Když svého času rašil v našich školách opatrnými krůčky zájem o nadané (obávám se, že zatím moc daleko nedocupital), začala jsem ve vysokoškolských seminářích naťukávat téma nadaných, mimořádně nadaných a talentovaných dětí. Myslím, že k zájmu o ně mě paradoxně přivedlo mé učitelské působení na ZŠ pro vadně mluvící. Tam jsem se ve vyšších ročnících setkávala s dětmi z valné části školně neúspěšnými, nebojím se říct školně zdevastovanými. Vady řeči vedly k hrubému narušení komunikační schopnosti dětí, narušena byla nejen schopnost, ale v důsledku pochopitelně také ochota mluvit, komunikovat, což vedlo k různě modifikovaným postojům učitelů a ve výsledku (nejen) až k těm horším známkám na vysvědčení. Ve snaze ty neblahé vrstvy odkrývat a pokud možno likvidovat jsem si ve třídě ve výuce vymýšlela a vymýšlela…Do jaké míry úspěšně, k tomu by se museli vyjádřit mí tehdejší školní souputníci. Ve své pedagogické duši chovám z počátku 80.let konejšivou poznámku jednoho z nich: „S váma bych vystudoval i vysokou“.
Tuším, že Katedra speciální pedagogiky PdF Univerzity Palackého v Olomouci byla v ČR první, která tyto semináře jako povinně volitelné svým posluchačům nabízela. Bylo to v našich zemích po roce 1948 pole neorané, poohlíželi jsme se tu i onde, nejbližší vzor byl u sousedů ve Slovenské republice. Tou dobou se již v České televizi rozjížděl projekt dr. Dagmar Kotmelové, dlouholeté vedoucí redakce pro děti a mládež, kromě jiného iniciátorky dětských televizních pořadů Vega a Magion. Už nevím, jestli jsem novoroční poobědový pořad Zlatý oříšek sledovala hned od jeho prvního ročníku. Ale chovám v paměti, že s poznámkami o jednom z oněch pořadů jsem vyrukovala v prvním naskytnuvším se semináři v rámci svých obvykle provozovaných pedagogicky prospěšných a využitelných„aktualit“. Ty poznámky jsem brzy zpracovala fejetonovým způsobem pro časopis Moderní vyučování, kde vyšel v lednu 2008 (pro zainteresované text připojuji – včetně úryvku textu týkajícího se gymnázia Open Gate, Babice u Prahy)).
Loňský Zlatý oříšek jsem nějak nestihla. Zato letošního 1.ledna jsem po novoročním obědě zasedla k televizi „v plné zbroji“ – s poznámkovým blokem a zjitřenou pozorností. Kdybych byla pozornější, mohla jsem postřehnout, že letošní Zlatý oříšek už nebude přímým přenosem, ale jen záznamem odvysílaného pořadu, navíc ne z Prahy, ale z Brna, už ne v této roli s osvědčeným Alešem Cibulkou, ale s moderátorem, jehož jméno – z hlediska proběhlé prezentace – snad ani netřeba zmiňovat. Pochybuji, že se pozměněný „formát“ pořadu líbil Jiřímu Kotmelovi, který se po smrti své maminky – iniciátorky Zlatého oříšku dr. Dagmar Kotmelové – vysílání od 7.ročníku zúčastňuje. Že by za přínosně inovativní považoval skutečnost, že (citováno z webových stránek) „malé soutěžící přišli podpořit „VIP“ patroni“, v realitě jedna popová hvězda, jí po boku očividně nesvá hvězdička vycházející a sportovní komentátor? Neevokuje vám to obdobu „hvězdných“ porot nej(h)různějších televizních reality show? Z dříve anoncovaných dětí nadaných, talentovaných a úspěšných se pojednou podle upoutávek Zlatý oříšek stává „šancí pro všechny šikovné, nadané a úspěšné děti“, o něco dále upřesněno jako „Zlatý koberec úspěšných“. Jestli jsme si kdysi v seminářích lámali hlavu s pojmy nadaný a talentovaný, jak bychom se popasovali s termínem úspěšný? Co by k tomu řekli psychologové, sociologové? Nevypovídá to o něčem, o směřování naší společnosti (včetně školství)?
Nakonec několik postřehů k těm třem desítkám dětí (nadaných? talentovaných? úspěšných?). Deset z nich bylo – rozumně bez určení pořadí – odměněno Zlatým oříškem. Při vší úctě však nevím, do které z výše uvedených hodnotících kategorií (neřkuli Gardnerových teorií rozmanitých inteligencí) bych zařadila hocha schopného jmenovat hlavní města Evropanům bezpochyby velmi vzdálených států. Chci věřit, že onen hoch ze zeměpisu zvládal mnoho podstatnějšího. Kde by pak zůstal vzývaný internet? Nezasloužil by také Zlatý oříšek? Dívenka, uvedená jako „čarodějka matematiky“, byla v podstatě deklasovaná trapným příkladem mouchy létající mezi body A a B. Přepadá mě smutná myšlenka, že mnozí ze „soutěžících“ mohli brát vystoupení v pořadu Zlatý oříšek spíše jako dobrou propagaci. Když to jednodušeně shrnu: do kategorie pohybové a sportovní spadalo asi 15 zúčastněných, tedy polovina (tanečnice – opakovaně, karatista, aerobik, motorkář, plavec, orientační běžec, stepař, rocker, baletní a taneční soubor,brankář, krasobruslařka, taneční pár, biatlon). Do hudební kategorie jistě patřil vynikající pianista a skladatel, dále sólová zpěvačka, pěvecký sbor a hráč na bicí. Ze zbývajících ještě uvedu chovatelku morčat, kreslířku, leteckého modeláře, znalce bible, výtvarníka a nepříjemně „dospěle vyzrálou“ novinářku a moderátorku. Těm, které jsem opomenula, se omlouvám.
Je jistě dobré, když se děti ve věku 6 – 14 let nějakou z výše uvedených aktivit zabývají. Je to nejlepší prevence před různými svody a nežádoucím „zabíjením času“ poflakující se mládeže. Jen mi mezi těmi dětmi – vedle zřejmého celkového poklesu úrovně potřebného televizního pořadu – něco chybělo. Nebo někdo? Módně se nyní říká, že ďábel je skrytý v detailu. Chceme opravdu jen úspěšné děti? Mají se ti nadaní a talentovaní z našeho zorného pole opět vytrácet, mizet? Kde jsou ti i v mezinárodních přírodovědných a jiných soutěžích oceňovaní středoškoláci, o kterých nedávno mluvil Jiří Grygar? Přece museli začínat v některé z našich základních škol! Příští rok do soutěže o Zlatý oříšek s nimi! Ať má mládež vzory. Kladné. Těch ostatních je dost a dost.
Slíbené dodatky
Ujasněte si, prosím (Moderní vyučování, leden 2008)
I školství má své hity, chcete-li módní vlny. Aktuálně je jednou z nich zvýšený zájem o nadané a talentované děti. Zajímají vás – jako učitele nebo rodiče (i potencionální) – třídy či školy, které teď pro tyto děti tu a tam vznikají? Řečeno hrůznou češtinou jedné z našich poslankyň – jedná se o špatně vykomunikované téma a neadekvátně odprezentovanou otázku. Ale vážně: jste-li rodiče, vaše dítě bude bezpochyby…ouha!? Jaké?
Už poněkolikáté jsem kolem novoročního poledne řešila dilema, co v televizi sledovat: galakoncert Vídeňských filharmoniků, nebo Zlatý oříšek? (Nahrávkám v těchto případech neholduji, stírají pel bezprostředního zážitku.) Zlatý oříšek je prezentován jako projekt ČT pro nadané a úspěšné děti. Pedagogicky začínám zvažovat terminologii: nadané a úspěšné ? V upoutávkách se psalo a hovořilo ještě o mimořádně nadaných a cílevědomých dětech. Herec a senátor Tomáš Töpfer, který pořad vedle oficiálních zástupců MŠMT ČR zaštiťoval, se k přítomným hlásil jako v dětství bystré dítě,kterému se dařilo, na co sáhlo. A odborníci (nejen z řad psychologů a pedagogů) v tom pádě mluví o dětech mimořádně nadaných a talentovaných. Takže: o jaké děti se vlastně jedná?
Vyjděme ze zmiňovaného televizního pořadu. Aleš Cibulka, kterému moderování tohoto pořadu opravdu „sedne“, jako prvního představil světového rekordmana ve šprtci. Pro neználky: je to obdoba stolního hokeje, v němž se skutečně pořádají světové přebory. Další kytarista předvedl úžasné tremolo, na které prý mimořádně „zabírají holky“ (konkrétně už tři). Závodní plavkyně byla více než kontinentálně úspěšná, navzdory svému zrakovému postižení. Následoval parkur, bicross, biketrial (kdy se podle osmiletého přeborníka „jezdí po šutrech a po skalách“), vítěz motocrossové soutěže ve Velké Británii, letecký modelář, elektrotechnik, chovatelka holubů a potom filatelistka (v obou případech to byly asi desetileté dívenky), pochopitelně další hudebníci a hudebnice včetně komponistky (zpěv, pianistka, flétnistka), jeden spisovatel (první knížku napsal v jedenácti) a osmiletý paleontolog. Obecnou představu mimořádně nadaných naplňoval „šampion na učení“ zaměřený na logiku, ale podle vlastních slov slabší v geometrii. Tomáš Töpfer měl jistě radost z mladého herce a moderátora a přítomný zástupce ekologů z poslance dětského evropského parlamentu (vzešlého právě z ekologických aktivit). Neúplný výčet završme křehkou dívkou – šampiónkou v kickboxu.
Ale teď: babo, raď! Které z těch dětí je mimořádně nadané, které talentované, které cílevědomé…atd.? Sáhla jsem po Howardu Gardnerovi a jeho teorii rozmanitých inteligencí. Původně jich předkládal sedm, potom už devět a jistě bádá dál. Hledala jsem mezi dětmi zástupce těch nejznámějších kategorií. Do jazykové mi zapadly dvě děti, do hudební pět, představu logicko-matematické inteligence splňovali tři zástupci. Nejhojněji – devíti účastníky – se zaplnila kolonka, kdy jsem si dovolila spojit inteligenci prostorovou a tělesně pohybovou. Vizuálně žádné z dětí neodpovídalo v našich krajích zakořeněné představě bledničkově obrýleného malého génia. Ani feministky by nemohly protestovat. Co bylo překvapující – všechny ty děti uměly mluvit (dnes se říká komunikovat), byly bezprostřední a přirozené. Zvláštního ocenění se nakonec dostalo deseti z nich. Vlastně – ještě jednomu navíc. Přítomný ekolog měl – mimo pravidla a mimo program – potřebu ocenit svého poslance.
Vraťme se k volání po třídách a školách pro nadané a talentované (další termíny opomenu). Zkuste z těch dětí sestavit třídu. Věkově by třeba mohla být heterogenní, i když….Ale zaměřením? V Praze a větších městech možná „dáte dohromady“ deset dvanáct věkově víceméně rovných dětí zařaditelných do kolonky logicko-matematické inteligence. A v menších městech a na vesnicích? Půjdeme cestou internátních škol známých a zažitých např. ve Velké Británii? Dovolím si ještě – podstatnou otázku: do jaké míry se na úspěchu a schopnostech prezentovaných dětí podílela škola, učitelé? Jako učitelka bych se zamyslela a jako rodič zauvažovala. Jsem dost odpovědná, dám-li svého prvňáčka do třídy pro tzv. mimořádně nadané, aniž bych se zajímala, kdo ho bude učit? Je skutečně ideálním řešením pedagogická novicka? Je sice nezatížená přežívajícím negativně pojatým herbartismem, ale současně také neposkvrněná nezbytnou učitelskou zkušeností. Zajímám se, co a jak bude dál, ve vyšších ročnících? Uspokojí mě odpověď, že „…máme takový nástřel“?
Učitelé i rodiče by se asi měli zamyslet nad nedávným konstatováním v denním tisku, že „…Česko se vyznačuje silnou závislostí výsledků žáků na jejich rodinném zázemí“. Když nic jiného, tak současní učitelé formují (možná i vychovávají) budoucí rodiče.
Proč jim tak ubližujeme? (Moderní vyučování, únor 2006)- úryvek
Více než údaj o nabídce 45 zájmových kroužků zaujme sdělení, že pedagogický sbor včetně patnácti vychovatelů bude žákům do jisté míry organizovat i volný čas, třeba nabídkou televizních programů, v níž mají převažovat dokumentární pořady, podle novinových zpráv to v žádném případě nebudou nějaké reality show. Ostatně studentíci, kteří jsou již od počátku hrdi na své školní uniformy, by o něco takového ani nestáli. Otázka školních uniforem je v našich krajích otázkou velmi ožehavou, příliš navozuje vzpomínky na křídlaté zástěrky sovětských pionýrek. Těm „babickýcm“ studentkám však bílé halenky s vestou a zelenou károvanou sukní sluší, patřičně je střídají s outdorovým oblečením, stejně jako hoši své obleky a košile. Je to jen jedna z mnoha cest kultivace osobnosti. Pro někoho možná maličkost, ale bylo již dávno řečeno, že dokonalost není maličkost, avšak dokonalosti se dosahuje právě maličkostmi. Na těch „babických“ studentících někomu záleží.
Anglické slůvko „gate“ má ve slovníku řadu významů. V názvu babické školy z nich nejpřípadnější je cesta, směr cesty, brána, vstup, způsob… je mi pojednou nějak líto dětí v našich běžných školách, kde nám – učitelům – už nic nevadí: ani nedbalý zevnějšek, ani nedbalé vyjadřování, ani nemožné chování, poflakování bez zájmu…proč těm dětem tak ubližujeme? Na těch nám nezáleží? V lepším případě nám to jednou budou zazlívat. I ten bouřlivák Villon pozdě hořekoval: „Ach bože, kdybych studoval a ve svém mládí době rušné…“. Věřím, že Antoine de Saint-Exupéry určitě myslel i na učitele, když napsal: „Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se nezúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat“.
