Říkat Ř nestačí

         Pavlíkovi chyběl měsíc do pátých narozenin, když stanul s maminkou ve dveřích logopedické ambulance. Nebylo mu skoro rozumět, jak patlal, a nebylo mu také  CO  rozumět. Moc nemluvil. Zřejmě opožděný vývoj řeči jako když vyšije, byl první dojem logopedky. Sluch v pořádku (potvrzeno i odborným vyšetřením, ne jen tak orientačně, poslechem slov na vzdálenost několika metrů). A intelekt? V budoucnu Pavlík patrně nebude ozdobou páté bé, ale uvěřme konečně, že do tříd našich škol patří i ti čtyřkami, s kvalitami, které musíme trochu pracněji objevovat – a pěstovat. V jednom z pozdějších rozhovorů maminka přiznala, že u ní samé to bylo s řečí nejinak. Mamince sloužilo ke cti, že z vlastního popudu vyhledala logopedickou ambulanci. Na nezbytnost tohoto kroku ji neupozornil dětský lékař (pediatr), jak by se slušelo. Pavlík u něho přece byl na povinných kontrolních prohlídkách ve věku jednoho a tří let. Součástí těchto prohlídek je také kontrola a záznam o stavu řečového vývoje dítěte. Ani paní učitelku v mateřské škole Pavlíkův řečový vývoj patřičně nezaujal. Naopak, trvala spíše na tom, aby Pavlík mateřskou školu opustil, když není schopen se s ostatními dětmi a dospělými normálně dorozumět.

            Není tedy divu, že Pavlíkova maminka chtěla, aby paní logopedka naučila chlapce mluvit. Rozuměla tím, že se Pavlík naučí správně vyslovovat jednotlivé hlásky a tím se problém vyřeší. A v tom byl zádrhel. Logopedka rozumně usoudila, že teoretické výklady a zdůvodnění dalšího postupu nejsou v počáteční fázi pro Pavlíka a jeho maminku tím nejdůležitějším. Z odborného hlediska Pavlíkův verbální věk neodpovídal jeho věku fyzickému. Fyzický věk – to jsou prožité roky a měsíce človíčkova života zaznamenávaná svíčkami na narozeninovém dortu. Věk verbální ukazuje, kam dítko dospělo ve svém řečovém vývoji, tj. jak rozvinutou má slovní zásobu, jak se mu daří sumírovat slova do vět, výslovnost kterých hlásek už zvládá a jakou má vůbec schopnost se s okolím domluvit, komunikovat. Vývoj řeči – to je sled nevýrazně ohraničených etap, z nichž žádnou nelze přeskočit nebo vynechat. Připomeňme někdy málo zohledňovanou zásadu respektování přirozeného vývoje řeči. Pětiletý Pavlík svým verbálním projevem odpovídal zhruba dítěti kolem druhého roku věku.

            Ve dvou letech by snad nikoho ani nenapadlo učit dítě precizní výslovnosti sykavek a ostatních hlásek. Pavlíka prostě bylo třeba nejprve rozmluvit, začít s ním tam, kde se řečově pohybuje průměrné čerstvě dvouleté dítě a trpělivě postupovat krůček za krůčkem, až do blízkosti fyzického věku odpovídajícího datu na rodném listě. A tak si Pavlík s logopedkou hrál a povídal, hrál a mluvil, do všeho dění se zapojovala i jeho maminka a o to snáze potom podle návodu postupovala i doma. Mamince pro uklidnění byly vyvozovány a procvičovány alespoň ty nejjednodušší hlásky, F a CH. Když se začalo ukazovat, že naplánované logopedické tažení se setkává s úspěchem, byla maminka zpětně zasvěcena i do tajů a problémů věku fyzického a verbálního. Pochopila. Pochopila, že říkat Ř nestačí, že víc než výslovnosti nějaké hlásky je třeba všímat si rozvoje slovní zásoby dítěte, jeho mluvní pohotovosti, jazykového citu i gramatické výstavby výpovědi. Je to celá věda, do jejíchž zákoutí může být rodič dítěte podle potřeby a zájmu přiměřeně vtahován. Předpokladem je vytvoření upřímného vztahu přirozeného spojenectví všech zúčastněných: dítěte, jeho rodiče a odborníka, logopeda.

            Málokdy si uvědomujeme, že děti jsou vlastně geniálními lingvisty. Do řeči, do jazyka se dostávají v nejranějším věku, v průběhu několika málo let. Podobný intelektuální výkon v dalších letech už nikdy nezopakují, nezvládnou. Oceňujme to a podporujme ochotou k rozhovorům, k povídání, klábosení, trpělivému odpovídání na nekončící proud otázek, zpěvem písniček, opakováním říkanek i četbou oblíbených pohádek. Važme si dětských otázek. Jsou projevem důvěry v naše schopnosti. Mějme na paměti slova zkušenějších. Vyvarujme se netečnosti a pohodlnosti. Zamysleme se nad propastnou pravdivosti tvrzení, že děti, které se opakovaně nesetkají s ochotnou odpovědí na položenou otázku, se velmi rychle naučí – neptat se a vlastně neučit se.

            Nějak zapomínáme, že stále hrdě oprašovaný Jan Amos Komenský kromě jiného upozorňoval, že „…děti opičátka jsou“. To, jak s nimi od malička mluvíme, moderněji komunikujeme, je významným vkladem na jejich cestu životem.Uvědomujeme si to vždycky dostatečně a do důsledků? Dbát na správnou výslovnost je jistě patřičné a chvályhodné, ale umět říkat Ř skutečně nestačí. Zajímat se jen o to, jestli dítě šišlá, nebo nešišlá?

            Slůvko šišlá pravověrný logoped nikdy nepoužije. Správně bychom měli říkat, že dítě trpí patlavostí, nevyslovuje žádoucím způsobem některé hlásky (možná i slabiky), odborně mluvíme o dyslálii. Je to nejrozšířenější a nejznámější vada řeči dětí předškolního věku. Do jisté doby bychom dokonce neměli hovořit o vadě řeči a neuspokojivou výslovnost hlásek chápat jako vývojový jev, v určitém věku normální, jako něco, co patří k vývoji dětské řeči a na co má dítě nárok.

          Nečekejte přesná časová vymezení, protože ta jsou jablkem sváru i mezi odborníky. Různě uváděné údaje, že dítě má v jednom roce říci tolik a tolik slov, ve třech letech vyslovovat ty a ty hlásky, berte vždycky s rezervou. Řečová norma neexistuje, a to ani ve vývoji dětské řeči. I v učebnicích nacházíme vždy jen jistá schémata. Všimněte si také, jak se vyhýbáme označení nesprávná nebo vadná výslovnost, což jsou dva zcela rozdílné odborné termíny, které bude věci znalý logoped ve vztahu k řečovému problému toho kterého dítěte přísně odlišovat.

          Ve výslovnosti dítěte mohou nastat – velmi zhruba naznačeno – tři situace: dítě určitou hlásku nevyslovuje, jakoby ji vynechává, v dalším případě ji nahrazuje jinou, lehčí hláskou a v posledku hlásku vyslovuje vadně (např. pověstné ráčkování).První dvě situace – vynechávání a nahrazování jinou, artikulačně blízkou hláskou (známá lyba místo ryby) – jsou pro úpravu výslovnosti příznivější, dítě si ještě nevytvořilo a nezafixovalo vadnou výslovnost.

            Dá se říci, že zhruba do čtyř, čtyř a půl roku věku dítěte bychom mohli za normálních podmínek tolerovat nesprávnou (ne vadnou!) výslovnost některých hlásek, na chybějící R a Ř můžeme počkat i ještě o něco déle (jedná se o první dvě výše uvedené řečové situace). K normálním podmínkám řadíme především dobrý sluch, věku přiměřený psychický vývoj, správný řečový vzor okolí a prostředí poskytující dítěti dostatek podnětů. Ideálem by bylo, aby dítě nastupující do školy už nepatlalo a nemuselo si tak dobu, kdy se stává školákem, navíc komplikovat studiem“ v logopedické“ ambulanci. Vyhledat logopeda teprve poté, co se u zápisu do školy zjistí, že s řečí není všecko v pořádku, je hrubá chyba.

       Úprava nesprávné nebo vadné výslovnosti je vždycky záležitostí odborníka, logopeda. Snažit se o „svépomoc“ podle rozličných návodných příruček je velice riskantní záležitost. Rodič má být přítomen všemu, co logoped s dítětem podniká, získá tím náležitý náhled na problém a schopnost s dítětem doma vyvozená spojení procvičovat. Staňte se poučenými a odpovědnými rodiči ve všech směrech. Bude-li logoped odmítat vaši přítomnost v logopedické ambulanci ve chvílích, kdy s dítětem pracuje, opusťte ho. Nezaslouží si vaši důvěru. Ošemetná jsou také rodičům ukládaná domácí cvičení. Měli bychom se již zbavit zlozvyku nadužívání různých sešitků se zdánlivě vstřícnými omalovánkami pro děti. Má-li logoped na práci s dítětem zdravotní pojišťovnou vymezených dvacet minut, je ku škodě všech mrhat doslova drahocenným časem vypisováním cvičných slov. Efektivnější je na archu papíru připravený soubor slov, v němž logoped značkovačem vymezí ta, která dítě v jeho přítomnosti zvládlo. Rodič pak bude doma s dítětem procvičovat právě jen ta označená slova. Tím se minimalizuje jednak možnost vytvoření nesprávných návyků a také výbuchy vzrušených domácích disputací, kdy se dítěti nedaří a pod tlakem zoufalého nebo rozčileného rodiče ztrácí tak potřebnou motivaci. Zvykněte si žádat detailní a přesné informace. Co si představíte pod pokynem, abyste s dítětem cvičili častokrát denně, ale jen krátce? Pět minut? Deset minut? Zkuste si pět minut opakovat stále dokola stejná slova. Poznáte, že v tom případě minuta dvě vrchovatě postačí. V podobné situaci dobře poslouží kuchyňský minutový budíček.

         Nesprávná nebo vadná výslovnost jedné či dvou hlásek by v podstatě neměla být důvodem pro odklad školní docházky, neexistují-li jiné problémy. Aktuálně se na školní zralost díváme z trochu širšího pohledu, rozumně zvažujeme také sociální dopad rozhodnutí, vliv na zařazení dítěte do kolektivu třídy.Pro ilustraci uveďme reálný případ. Hoch narozený v březnu na základě jistých – ne podstatných – zdravotních problémů nastoupí po odkladu do školy v době, kdy mu bude bez jednoho týdne sedm a půl roku. Fyzicky a vlivem dbalé rodinné výchovy i intelektově vyspělý chlapec zasedne do lavice – řekněme – vedle sídlištně ostříleného spolužáka teprve v létě dosáhnuvšího požadovaných šesti let věku. Problémy jsou nasnadě. Ten první chlapec se při sebelepší snaze bude vždy obtížněji začleňovat do kolektivu spolužáků, které už jak fyzicky, tak sociálně hodně předběhl. Do jejich kolektivu se bez problémů zařadí stěží, s dětmi se přirozeně nesžije, zřejmě již zůstane na okraji (nechceme-li mu přisoudit nepravděpodobnou roli vůdce „stáda“). Věkový rozdíl více než dvanácti měsíců sehrává v tomto období významnou roli. Může být kupříkladu živnou půdou pro školní šikanu. V lepším případě vyústit v pocit sociální izolace.

          Správná výslovnost všech hlásek úzce souvisí se správnou funkcí, pohyblivostí, motorikou mluvidel. Odborníci rozlišují motoriku jemnou a hrubou, k jemné řadí pohyblivost pusy (dětsky řečeno) a ruky. Bude každému dítěti jen ku prospěchu, nezapomenou-li rozvoj těchto oblastí podporovat i rodiče. Nejedná se o nic světoborného ani nového. Jen příležitostí nějak ubývá, nebo se nezdravě proměňují. Které z dnešních dětí hraje na ulici kuličky, školky s míčem o zeď nebo o zem, skáče přes švihadlo atd.?Jako jednoduchý test pohyblivosti dětí bývá uváděna schopnost běhat pozadu. Dnešní děti prý už to příliš nedovedou. Který z dnešních kluků umí pískat na prsty? Do čeho všeho dříve děti foukaly? Co nafukovaly? Dnes ani nemusejí umět zavazovat tkaničky u bot a zapínat knoflíčky u košile – vše nahradily suché zipy.

         To nemá být pláč nad rozlitým mlékem. Jen připomenutí, co buď příležitostně oživovat nebo něčím nahrazovat. Stačilo by více s dětmi mluvit. Možná i přestěhovat psací stolky dětí z jejich pokojů do obytných kuchyní. Aby bylo více příležitostí k řeči. A víc dbát na všechno, i na řeč. Nářky nad zvyšujícím se počtem dětí s vadnou či nesprávnou výslovností nahradit zamyšlením nad vzrůstající tolerancí k nedbalé výslovnosti. Je to vůbec ještě tolerance, nebo již nezájem, nedbalost? Nevyhlašujeme tím žádný logopedický fundamentalismus. Naopak. Zaposlouchejte se občas do výslovnosti svých oblíbených herců (např. Jiřiny Bohdalové), zpěváků (obdivuhodné Hany Hegerové), jejich osobitá výslovnost – mimo přísnou logopedickou normu – k nim už neodmyslitelně patří, sluší jim. Přiznejme, že třeba ráčkování, které svému nositeli nevadí, nemusí vadit ani pacientům ráčkujícího lékaře. Ráčkováním pekaře nebude ohrožena kvalita jeho rohlíků, stejně jako interiéry nové budovy postavené podle návrhů ráčkujícího architekta. Ve hře je vždy pouze jejich odpovědnost vůči vlastním dětem, které mohou být ohroženy virem (memem?) nápodoby. Avšak u profesionálů, kteří se takříkajíc živí pusou, máme plné právo požadovat, aby s námi hovořili po všech stránkách s úctou k jazykovým normám. Že k takovým profesionálům patří především učitelé, učitelkami v mateřských školách počínaje, nikdo jistě zpochybňovat nebude. Odpovědnost nesou již ti, kdo budoucí pedagogy vzdělávají. Správná výslovnost učitelů – na školách všech stupňů – by měla být nezpochybnitelnou součástí jejich profesionální i profesní přípravy a výbavy.

       Chcete-li mít i po stránce řečového vývoje svého dítěte čisté svědomí, od narození na ně hodně mluvte, zpívejte mu, opakujte rytmické říkanky, napodobujte přírodní zvuky, hlasy zvířat, řeč spojujte s pěknými zážitky, aby byla pro dítě něčím přirozeně radostným. Říkáme-li od narození, myslíme tím skutečně od nejútlejšího věku, kdy dítě sice ještě nevnímá obsah řečeného, ale už s libostí a užitkem přijímá rytmus, melodii, intonaci, barvu lidského hlasu. Stanete-li se abonenty některého z logopedických pracovišť, obrňte se trpělivostí. Vyvodit správnou výslovnost hlásky nebývá obvykle příliš složité. Náročnější je její „zabudování“ do řeči, do jazyka, aby si dítě zvyklo nový zvuk v řeči automaticky používat. Řeč je zautomatizovaná činnost. V běžném rozhovoru nemůžeme stále kontrolovat činnost svých mluvidel. Budete-li scházet po schodišti, také nemůžete úpěnlivě plánovat a sledovat souhru svalstva nohou, to byste bezpochyby už na třetím schodu upadli. Upevnění jedné hlásky si někdy může vyžádat až tříměsíční lhůtu. Trpělivě dodržujte pokyny logopeda, dbejte na jeho rady, s dítětem doma cvičte. Vždy v klidu a míru, vždy jen po minutách (vícekrát denně), vždy pouze ve výrazech, kterým dítě rozumí (asi to nebudou slova jako drenáž, chronický a frekvence) a vždy jen ve slovech, která se dítěti daří, aby mělo pocit úspěchu.

         V logopedii se čím díl tím více bráníme konfekci, usilujeme o tzv. tailoring, terapeutické plány a postupy ušité tomu kterému dítěti na míru. Jako rodiče dělejte všechno pro to, aby střih řečového a jazykového kabátku vašemu dítěti co nejvíce slušel, seděl mu a nikde neškrtil. Jedná se o velice důležitou výbavu na cestu životem.

         Teď je na místě udělat tlustou čáru. Tlustou čáru za vybranými úryvky ze dvou kapitol příručky Mařenko, řekni Ř. Vrátily mě k nim probíhající zápisy do prvních tříd. Asi jsem s tím mohla přijít o něco dřív, letošním nastávajícím prvňáčkům (jejich rodičům) už nic moc napovědět nestihnou. Ale možná budou ku prospěchu těm napřesrok, stejně jako paním učitelkám v mateřských školách, které si třeba rády opráší něco ze svých studijních let.

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                              Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.       

Úryvky z kapitol: Když dítě šišlá

                                    Říkat Ř nestačí