Možná přijde i kouzelník

         Přiznávám, že dotazem na jméno stávajícího ministra školství byste mě skutečně zaskočili. Nu což, už má služebně stejně na kahánku. Z těch až nadbytečně se po roce 1989 střídajících by se mi líbilo, kdyby býval v úřadu déle setrval kupříkladu Petr Vopěnka, Jiří Gruša nebo pan profesor Petr Piťha. Aktuálně je důležitější, co by se líbilo eventuálnímu ( in spe – v naději) snad již záhy nově ustanovenému ministru školství – Marcelu Chládkovi. Trochu to rozvedl v krátkém novinovém interview v Lidových novinách ze dne 15.ledna 2014. Nevím, co vedlo redakci k souběžnému (i stránkově) uveřejnění dalšího článečku poodkrývajícímu něco ze zálib pana (skoro) ministra. Patří k nim filmová „řachanda“ režiséra Trošky Slunce, seno, jahody. Ten film jsem nikdy neviděla, ani nemusím. Inu, v trendu nového vydání Babičky snad nepozměněného rčení – Proti gustu žádný dišputát. Aspoň se pan ministr nemíní tvářit jako těžký intelektuál. Věřme, že Káju Maříka, páně ministrovu nejoblíbenější knihu, nikdo jazykově upravovat nemíní. A jak jsem Marcela Chládka opakovaně viděla, milovanou svíčkovou si určitě nedává se šesti. Taky dobře. Už  delší dobu si – kromě jiného – přeji i na pohled hezčí vládu. Jmenování pana ministra vyhlíží bezproblémově. Zatím pan prezident vůči osobě Marcela Chládka , středoškolského učitele s desetiletou zkušeností za katedrou, žádné pochybnosti nenaznačil. Já bych jednu připomínku měla, kdybych ovšem byla logopedkou – fundamentalistkou, jako že jí v žádném případě nejsem. A potom –  požadavky kladené v současné době na mluvní projev i řečových profesionálů jsou přece tak bezpředmětné!

         Dosud se Marcel Chládek nejvíce zviditelňoval proklamovanými požadavky na školu ráno od devíti, výuku cizích jazyků od útlého věku nebo snídaněmi s experty ze školně úspěšného Finska. Všetečný dotaz – co je míněno tím útlým věkem? Od tří, od pěti?  Jak, kým a kde realizováno? Bez této analýzy je to pouhé populistické plácnutí do vody. Vidíme to? Chceme to vidět? Soustřeďme se však na aktuální priority (v médiích to jsou často v obdobných situacích  primární priority!), jak je uvádí Marcel Chládek v prezentovaném novinovém rozhovoru. Pan budoucí ministr chce – ano takto důrazně je to formulováno a ty slovesné tvary přesně cituji – tedy chce pro učitele 32 tisíc hrubého, přičemž jeho cílem je zvýšit platy všech zaměstnanců školy, proto musí vzrůst i platy nepedagogických pracovníků. S dodatkem pro natěšené slovy pana ministra – v dohledné době. A co v mírnější podobě kondicionálu  by pan ministr ještě chtěl? Opět citováno – už v roce 2015 navýšení rozpočtu o tři až pět miliard korun. Tady bych jako matematický nedouk zase já chtěla vědět: je to moc, nebo málo? Jak posoudit, když neznám sumy, které mají býti navyšovány? Řešit se samozřejmě bude i problém nedostatku mateřských škol, a to tak, aby „na konci volebního období nalezl místo pro dítě každý rodič ve školce v blízkosti bydliště“. Kdy že bude končit volební období nastupující vlády? Snad se nemýlím, ale nebudou to ani dva roky. To se bude mít Ministerstvo školství pod vedením pana ministra co ohánět. Ještě aby to stihli, než pomine vzedmutá přílivová demografická vlna dětí předškolního věku, logicky se následně přelívající do základních škol. Přejdeme-li k letitě diskutovaným problémům kolem maturit, podle Marcela Chládka „u státní maturity  musí nastat zefektivnění a stabilizace“. Mezi studenty jsem podobná konstatování a zjištění nazývala „objevem hřebíku“. Ale svým náhledem na nezbytnost povinné maturity z matematiky mě pan ministr skutečně potěšil. Ovšem se stínem, že by se tak mohlo stát v roce 2020. Takže plody onoho zkvalitněného vzdělávání budeme sklízet…..

         Nejlepší nakonec – abych byla in – last but not least – kariérní řád pro učitele. Pan ministr ho chce zavést od roku 2015. To bude kalup! Slovy pana budoucího ministra – „musí být finančně ohodnocený učitel, který na sobě pracuje, má výsledky a umí látku podat“. Jak se pozná, že učitel na sobě pracuje? Kdo to posoudí? Když jsem jako mladá dojíždějící učitelka se dvěma malými dětmi pospíchala ze školy na autobus, moje starší kolegyně ve škole zůstávala. Nikdo už neviděl, že ve sborovně u kávy probírala s náhodně se objevivšími místní „novosti“. Nechci ji podezírat, že nemívala pečlivě vypracované přípravy na příští den. Že by je jako já psávala doma do noci, pochybuji. Opticky se škole věnovala podstatněji než já. Dodám, že mi nikdo z vedení nikdy nic v tomto duchu nevytkl. Mnohem později  jsem se u přihlášek k vysokoškolskému studiu probírala závějemi více či méně patřičně vyvedených certifikátů o absolvování nejroztodivnějších kurzů. Svědčily snad o tom, že uchazeč(ka) o studium na pedagogické fakultě na sobě pracuje? Svatá prostoto! Valná většina těch papírů  byla na pováženou. Spíš byly dokladem, že „vzděláváni“ už můžeme být kýmkoliv a v čemkoli, hlavní je atraktivní označení kurzu. Vysvětlovala jsem tehdy svým studentkám, aby účast na podobných „akcích“ dobře zvažovaly a jako po jisté záruce odborné úrovně nabízeného se pídily aspoň  po garanci vzdělávací nabídky Ministerstvem školství. Co se týče výsledků , zní mi v duši slova paní profesorky Janáčkové z Univerzity Karlovy: „Práce učitele je tichá pošta“.Víc bych k měření výsledků práce učitele nedodávala, není třeba. To už třetí postulát dobrého učitele podle  Marcela Chládka – jak umí učitel látku podat – je kontrole (radši bych to slovo dala do uvozovek) a posouzení dostupnější. Je to ožehavá otázka prioritně metodiky výuky. A zrovna metodika v naší současné škole tone pod nekončícím přílivem stále nových a nejnovějších „inovativních“ postupů, spíš na efekt – a na co ještě? –zaměřených pokusů. Nad výsledky čas od času (poděšeně) žasneme.

         Je toho ještě dost, co jsem si ve dvou novinových článcích vztahujících se k názorům a výhledům budoucího ministra školství zatrhla. Nakonec se mi text propojil s dalším článkem o nějakou stránku dál. Týkal se speciálního vydání bible pro naše vojáky. Kaplan dotazovaný na okolnosti prezentace bible mezi jiným poznamenal: „Když si člověk bibli přebírá, udělám mu povídání a předám letáček, co může v knize hledat“. Přišlo mi moc líto, že už ani kaplani, profesně vlastně kazatelé, nevládnou slovem. Ale v podstatě to kostrbaté vyjádření celkem případně vystihlo ducha probíraného rozhovoru. I budoucí ministr školství nám vlastně „udělal povídání“. Nebo něco víc?

 Lidové noviny 15.ledna 2014 –strana 5

Školství povede bývalý kantor a Rathův náměstek (kal)

Pro učitele chci 32 tisíc hrubého  (Jan Kálal)

Bible v maskáčích se prodražily – strana 1