Spěchajíc podvečerní ulicí už už jsem chtěla ty dva mladé muže – tak kolem třicítky – předejít, když….Podvědomě jsem zaslechla, jak ten první rozhorleně říká: „Jenom jedinkrát jsem byl na dětským tréninku, víckrát už nikdy ne! Jednak tam nemáš žádnou autoritu a hned taky poznáš, který děcko to baví a který ne!“ Zřejmě trenéři (koučové?) nějakého dětského družstva, oddílu, v podstatě pozice hodně blízká učiteli – dejme tomu – na základní škole. „Tož tak si to představujete, holenkové“, reagovala jsem v duchu pokračujíc v chůzi. „Přijít k hotovému se vám zachtělo. Nezasít, přesto a jenom sklízet. Přijít k dětem s představou své neomylnosti a nepostradatelnosti, přehlédnout situaci s rozhodnutím bezpracně zvítězit. Zvítězit – v realitě zavelet, setřít ty, kteří vaši genialitu hned nepochopí nebo neocení, v lepším případě jen sbírat plody toho, co jste vlastně sami ani nezaseli!“
Pořád ta stará vrchnostenská písnička! Přijdu, blahosklonně sdělím svá moudra, nějakou motivací či metodikou se nezabývaje a – „doma se to naučte“! Jsem zásadním dlouholetým odpůrcem toho, aby se rodiče s dětmi doma učili a také jsem tuto ideu ve své rodičovské i učitelské praxi důsledně (s úspěchem) realizovala. Rodičovská role spočívá v kontrole plnění zadaných úkolů, každodenního dění ve škole….Má-li se rodič s dítětem doma učit, je vlastně nejen vmanipulován do role učitele, ale především postaven učiteli na roveň. K čemu potom pan učitel ve škole je, když ho doma může – má – rovnocenně zastoupit někdo z rodiny, matka, otec, babička, starší sourozenec ?
Jádro pudla ve školní práci vidím v motivaci. Vyjadřovala jsem se k tomu mnohokrát. Například v časopise Moderní vyučování ( 9/2004) v ohlasu na článek Roberta Čapka Povolání učitel aneb Jak nevyhořet. Uvedu jen úryvkovitě: „Co mě zaráží, jsou nářky nad setkáváním s neukázněnými a nemotivovanými žáky…Tak pozor! Mám snad jako učitelka vcházet do třídy v očekávání, že budu nadšeně vítána rozdychtěnými, vysoce motivovanými a tím pádem i uvědoměle ukázněnými žáky? Takoví by se pravděpodobně domohli jistého stupně vzdělání (a vychování) i beze mě.…základem úspěchu ve škole (žáků i učitelů) je motivace. Mám takovou průpovídku, že zmotivujete-li žactvo, naučí se vám i Maryčku Magdonovu pozpátku (ne že bych po tom toužila!). A dodávám: motivujete především svou osobností, svým přístupem k problémům, k okolí, k životu…..učitel má být osobnost, což neodvisí od pohlaví ani věku. Největší půvab a síla je v přirozenosti, učitel má být přirozený, otevřený. Pak ho „začnou brát“ i ti –moravsky řečeno – třídní grázlíci….Stálo by za to zamyslet se nad slovy velkého českého herce (původně učitele) Karla Högera: Jen ta práce člověka namáhá, která ho nudí nebo kterou neumí….Svým studentkám i studentům na pedagogické fakultě se snažím – porůznu a co nejméně učitelsky – předávat pár životem nabytých (snad) mouder:
– vyhýbejte se sborovně, tam někteří budou chtít zpacifikovat váš zápal a nadšení, nedejte se, vydržte (bude to trvat možná i nějaký ten rok, ale žáci vám to v dalších letech bohatě vynahradí)
– určitě se budete setkávat s problémy, ale pamatujte na Rochefoucaulda: Dokázali bychom víc, kdybychom se méně snažili vytvářet vhodné situace a spíše vhodně využili těch, které se vytvořily samy
– buďte egoisté, myslete na sebe, připravujte se na vyučování, aby vás to učení bavilo, přípravy nejsou pro inspektora, ale pro vás, přemýšlejte, JAK budete učit (metody, formy), ne CO budete učit (to snad umíte)
– nikdy nezaujmete všechny ve třídě, ale snažte se, aby těch podchycených bylo co nejvíce, příště vám možná pomůžou s ostatními
– dnes se to nepovedlo, nevadí, Francouzi říkají: Demain sera un autre jour (zítra bude jinak)
– mějte stále pohotově učitelská „tykadélka“ – vnímejte, co se děje kolem vás, co říkají a dělají vaši žáci, vítejte dialog, reagujte, žijte, neživořte! Poznáte, že platí Gorkého slova: Když je práce potěšením, je i život štěstím – a to i v dnešní době, kdy prý je naše představa štěstí čím dál slabomyslnější.
K otázce motivace ve školní práci jsem se vyjádřila již v ohlasu na článek Učitel jako profesionál (Obecná/občanská škola 4/95), z něhož vyjímám: „Zásadní problém vidím především v motivaci vychovávaných a vzdělávaných.Učitel motivuje především svou osobností, tím, jak na žáky působí. Zapomeneme na 90% toho, co jsme si v lavicích více či méně vtloukali do hlavy. Ale nezapomínáme na atmosféru, kterou ten který učitel ve třídě vytvářel a šířil. V paměti uchováváme ty tvrdší a neústupnější, kteří po nás něco požadovali. Teprve později chápeme, že tím kladli vyšší nároky sami na sebe…..problém není v tom, co po dětech chtít, ale jak to po nich chtít.
Slovy do vlastních řad jsem se připojila v Učitelských novinách (9/1997) k článku psychologa Václava Mertina (Přísněji na učitele): „Skutečně musíme začít od sebe, kolegové! Větší nároky na sebe samé nás opravňují k vyšším nárokům na děti. Nejsou to samí babinští! Jen odpovídají, jak se do lesa volá. Potřebují učitele vzdělané, vstřícné a otevřené lidem, světu. Sluníčko každý den nesvítí, každá vyučovací hodina se nevydaří (při sebelepší přípravě – máte ji?), ve vzpomínkách uvíznou hřejivé střípky těch vzácnějších, lepších chvil. Přesto nezbývá než souhlasit s Davidem Fontanou (Psychologie ve školní praxi, Portál 1997), že vyučovací hodina je společenským setkáním. My učitelé jsme v tom setkání hostiteli, žáčci, žáci, studenti jsou našimi hosty. Chovejme se podle toho.“
Uplynulo hodně doby od napsání článků, jejichž úryvky jsem uvedla. Co dodat? Snad ještě jedna citace, pro učitele i pro ty dva rozhorlené mladé muže, jejichž rozhovor jsem zaslechla na ulici. V přednášce Jak pracovat? (1898) TGM kromě jiného poznamenal: „ Tak tedy žádné smetánkování (rozuměj: jen povrchně vyslechnout zajímavosti, zvláštnosti) a ať to myšlení pěkně bolí“. Koho? Žáky? Učitele? Cui bono?
