Čtěte ho!

 

         Chcete-li se pobavit (inteligentně!), zasmát od srdce i nahlas, přitom se hodně dozvědět a získat řadu podnětů k zamyšlení, pak čtěte Stanislava Komárka. Toho Stanislava bych zdůraznila. Známější onoho jména Martin (Komárek) získal jakýs věhlas v dobách svého novinářského působení. Nyní co by poslanci (hnutí ANO) jako by mu „šťáva“ jak u psaní, tak i při různých politických vystoupeních vyschla. Možná vám v hlavě rezonuje ještě jméno Valtra Komárka, Martinova otce, takto po listopadu 1989 vzývaného politika, prognostika a ekonoma. Najděte si, třeba o prázdninách, čas na jeho obsáhlou Kroniku zoufalství a naděje. Podstatně vám odhalí mnohé z našich nedávných dějinných událostí a vztahů a hlavně poznáte, jak lze čtivě napsat to, co autor napsat chce, a současně obratně  obejít otázky, které se čtenáři vtírají a na něž by se odpovědí rád domohl.

         Ale zpět ke Stanislavu Komárkovi. Nahlédneme-li do Wikipedie, těch atributů vzdělanosti a činností Stanislava Komárka je požehnaně. Shrňme je do jeho působnosti na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Mně je Stanislav Komárek nejbližší coby autor svébytných esejů. Naživo jsem ho opakovaně viděla a slyšela jako vítaného hosta na řadě Ekologických dnů v Olomouci. Ostatně vystoupí na nich i letos koncem dubna s přednáškou na téma Vzdor v přírodě i ve společnosti. Téma jistě blízké nejen ekologům, etologům a antropologům, ale také učitelům. Otázkám výchovy a vzdělávání se Stanislav Komárek zhusta věnuje také v knížce vynikajících esejů Listy v lahvích, v již druhém svazku – slovy autora –“ novinových sloupků a příbuzných textů…z let 2007 – 2009″. A můžu jen potvrdit autorovo přesvědčení, že „…v době klipové má takováto kniha nepochybnou výhodu, že ji lze otevřít kdekoli a kousek „učíst“v tramvaji či mezi vyplňováním excelových tabulek, což se Zločinem a trestem provádět nelze“. Jestliže po čase na webu čtu opět jméno Evy Vondrákové, léta letoucí beroucí se za adekvátní přístup ke vzdělávání  nadaných dětí, uvedu z knížky Listy v lahvích alespoň kousek z eseje Povznesení lidu: „Talentovaných lidí ve společnosti je jen určité procento, a to malé, a žádný dekret je nezvýší. Bylo-li noční můrou pedagoga minulých ér vidět nadané děti či mladé lidi dřít v továrnách a na polích bez šance na vzdělání, je přízrakem toho dnešního vidět zástupy omrzelých hlupáků plnit univerzity masového typu a povahy spíše střední školy jen proto, že nevědí, co se životem, a spatřit jedince, kteří by stěží zvládli napsat dopis, promovat. Ne že by ti mimořádní zmizeli, vůbec ne, ale rozplynuli se v davu jako lžička soli v Bodamském jezeře.

         Naše společnost dělá neobyčejně málo pro podporu talentovaných studentů, zato vše pro „pozdvižení“ ostatních. Každý, kdo situaci „v terénu“ vidí, ví, jak je to frustrující….úřad vysokoškolského profesora se co do četnosti i společenského významu brzy přiblíží funkci pana řídícího měšťanské školy za c.a k. Možná je na čase si koupit špacírku a několik včelstev“.

         Mám knížek Stanislava Komárka víc a také jsem na ně již vícekrát mínila upozornit. Aktuálně bych chtěla připomenout článek v Lidových novinách ze dne 10.dubna 2014 . Je nadepsaný Země, ty špatně vypadáš! Pomůžeme ti… a začíná slovy: „Boj za lepší životní prostředí, jehož kořeny jsou půlstoletí staré, dnes už není jen „o naší planetě“. Stal se náboženstvím. A jako kterékoliv jiné náboženství přinesl mnoho zlého i dobrého“. Obtížně jsem se rozhodovala, co z celostránkového článku ocitovat. Takže jen zkratkovitě. „Dá se říci“, píše Stanislav Komárek ve zmiňovaném článku, „že environmentalismus, který se vyvinul v šedesátých letech v nejvyspělejších ekonomikách té doby z pochopitelné starosti o životní prostředí, ohrožené technologickými zásahy (například velkoplošné aplikace DDT), na sebe postupně nabalil řadu paranáboženských rysů a emočních nábojů, stejně jako předtím nacismus a komunismus, dvě neblahá sekulární náboženství první poloviny 20.století“. Tuto myšlenku Stanislav Komárek dále rozvádí a dokládá, kromě jiného i poznámkou, že „německá třetí říše měla na svou dobu špičkovou ochranu přírody i zvířat a tyto momenty je s ní třeba zatracovat stejně málo jako řekněme skutečnost, že se nacisté ráno myli: čelit nacionalismu tím, že my se mýt nebudeme, je strategie pošetilá“. A o nějaký řádek níže příhodně pokračuje: „Propojení raného environmentalismu s protestem proti establishmentu….dalo v sedmdesátých letech vznik „německé alternativě“ jako životnímu stylu. Je pozoruhodné, do jaké míry by Hitlerův mimopolitický život mohl být tomuto hnutí předobrazem – vegetarián, přítel zvířat, odpůrce církví, bezdětný a žijící ve volném vztahu…Podobnost čistě náhodná? Německá alternativa měla i jeden dost deprimující rys. Její alternativnost vůči uniformní, konzumní společnosti byla stejně uniformní a ubíjejícím způsobem stejná: indický oblek, lýčená torba, kolo a sójové klíčky místo saka s kravatou, auta a šunky, vše ze specializovaných prodejen“.

         Náboženské rysy v hnutí ochránců životního prostředí shledává Stanislav Komárek i v jiných spojitostech. „Jeden důležitý rys si environmentalismus, byť nepřiznaně a zřejmě z větší části neuvědoměle, z židovsko-křesťanské tradice přece jenom odnesl: apokalyptičnost, brzké očekávání konce a rozvratu, který přijde z environmentálních příčin….Prvokřesťané si, hlupáci, mysleli, že zánik světa je přede dveřmi, ač všechny potraviny byly bio: to dnes, dnes je to zcela jiné, dnes už víme ,že…Velká Ekologická Katastrofa, kterou pravověrní vyznavači očekávali a sporadicky ještě očekávají (a zároveň se na ni nepřiznaně třásli), všechno jaksi vyřeší, byť bude strašlivá, a po ní nastane kýžené plesání nemnohých přeživších v harmonii s přírodou, většinou imaginované jako jakýsi obnovený neolit, ale s dnešními formami smýšlení“.

         Nemá snad biolog a filosof Stanislav Komárek pravdu, když píše, že „…proroci katastrofismu patřili donedávna v západním světě ke společensky nejúspěšnějším intelektuálům a ti, kdo tyto koncepce kritizovali, k veřejným nepřátelům“?…Politické kariéry, poháněné tímto strachem, se zdály dosahovat nebes, Al Gore se stal bezmála prezidentem Spojených států právě na této vlně a musel se nakonec spokojit jen s Nobelovou cenou“.Těžko budeme odporovat autorovu tvrzení podpořenému žertem, že „..civilizované poměry jsou křehké a v čemsi dnešní situace připomíná starý vtip o čtyřech nepřátelích socialismu, což byli: větřík, deštík, mrazík a imperialismus“.

            Stanislav Komárek rozhodně není jednostranný. Připomeňme, že je pravidelným aktivním účastníkem Ekologických dnů Olomouc (EdO), druhdy se Zdeňkem Neubauerem, renomovaným filosofem a biologem, blízkým přítelem Václava Havla. Ve vzpomínaném novinovém článku Stanislav Komárek píše: „…to naprosto neznamená, že minimalizování produkce exhalací a energetických nákladů výrob a bydlení není na místě. Planeta je skutečně lidskou činností značně poškozena a brutální a nevratné odlesňování, v mnoha tropických krajích postupující rychlostí stepního požáru, skutečně lokální klima mění a krajina, nevhodná kvůli půdním poměrům k trvalému zemědělství, se mění v neplodnou polopoušť. Jeden trefný vtip říká: „Země, ty špatně vypadáš!“ „ Ale, chytila jsem Homo sapiens…“ „Neboj, to přejde…“

         Stanislav Komárek však jen nežertuje. K výkyvům v rámci drobných klimatických cyklů podotýká: „Predikční možnosti klimatologie a meteorologie, jednající s obrovskými soubory dat, jsou velice limitované: podobně jako v roce 2002 nikdo nebyl schopen po 200 letech meteorologického a hydrologického průzkumu Čech říci, o kolik že po deštích stoupne Vltava, není dnes síly, která by v létě předpověděla, zda následující zima na severní polokouli bude mírná, nebo tuhá, s lepší pravděpodobností, než kdysi prorokovaly báby podle mravenců a slupek od cibule. Za tohoto stavu věci předvídat vývoj klimatu na sto let dopředu je holá pošetilost“.

            Kdo ještě pamatuje výzvy a varování Římského klubu? Stanislav Komárek k nim podotýká: „Ač výzva ke skromnosti, kterou Club of Rome v roce 1970 vyřkl, má mnoho do sebe (dobrovolná skromnost)…v globálu se však chmurné vize Římského klubu, po desetiletí velmi vlivné, neuskutečnily – doba kamenná ostatně neskončila vyčerpáním zásob pazourku, ale přechodem k bronzovým technologiím“.

            Článek, z něhož se pokouším citovat krátké úryvky, je mnohem obsáhlejší a také obsažnější. Místy lehkost a nadhled, se kterým Stanislav Komárek své myšlenky dává na papír, nabývá naléhavosti: „Obecně má environmentalismus mnoho styčných bodů s „paleokonzervatismem“ – vše je třeba uchovávat tak, jak bylo….Vytváření velkoplošných skanzenů je snem až přítomné doby. Některé cesty se ukázaly uličkami slepými, jako třeba celá koncepce biopaliv – je těžko nesahat po pistoli, vidíme-li kácet asijský primární prales na kulturu olejových palem, abychom si mohli „ekologičtěji“ zajezdit ve svém autě. I solární panely by patřily spíše na Saharu než do našich mlžných a sněžných šířek. Vůbec založil environmentalismus celé velké větve podnikání, někdy dubiózní, poháněné penězi daňových poplatníků a vybavené svým vlastním lobbismem.“

            Příspěvky Stanislava Komárka čítávám také v časopise Vesmír. Moc by mě zajímalo, jak by reagoval na článek Hany Librové Environmentální žal z dubnového čísla uvedeného časopisu. Zásadní změnu postojů a taktiky(?) dříve bojovných environmentalistů (o nichž se Komárek také zmiňuje) vysvětluje autorka tím, že aktuální  „…texty Wilsona a Lovelocka svědčí o nesnadném přerodu postojů významných autorů. Je na místě vysvětlit ho věkem a intelektuálním opotřebením“. Ještě že Johann Wolfgang Goethe tím věkem a intelektuálním opotřebením při dokončování Fausta postižen nebyl. Doba však chce své, proto Hana Librová uvádí: „Po třiceti letech, která uplynula od popularity hlubinné ekologie, se v odborné literatuře vynořuje sousloví „environmental grief“ – environmentální žal, zármutek, smutek. Těchto slov se neodvážili biologové, ještě ne. Do odborného diskurzu jej vnesli badatelé jiného vědního oboru – thanatologové, přesněji, nebály se ho thanatoložky ženy. Jistě byly smířeny s tím, že jejich texty nebudou otištěny v impaktovaných biologických časopisech“. Tak nevím, neříkalo se podobným ženám dříve plačky? A neměli bychom víc trvat na přesnějším, rigoróznějším vymezení pojmu vědní obor?

            Shodou náhod se v časové souhře s výše uvedenými novinářskými texty objevila v magazínu Pátek (Lidové noviny) ze dne 11.4.2014 otázka: Je třeba brát skutečně vážně nedávnou zprávu OSN, která varuje před ekologickou krizí? Jak na ni odpověděli pro mě důvěryhodní – rozhlasovým žargonem řečeno – „jaktovidiči“? Nejprve reakce psychiatra Cyrila Höschla: „Všechny zprávy, které nejsou myšleny žertem, je třeba brát vážně, ale zároveň kriticky. Alarmistické předpovědi varující tu před koncem zásob uhlí, tu před ekologickou katastrofou jsou evergreenem a v různých modifikacích přicházejí, co lidstvo lidstvem je. Zatím se ještě nikdy nenaplnily, a když, ukázalo se, že to nebylo tak žhavé. Pokud jde o počasí, jeho změny jsou mnohým nepříjemné, ale dlouhodobé budoucí scénáře mají několik variant. Vážně neznamená nekriticky“ A co na tutéž otázku uvedl fyzioterapeut Pavel Kolář? „ Ochrana přírody a ekologická rovnováha jsou témata, která nemůžeme podceňovat a jež bychom neměli bagatelizovat. Já však problém tolik nevidím v samotné ekologické krizi, ale v názorech na její řešení. Důležitou otázkou je, jaké metody a instituce jsou nejlepší zárukou udržení rovnovážného vztahu mezi člověkem a přírodou. Jsme často svědky, že na základě varovných, až katastrofických scénářů jsou navrhována řešení, která jsou účelová, někdy až ideologická a s vlastní ekologií nemají nic společného. Je třeba rozlišovat mezi ekologií a ekologismem“ . Obě odpovědi jsou přímo čítankovým příkladem rozvážného, nejednobarevného myšlení. Nacházejí takové úrodnou půdu v myslích našich učitelů a ve třídách škol všech stupňů? Nebo spíš u svěřeného žactva a studentstva podporujeme to, co historik Pekař v jiné spojitosti nazýval psinkou mládí, která přejde ? Ale co mezitím v hlavách i realitě napáchá? Možná i o tom bude Stanislav Komárek hovořit ve své přednášce na letošních Ekologických dnech  Olomouc.

 KOMÁREK, S.  Listy v lahvích. Praha: Dokořán, 2010.  ISBN 978-80-7363-300-4.

KOMÁREK, V.  Kronika zoufalství a naděje.  Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1263-X.

LIBROVÁ, H.  Enviromentální žal. In: Vesmír  2014/4, s. 238