Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Už zase!?

         Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list….mohla jsem si zanotovat ne nad knihou, ale nad novinami. Obehraná písnička! Tím nemířím na postarší hit Evy Pilarové, ale na stesky nad povinnou školní četbou a čtenářskými deníky. V článku úderně nadepsaném Zrušte Babičku, nerozumíme jí ty stesky posbírala v příloze Akademie Lidových novin z 13.10.2015 Barbora Cihelková. Moje dlouholeté téma! Zklamu ty, kteří by mě v tomto punktu rádi viděli jako militantní zastánkyni „starých pořádků“. Jeden z fejetonů, které jsem na přelomu tisíciletí nějaký ten rok psávala pro časopis Moderní vyučování, budiž dokladem. Byl nadepsaný případně –  Krmě Přemysla Oráče

          Když jsem maturovala, byl Čapek jako člověk i jako spisovatel na indexu.Zato jsme byli zahlcováni Jiráskem. Jak se některým z nás později ukázalo, k jeho škodě. Chovali jsme se přesně podle Newtonova zákona akce a reakce. Jiráskův román (?) Proti všem jsem nikdy nedočetla. O něco lépe na tom byli Psohlavci, možná i díky filmovému zpracování s hororovou scénou Kozinovy popravy a Lomikarova předsmrtného vidění (horory byly tehdy tak krotké a thrillery jsme ještě neznali). K Františku Ladislavu Věkovi, tedy alespoň k jeho prvnímu dílu, jsem se jako vášnivá čtenářka propracovala dříve, než se oděl televizním hávem dvojnásob buditelským ve složité době závěru let šedesátých. Životní příběh malého Františka v období tolerančního patentu, to jsou maminčiny buchty jako úplatek pro fortnýře Růžičku, zdánlivě umrlý bibliotékář Matyáš na prkně v kapli i dobrodružství kolem schránky s libri prohibiti. S jistou jazykovou korekturou můžete ten příběh předčítat na pokračování po chvilkách na konci hodiny literární výchovy. Činila jsem tak. S až nečekaným úspěchem.

            Co však se souborem Starých pověstí českých? Netrápila jsem jimi své školáky, později ani svá vnoučata. Ta četba sluší vyzrálejšímu věku, je to stejný hřích, jako předpisovat šesťákům četbu Babičky. Ve Starých pověstech českých je Jiráskův jazyk nejtěžší, přesycený archaismy, větnými konstrukcemi složitými a ještě složitějšími. Kdosi poznamenal, že počet slov v Jiráskových souvětích se pohybuje kolem sedmadvaceti. Průměrnému školnímu čtenáři tak nutně unikají souvislosti příčinné i časové. Jen horlivý křížovkář vytuší, co se událo s Libuší, když odešla do návi (školní vydání SPN 1964). To v Dalimilově kronice či u Hájka z Libočan se umíraje odchází do Navy (alespoň to tak tvrdí Zaorálek v Lidových rčeních). Stačí jeden příklad za mnohé?

            Když jsem – podle Shakespeara – sešla do údolí let, setkala jsem se s Jiráskovými Starými pověstmi českými znovu. Tentokrát jako s doporučenou (druhdy povinnou) školní četbou své vnučky krásného věku čtrnácti let. Jsem pragmatik, že by předepsanou knihu přečetla, u té myšlenky jsem nepostála. Věnovaly jsme Jiráskově knize jedno nedělní dopoledne. Neuškodilo mi to. Mnohé jsem si z bájného dávnověku zopakovala a už notně dospěláckýma očima jinak Jiráskův text nahlížela. Dnes bych se mu za svá mladická odmítání skoro ráda omluvila.

            Po bouřlivé diskusi nad knížkou (bože, ta dnešní mládež ale neví zhola nic!) odcházela má vnučka s několika písemnými poznámkami ke každé z pověstí. Snad ten test nějak zvládne. Inu, nezvládla. Dostala za čtyři. Na lýčené Přemyslovy střevíce se ještě upamatovala, horší to bylo s voly a ke snídani chudákovi Přemyslovi přisoudila jen chléb, na sýr zapomněla. Jeden ze spolužáků problém vyřešil svérázněji, s nadhledem. Nevím, do jaké míry to paní učitelka ocenila. Chci věřit, že se zasmála a šla takříkajíc do sebe, když četla, že Přemysl Oráč v onen historický den s chutí posnídal (posvačil?) chocapic (pro neznalé = oblíbené lupínky dnešní omladiny). Držím ti palce, chlapče! Ale z toho Jiráska si časem něco přečti. Najdeš tam podstatnější věci než nějakou snídani.

            A nyní chutě k novinovému článku Zrušte Babičku, nerozumíme jí, s podtitulem Děti se na sociálních sítích bouří proti klasické literatuře. Odborníci nabádají ke změnám v povinné četbě. Pokusím se být co nejstručnější. Po svém zvyku jsem si po opakovaném pročtení článku podtrhla:

–          děti se bouří

–          povinná četba, institut povinné četby, nahradit četbou doporučenou

–          není dětem srozumitelná

–          klasické čtenářské deníky

–          co děti baví

–          dát učitelům víceméně volnou ruku při výběru četby

–          převyprávěné verze

–          kluby mladých čtenářů

–          dopis desetiletého školáka

To všechno  – s výjimkou školákova dopisu (dojde na něj) – znám z vlastního učitelského prožívání. Byly to problémy, které jsem jako učitelka musela – a hlavně chtěla – řešit.

   Děti se bouří  –  V této otázce se nebudu dovolávat vývojové psychologie, pozornost obrátím spíše směrem psycholingvistickým, a to hned nadvakrát. Řekněte si nahlas: Děti se bouří /Žáci se bouří – cítíte ten rozdíl? Nevím, jestli bych –náctileté označovala jako děti, ale nešť! Oslovení „děti“ má v sobě kladný citový náboj, naznačuje „jsem s vámi, stojím na vaší straně“. Kdežto „žáci“ – to přímo mrazí svou formálností, strohostí. Samozřejmě jako učitelka jsem vždycky na straně „dětí“, ale chtěla jsem na ty děti být – slovy Josefa Palivce – UŽITEČNĚ hodná. Snažila jsem se  jejich problém(y) rozuzlit pomocí svého vzdělání a zkušeností,ostatně – byla jsem jejich učitelka a právě toto bylo mou povinností a náplní mého pedagogického působení. Jako učitelka nementoruji, nejsem tady od toho, abych pouze kladla požadavky (toto se naučte, toto udělejte!) a ostřížím zrakem kontrolovala jejich plnění. Snažím se vést. Jak jsem se o to já sama konkrétně snažila, jakými cestami jsem tápala – to se  eventuální zájemci mohou dovědět v textech publikovaných formou blogů na tomto portále, jejichž souhrn uvedu v závěru, s kratičkou notickou k jejich zaměření. Byla a jsem přesvědčena, že chybu musíme hledat vždy nejdříve u sebe. Je tady nějaká překážka? Dobrá – ještě jednou připomenu knížete českých básníků Josefa Palivce:  „Boj s překážkami je nutný a je úrodný: popichuje naši energii a podpaluje naši vynalézavost, když chceme na překážky vyzrát, když si chceme s nimi poradit“.Chceme to však ve školách vůbec? Nejdeme raději – pěkně pohodlně – směrem v naší společnosti obecně rozpleveleného infantilismu?

            Má-li být esencí vzpoury dětí k článku připojený dopis desetiletého školáka, vezmu to z jedné vody načisto. Dopis  na svém facebookovém profilu zveřejnila Veronika Hurdová, spisovatelka a blogerka. Jak  psáno, právě tento dopis měl „podnítit humbuk kolem povinné četby“. Tak to se opravdu povedlo! Ocituji Wikipedii: „Výraz humbuk odkazuje na osobu nebo předmět, který klame nebo se chová způsobem, který je klamný, nepravdivý, nebo v žertu matoucí. Termín byl poprvé popsán v Anglii ….jako součást studentského slangu. V češtině je rovněž synonymem pro (zpravidla neopodstatněný) rozruch“. Hleďme! Můžeme si vybrat: klamný, nepravdivý, žertem matoucí, zpravidla neopodstatněný….Být  Barborou Cihelkovou, autorkou reflektovaného článku a tohoto skutečně podařeného (nejen) novinářského faux pas, orosilo by se mi čelo a honem honem bych se pídila, jak si doplnit své vzdělání, nejen  v oblasti jazykového citu.

              Co se samého dopisu týče, obávám se, že Veronika Hurdová, spisovatelka a blogerka, podlehla mystifikaci. Kdo se kdy byť jen krátkodobě jazykově pohyboval mezi desetiletými školáky, musí po prvním přečtení předloženého dopisu užasnout – a zapochybovat! Užasnout nad slohovou vytříbeností dopisu, nad užitím formulací, které rozhodně nepatří do jazykové (navíc písemné) výbavy desetiletého školáka. Podumejte, paní učitelky nad formulacemi a obraty: co to má být? – já jsem něco takového popravdě nečekal – jelikož – a mám i úryvek! Pokud dopis nepatří do říše učitelských pohádek a snů, zařadila bych ho tam! Pravopisně bez chyby !(Učitelsky hnidopyšsky – chybí jenom uvozovky na konci citované věty.) Interpunkce perfektní, bez jediné chybičky!  Kdo to dnes má?! Z pera desetiletého školáka, v době, kdy i vysokoškoláci bez uzardění píší s tzv.hrubkami, o stylistice nemluvě! Krátce a stručně – NEVĚŘÍM že ten dopis napsal desetiletý školák (žák 4. – 5.třídy). „Humbuk“ kolem onoho dopisu – byl to omyl, žert, zlý úmysl, manipulace? Kolik lidí (učitelů) se nechalo (podobně nechává) napálit?

Povinná četba, institut povinné četby, nahradit četbou doporučenou – Povinná četba (dokonce institut povinné četby !), to byl již v roce 1986, kdy jsem odcházela ze základní školy na univerzitu, pojem nahrazený pojmem doporučená četba. Úmyslně píšu o pojmech, jaká byla realita ve školách, to říct nemůžu. Některým učitelům možná zavedený a zažitý „institut doporučené četby“ vyhovoval, neopouštěli ho. Za sebe můžu s čistým svědomím prohlásit, že v mých hodinách literární výchovy žádné čtenářské deníky jako fundament povinné školní četby nikdy nefigurovaly! A vidíte, přežila jsem to! Cítila bych se trapně u vědomí, že vyžaduji něco, o čem vím, že o daném žákovi vůbec nic nevypovídá, že se to dá snadno od někoho opsat (internet je rokem „svého narození“ 1993 v našich zemích stejně starý jako naše republika). Měla jsem zavedený „institut“ jakési kartotéky. Bývaly to kartičky, na které si moji žáci (pořád se mi chce napsat – moji kluci) zaznamenávali své – řekněme – kulturní zážitky: co přečetli, co viděli (film, televizní pořad, eventuálně výstavu), slyšeli (v rozhlase, při setkání se zajímavými lidmi, na nějaké akci), kde byli (zajímavé místo, výlet). Doporučovala jsem jen krátké poznámky, u přečtených knížek jistě autora, případně ilustrátora (pokud ilustrace zaujaly), jméno překladatele, odkaz na stránku, větu, která něčím zaujala, doporučení (či varování) pro další čtenáře. Ráda jsem viděla, když ty kartičky byly tak tři za měsíc, ale popravdě – moc jsem to nekontrolovala, spíš jen namátkově, ze zvědavosti. Shrnutí: pojem povinná školní četba byl již před rokem 1989 v českých školách nahrazen pojmem četba doporučená. Že realita byla zřejmě jiná, k té myšlence mě přivádí aktuální  diskuse kolem povinné četby a čtenářských deníků.

Co děti baví –  „Babi, kdo je to inteligent?“, zeptala se mě kdysi vnučka. Chvíli jsem zapřemýšlela, odpovědět jednoduše a srozumitelně malému dítěti není jen tak. „Inteligent je ten, kdo si umí poradit“, zareagovala jsem, celkem správně. Zjednodušeně pro dospělé – inteligence je schopnost řešit problémy. Řešení problému shrnutého do premisy „výchova ke čtenářství“ vidím v intencích slov Jany Koubkové, vynikající jazzové zpěvačky: „…jde o to, abych měla chuť chtít“. Možná někdo líp porozumí tvrzení francouzského spisovatele Anatola France: „ Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění a pak ji ukojit“. Jde o tu CHUŤ číst, co nabízíme, přátelé. Přisolte, oslaďte, podlijte,opepřete – prostě zkoušejte, jak tu chuť navodit, povzbudit…. Ve škole bychom neměli ani chvíli zapomínat na Vygotského zónu nejbližšího vývoje (opakuju to pořád dokola!). Obrazně byla vyjádřena před lety v jedněch novinách: Ten banán musíte dávat dítěti pořád výš.V jeho zájmu. Musí to však být trošku s jeho souhlasem a musí na něj ještě na špičkách dosáhnout. To je vlastně základ učitelského působení – nestát s dítětem na tom, čeho je schopno dnes. Nestagnovat. Popostrčit ho k tomu, čeho bude schopno zítra. Rozpoznat tu míru schopnosti u každého dítěte, neznechutit ho nadměrným požadavkem, ale dosažením možného povzbudit k dalšímu úsilí. Uf, je to dřina! Tím vyjadřuji svůj názor k návrhu dát učiteli volnou ruku při výběru četby pro svěřené žáky. Samozřejmě ano.

Převyprávěné verze – Proč ne, povede-li tudy schůdná cesta. V tomto ohledu máme bohatou tradici. Už jen jména těch, kteří se tohoto úkolu ujali! Doma jsem trochu váhala u Shakespeara převyprávěného Evou Vrchlickou  (Z oříšku královny Mab), zato jsme na pokračování přečetli Josefem Hiršalem a Jiřím Kolářem podané povídání O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin i věcí (Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960). Nepřecházejte bez povšimnutí kolem krabic vyřazených knih před antikvariáty nebo u příležitosti svátku knihoven. Možná v nich najdete podobné poklady. Mám jeden – poznáváte? „Psisko zmizelo, jako by je kdosi smazal. A zpoza kamen vystoupil jakýsi člověk, nebo spíše tvor lidské podoby, oděný jako toulavý student. Tvor se uklonil a úlisným hlasem pravil: „No, no, to je rámusu pro nic za nic. Čím posloužím pánovi?“ Doktor ho chvíli pozoroval. Nakonec se znovu rozesmál. „Tak tohle bylo jádro pudla!“ zvolal pobaven. „Věru podařený šprým.“( Kamil Bednář: O Faustovi, Markétce a ďáblovi, Praha: Albatros, 1972, ilustroval Karel Svolinský – narozený na Svatém Kopečku).

    Věnuji svým dětem – stojí psáno na předsádce knížky U všeho byl Odysseus. Těmi dětmi jsou dnes již notně dospělí synové Sotirise Joanidise, Řeka žijícího od roku 1947 na Rejvízu blízko Lázní Jeseník (více blog Prázdninová lekce). Obdivuhodný muž pan Sotiris Joanidis, označovaný za písmáka, v úvodu ke knížce U všeho byl Odysseus (vydal Sotiris Joanidis- Rula, 2009) kromě jiného napsal : „….především jsem chtěl text eposu převyprávět jednoduše se zachováním literární posloupnosti původního díla v krátkých kapitolách…bylo zřejmé, že musím ve vyprávění vynechat mnohé vedlejší děje a osoby zatěžující spád a naopak v textu nezbytná jména ihned vysvětlit, např. bohyně lovu Artemis. Aby děti nemusely používat vysvětlivek a slovníku….domnívám se, že tato forma je vhodná pro první seznámení s homérskými eposy…Chcete-li však, milí čtenáři, přečíst skutečnou krásu slova, přečtěte si Iliadu a Odysseiu v dokonalém překladu Mertlíka a Vaňorného. Najdete je v každé knihovně. Je-li to možné, byl bych rád, kdyby mi Homér odpustil“.Jistě souhlasíte, že není co odpouštět. Naopak. A divíte se mi, že jsem si o tu knížku napsala? Mám ji – i s autorovým podpisem a přáním hezkého počtení.

Četba není dětem srozumitelná –  A musí snad hned celá být? Co kontext? Není to přímo nabídka – promiňte, dnes je vše výzva – k procvičování mozku, myšlení? Je pravděpodobné, že v předchozí ukázce (hádance) by spousta školáků i studentů (viz smutné výsledky výzkumů prof. Macurové na pražských gymnáziích) nerozuměla spojení „úlisným hlasem“, příliš by nechápali ani „toulavého studenta“. Co s tím? Jít cestou likvidace „náročné“ četby – eliminovat kupříkladu Karla Poláčka? Začtěte se do mluvy hrdinů knížky Bylo nás pět – má svůj půvab, děti to vycítí, i když hned nepojmenují, všem slovům obratům nerozumí (mám to vyzkoušeno). Pro koho psal Emanuel Frynta, pro koho Morgenstern (doplňte si další jména)? Co uděláte s idiomy? Necháváte si něco pro strýčka Příhodu? (Angličané pro deštivý den – schůdná a doporučeníhodná cesta k výuce cizích jazyků). Co přísloví, pořekadla – ty koncentrované moudrosti, sršící často vtipem? Předhazujte je ve vhodnou chvíli svým žákům, studentům. Jak si poradí s příslovím – Okolo močidla chodě nádchy neujdeš! Vidím v tom základ bezvadného projektového vyučování s bohatými mezioborovými konotacemi. Stačí vzít Čelakovského Mudrosloví, Zaorálkova Lidová rčení….chytrému napověz….

Kluby mladých čtenářů – Nestačím se tomu návrhu divit! To jsme tak zapomnětliví? Nebo všichni tak mladí? Kdo se ozve, aby připomenul, jak perfektně Klub mladých čtenářů v našich školách fungoval? V žádném případě nehoruju pro „staré pořádky“. Ale – jak bylo výstižně napsáno v jedné recenzi v časopise Vesmír – někdy z  vaničky vyléváme s vodou i dítě, jen proto, že se do té vody vyčuralo.

            Podruhé v krátké době reaguji dost obsáhle na novinové články o situaci ve školství. Jako bych to slyšela: Proboha! Už zase?! Ta ženská nemá nic jinýho na práci?! Ale má…nebudu to blíž konkretizovat, ale denně si najdu chvilku na rozhlasové i televizní zpravodajství, prolítnu noviny…Držím se přesvědčení Antoine de Saint-Exupéryho: „Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se neúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat“.

Blogy k dané problematice – uveřejněné na www.rvp.cz

Ach, ta paměť!   (kontakty a setkání s fejetonistou Rudolfem Křesťanem)

Co s tou porcí vtipné kaše? ( přísloví v jazykovém vyučování)

Dost bylo pohádek ( a co čínská přísloví?)

Co se slovy všechno poví ( práce s texty Ch.Morgensterna a J. Hiršala)

Kdo má smysl pro nesmysl? ( práce s texty Jiřího  Havla)

Návraty ( Hana Hegerová a její šansony v literární výchově)

Nevzdávala bych to (poezie v hodinách českého jazyka na ZŠ))

Nihil novi sub sole ( školní časopis Loudal vydávaný osmáky))

Pedagogické návraty (soubor literárních hádanek)

Stradivárky, nebo flašinet? ( práce s texty Pavly Loucké)

Už je to tady! (slovo ke čtenářským deníkům)

 

Lidové noviny 13.10.2015  příloha Akademie, s.14

Barbora Cihelková: Zrušte Babičku, nerozumíme jí. Děti se na sociálních sítích bouří proti klasické literatuře. Odborníci nabádají ke změnám v povinné četbě.