Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Pasivní rezistence?

        Je červen, měsíc růží, jahod, školních výletů a …přijímacích zkoušek! Aktivně jsem se jich na pedagogické fakultě přestala zúčastňovat v roce 2011. Po třiapadesáti (čtete dobře – 53) letech nepřetržitého působení ve školství. Moc jsem těch postů nevystřídala, začínala jsem jako vychovatelka, pokračovala jako učitelka na základní škole pro vadně mluvící, dvacet šest let jsem pak prožila nejprve jako odborná asistentka, od roku 1997 jako docentka na pedagogické fakultě, na katedře speciální pedagogiky , nikdy na vedoucím místě, vždy bez stranické příslušnosti. U přijímacích zkoušek jsem uchazečky ( uchazeče) o vysokoškolské studium nesčetněkrát vyvedla z míry prostou otázkou: Co vás přimělo k rozhodnutí studovat speciální pedagogiku? Přiznávám, že jsem se musela dost přemáhat, abych zachovala „poker face“ v případě ujištění, že adept(ka) učitelství „má rád(a) děti“.

         V takové dimenzi jsem o svém povolání nikdy neuvažovala. Dostala jsem se k němu náhodou, bylo pro mě nouzovým východiskem, v podstatě okolnostmi vynuceným. Díky, šťastná náhodo! Učitelství stále považuji za velice kreativní povolání, chcete-li je jako kreativní vykonávat. Zkuste se postavit před třicítku osmáků nebo naopak vyjukaných prvňáčků, napochodovat do posluchárny zaplněné dospěláckou mládeží skeptickýma očima zkoumající, co jste tedy zač – a většinu (nikdy ne všechny) z nich zaujmout, oslovit, získat na svou stranu, přesvědčit je, něco jim předat,možná i naučit, pro něco je nadchnout… Jste v nezáviděníhodné situaci, něco po nich chcete, budete chtít (nebo ne?), máte požadavky (tím především také na sebe), byla by vám hanba podbízet se… Přitom nejméně ti od 3.třídy ZŠ vás budou vnímat jako někoho, kdo je pro média všeho druhu  snadným terčem, osobou tak spolehlivě – a trapně!- zesměšňovanou, vrchnostensky různými všeznalci ze všech stran kritizovanou, sociálně ponižovanou. Nemyslím, že by se vaši žáci (studenti, posluchači) zrovna vyžívali sledováním filmů typu Jak jsme hráli čáru. V nedávno vysílaném – proklamativně rodinném -koprodukčním snímku ČT jsou všechny učitelky 60.let vylíčeny způsobem, že by od nich pes kůrku nevzal. Jak jinak a jak jednoduché! Spolehlivě dávkovaná infekce výchovy černobílého vidění světa. V posledních letech jiný obraz učitele nezažijete. V té atmosféře – bohužel často i doma – žijí vaši žáci a studenti. Proč by to vnímali jinak?

          Jsem vrstevnicí Elišky Fučíkové, renomované historičky umění, v letech 1993 – 2004 ředitelky odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Se zájmem jsem sledovala její autentické vyprávění o životě, vysílané v mém oblíbeném pořadu Osudy na rozhlasové stanici Vltava. Sice jsem nevyrůstala v Praze, ale i ve městě s druhou největší památkovou zónou v ČR, v Olomouci, jsem měla v 50.letech učitele z politických důvodů odsunuté ze škol vyššího typu, na té osmileté střední (dnes ZŠ) nebo na jedenáctiletce (tehdejší obdobě gymnázií) údajně tolik škodit nemohli. Ostatně – i speciální školy (mezi nimi „ta moje“ pro vadně mluvící) bývaly v té době odkladištěm, útočištěm nepohodlných učitelů, byli tam jaksi méně vidět, což svým způsobem byl i můj případ.Vzpomínám na své učitele s vděkem, ne pouze v oparu vzpomínkového optimismu. Byly to z velké části osobnosti, našel se mezi nimi i některý s trochu pro nás mladé podivínskými rysy, jak už tomu u silných osobností bývá. Ti učitelé uměli učit, naučili, měli respekt, rozhodně nám nelhali, jak se po roce 1989 snažily společnosti vnutit urážející plakáty s nápisy Paní učitelko, už nám nemusíte lhát. Ani já jsem ve třídě nelhala, co jsem říct nechtěla, neřekla jsem.

        Nejsem naříkavý typ, snažím se najít pozitivní stránky současné školy (ale řeknu vám – dá to fušku!). S úsměvem sleduji v úterní  příloze Lidových novin glosy paní redaktorky Kvačkové. Často se neubrání pohledům na aktuální dění ve škole přes „toho školáka, co ho máme doma“. Tomu rozumím, taky jsem babička. Není plamennějšího bojovníka proti povinné maturitě z matematiky nad Petra Kamberského. Ten pan redaktor ale musel v hodinách matematiky hodně trpět! Při pročítání Akademie, pravidelné přílohy Lidových novin věnované školství, jsem si poslední květnový den přečetla článek Oldřicha Uličného, podle údaje v LN vedoucího bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci. Pan profesor pod titulkem O škole, životě a větném rozboru reagoval na otázku paní Radky Kvačkové, k čemu je pro život větný rozbor, uveřejněnou v LN 24.5.2016 A podařilo se mu – jak dnes již vidno –podnítit skutečnou polemiku. Celý příspěvek doporučuji k přečtení, zde jen krátké výňatky:  K čemu je dětem a studentům větný rozbor, je už v odborné literatuře popsáno…..Víme, že kampaň proti výuce gramatiky občas v médiích vzplane, drží se jí ve svých aktivitách soustavně především nekvalifikovaní publicisté a školní revolucionáři či mizomusové, většinou nepedagogové vzpomínající na vlastní odpor k matematice či jiným exaktním postupům včetně větného rozboru. A neslavně také někteří novináři a publicisté….přitom mě ale zaráží, že novináři si nevšímají opravdového problému jazykové úrovně ve školách…..Vždycky se ptám, kdy si přečtu v novinách něco od dobrých a rozumných učitelů a učitelek, kteří se snaží češtinu svých žáků a studentů zlepšovat a kteří gramatiku učí rádi a dobře a vědí, k čemu ve škole slouží. Asi by jejich názory nebyly dost revoluční a atraktivní…“ Tady se hlásím a ozývám! O škole (nejen) píšu často, o výuce větného rozboru jsem psala opakovaně, východiskem mi byly vlastní zkušenosti z výuky mládeže pubertálního věku, bohužel řečově handicapované, což jejich vztah k jazyku, komunikaci nesmírně komplikovalo. Snad právě proto jsem se naučila větný rozbor učit. Prohlašuji bez falešné skromnosti – umím větný rozbor naučit, chcete-li hravou formou, smysluplně. Je to problém METODIKY výuky. Ověřila jsem si to na různých školních frontách, i na fakultě vyžádaně potajmu se studentkami z katedry, která nebyla mou mateřskou. Zvítězilo právě to logické uvažování, analytické myšlení, žádná cesta přes spojky, ale o tom všem jsem již podrobněji psala v nejednom  blogu (např. Slovo do pranice – o větný rozbor).

        Tomáš Feřtek je v LN uváděný jako odborný konzultant společnosti EDUin. Jeho reakce na článek profesora Uličného, uveřejněná v LN 7.června 2016, již svým titulkem předznamenává militantní charakter publikovaného názoru – Čemu a proč škodí větný rozbor. Opět doporučuji k přečtení. Ocituji část, která mě obzvlášť zaujala, a to autorovou bohorovností : „Profesor Uličný se v závěru textu podivuje, proč ti učitelé, kteří učí češtinu „dobře“, tedy podle jeho představ, tak málo své postupy veřejně hájí. Nabízím hypotézu postavenou na zkušenosti s učiteli z kurzů mediální výchovy. Češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitější strukturovaný text neumějí. Přitom o jedné věci není pochyb. Větný rozbor ovládají na výbornou“.  

       Komentář k citované části textu velmi výstižně a kultivovaně formulovala další účastnice polemiky. Stala se jí článkem nadepsaným O větném rozboru a vyjadřování uveřejněným v LN 14.6.2016 Helena Pavlíčková, vyučující lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně. Paní doktorka kromě jiného napsala: „Polemika Tomáše Feřtka Čemu a proč škodí větný rozbor vyzývá k reakci nejen překvapivou hypotézou, že „češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitěji strukturovaný text neumějí“. Přisoudit tak velké skupině lidí tuto negativní charakteristiku by bylo třeba potvrdit či vyvrátit velmi poctivě založeným průzkumem a jeho statistickým vyhodnocením. Na nic z toho se ovšem autor neodvolává, a je proto na pováženou, že své subjektivní dojmy povyšuje na konstatování reálného stavu…….. Správně aplikovaná výuka větného rozboru může rozvoji abstraktního myšlení napomoci, podobně jako výuka matematiky“.

            Tomáš Feřtek se dovolává své zkušenosti s učiteli v kurzech mediální výchovy. Možná právě v tom je „jádro pudla“. Netvořili tito učitelé příliš specifickou a homogenní skupinu ? Toť otázka. Nic proti mediální výchově. S jejími prvky jsem se poprvé setkala před lety na Šrámkově Sobotce v přitažlivém pojetí a podání Josefa Šlerky, na webu Startupnes.cz označovaném za „matadora české IT scény“ a dala by se uvádět další ocenění. Dovedl zaujmout – i nás „sešlé do údolí let“. Pokud se nemýlím, Tomáš Feřtek byl členem týmu připravujícím skutečně mimořádně vydařený televizní seriál Případy 1.oddělení. Komu čest, tomu čest. Patřilo by se však, aby Tomáš Feřtek – jako osoba tak vehementně se angažující v otázkách našeho školství –reagoval na polemiku Heleny Pavlíčkové a solidně doložil, že se ve svých závěrech opravdu neopírá jen o vlastní subjektivní dojmy povyšované na konstatování reálného stavu.

            České učitele a učitelky bych prosila, nejen češtináře, aby si znovu přečetli polemický příspěvek pana profesora  Uličného,, aby dávali o sobě vědět, aby mluvili a psali o svých dobrých zkušenostech i problémech. Dávejme o sobě víc vědět nejen výzvami ke stávkám a věčným handrkováním o penězích. Pasivní rezistence nikam nevede.

Oldřich Uličný: O škole, životě a větném rozboru

Lidové noviny  31.května 2016 

(Autor je vedoucím bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci)

 

Tomáš Feřtek: Čemu a proč škodí větný rozbor

Lidové noviny  7.června 2016

(Autor je odborný konzultant společnosti EDUin)

 

Helena Pavlíčková: O větném rozboru a vyjadřování

Lidové noviny  14.června 2016

(Autorka vyučuje lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně)