A zase, a znovu…

        Už jsem skoro ztrácela chuť i odvahu. Když se ale v předvánoční poště objevilo přání od Jane a veřejnoprávní televize se rozhodla nadělit svátečně naladěným divákům dojímavý příběh britského panovníka Jiřího VI., ožila jsem. Jane Fraser je prezidentkou Stuttering Foundation of America (SFA) a já už k nám několik let uvádím v českých překladech publikace této nevýdělečné společnosti, která se od roku 1947 v nejširším pojetí věnuje problému koktavosti a těch, kteří tímto řečovým handicapem trpí. Milá Jane nebyla při své loňské návštěvě České republiky zrovna nadšena úrovní péče o naše balbutiky (koktavé). Ani letos jsem ji nepotěšila sdělením, že navzdory nulovým finančním požadavkům (ve vztahu k autorským právům) jsem neuspěla v jednání celkem s dvanácti nakladatelstvími. Prostě další knížka z produkce SFA se v nejbližší době na našem knižním trhu neobjeví.

            Rozhodla jsem se proto znovu se pokusit o vzbuzení zájmu o tak závažný celospolečenský problém, jakým koktavost ve všech svých důsledcích skutečně je. A proč vymýšlet vymyšlené? Nabízím kapitolu z knížky, která v roce 2007 podle sdělení nakladatelství Grada Publishing „lámala rekordy“ prodejnosti. Možná také proto, že byla nabízena i v supermarketech. S úsměvem jsem na četná upozornění odpovídala: „To jsem ale dopadla!“ Ale v realitě jsem byla moc ráda – jakým lepším způsobem se mohla k rodičům malých dětí dostat knížka s titulem Mařenko, řekni Ř – aby to dětem dobře mluvilo? Účelu bylo dosaženo! Teď se o něco podobného pokusím opisem kapitoly Když dítě koktá. Myslím, že to nebude nudné čtení, některé možná i něčím popudí, nadzvedne. Proč ne? Zastávám názor, že konflikty jsou zárodky růstu. Tak prosím, čtěte.

 

            Koktavost je záležitost veskrze složitá. Složitá z pohledu odborníků, složitá z pohledu těch, které postihla, ale komplikovaná především z pohledu rodičů dětí, které koktají. Následně se soustředíme zevrubněji na koktavost v dětském věku, přesněji od jejích prvních projevů po období ukončení povinné školní docházky. I tak se budeme dopouštět určitých zjednodušení. U koktavosti totiž nutně – nepoměrně více než u jiných vad a poruch řeči – musíme zohlednit věk.

            Je smutnou skutečností, že koktavost neodeznívá s postupujícím věkem, jak to bývalo a dosud bývá rodičům dětí s koktavostí v našich končinách vštěpováno. Stejně falešné je tvrzení o odstraňování koktavosti. A abychom ty trýznivé nepravdy dovršili, dodejme (potěšitelně, s ulehčením), že zcela neopodstatněné je obviňování rodičů, že neplynulost řeči svého dítěte způsobili, vyvolali, zavinili nesprávným výchovným působením.

            Trochu si ta nepříznivá konstatování rozebereme. Opravdu jen náznakově, protože zodpovědět všechny vynořující se otázky vyžaduje déletrvající upřímnou a otevřenou spolupráci rodiče dítěte s jeho logopedem. I z tohoto důvodu zpravidla v prvním kontaktu s rodiči (i telefonickém nebo mailovém) místo rad a odpovědí kladu otázku: „Řekněte mi, prosím, co o koktavosti víte, co jste se o tom problému dověděli, případně co jste si o něm přečetli“. Je to pro logopeda informace stejně důležitá jako zjištění, co do té doby rodiče ve snaze svému dítěti pomoci podnikli.

            Nejprve k faktu, že koktavost neodznívá s věkem, že to není záležitost pouze dětských let, že není dobré uvěřit konejšení „on z toho vyroste“. Podle odborných studií prosakujících ze zahraničí je například v USA považován za koktavého teprve ten, u koho problémy s plynulostí řeči přetrvají po sedmém roku věku. Do té doby odborníci zvažují, zda se nejedná o pouhou vývojovou neplynulost řeči.

            O vývojové neplynulosti řeči jsme uvažovali v předešlých kapitolách, zejména v otázce vývoje řeči dítěte obecně. Zmiňovali jsme se o choulostivém čase kolem třetího roku, kdy se u méně početné skupiny dětí může objevit tzv.fyziologická iterace, opakování. Nejste-li si jisti, že jste problému dostatečně porozuměli, nebojte se zeptat logopeda nebo se začíst do přístupné odborné literatury. Základní vysvětlení můžete najít také na www.stripky.cz, zadáte-li do vyhledávače heslo Když dítě koktá.

            Koktavost je porucha plynulosti řeči. Je dobré si uvědomit, že nikdo nemluví za všech okolností naprosto, stoprocentně plynule. Zaposlouchejme se do hovorů kolem sebe. Kolik je tam nedořečených vět, opakovaných slov, přeřeknutí…A je smutné, že po první nevhodné poznámce nebo podezření začneme úpěnlivě sledovat řeč svého dítěte a chceme po něm, aby mluvilo jako antický rétor – pěkně v celých větách a důsledně plynule. A je ještě smutnější, že totéž požadují po dětech někteří logopedi, většinou příkazem: „Pověz mi, co vidíš na obrázku….Povídej mi pohádku o Budulínkovi…“ Je jedním z krutých omylů, že dokonale plynulý řečový projev požadují sami po sobě dospělí balbutici (koktaví), každé řečové zaváhání je pro ně důvodem k smutnému přemítání, jak stále svou řeč nezvládají.

            Naše logopedická literatura – a dosud bohužel někdy i praxe – je nesmyslně a nepochopitelně zatížena nepěknými předsudky vůči těm, kteří koktají.  Obrňte se trpělivostí a shovívavostí vůči tvrzením, že koktaví jsou zvýšeně agresivní nebo lhaví, mají pokřivené charakterové rysy, snaží se ze své vady řeči těžit apod. Doufejme, že brzy zmizí z našich publikací věty typu: „Nemusí jít o přímé vydírání….Dítě se nerado vzdává svých příznaků na řeči, jež jsou mu zdrojem znamenitých výhod…Cítil se pro poruchu řeči středem pozornosti, takže měl co předvádět…“ apod. Nevěřte na koktavost protestní nebo předstíranou – i to se mohou zneklidnění rodiče dočíst. Kupodivu vždy jen v knihách českého původu, v zahraniční literatuře podobné smutné, trapné a urážlivé nesmysly nenajdete.

            Ale objevuje se ještě jeden velký problém – obviňování rodičů. Jak jim asi pomůže vyjádření: „Kdo máte zájem, čtěte, a kdo máte doma dítě, které začíná koktat, zpytujte svědomí“? Velmi stručně řečeno – rodiče nevyvolají koktavost svého dítěte nesprávnými výchovnými postupy. Je zásadní chybou rodiče nějakým způsobem obviňovat – a potom po nich žádat, aby (s tíživým pocitem provinění) dítěti doma vytvářeli odpovídající rodinné prostředí.

            Na druhé straně je třeba zdůraznit, že rodiče MOHOU svým přístupem k problému řečový projev svého dítěte zlepšit, nebo zhoršit. Tady je třeba upozornit, že přehnaná pozornost věnovaná okatě řeči dítěte, požadavky na další a další vyšetření, tu návštěva psychologa, tu léčitele, následně třeba neurologické vyšetření – to všechno vytváří klima, v němž se dítěti dařit nemůže, ani řečově. Toto je hlavní problém rodičů dětí, u nichž vzniká nějaké podezření na možnou koktavost. Všeho moc škodí.

            Dvanáctiletá Zuzana podle představ svých rodičů poslední dobou koktá. Dívka na přání rodičů podstoupila šňůru vyšetření u odborníků nejrůznějších profesí. V pořadí již kolikátou dotazovanou logopedku však rodiče ujistí, že sama Zuzanka žádný problém s řečí nemá, nic, co by ji řečově zatěžovalo, nepociťuje. „To je výborné“, konstatuje logopedka a následně se na rodiče opatrně obrátí s dotazem, proč se tedy tím (zdánlivým) problémem tolik zabývají. „Jsme pečliví a dbalí rodiče a nechceme, aby naše dítě mělo v budoucnosti nějaké potíže“, zní odpověď mírně popuzených rodičů. Co dodat? Jsou na té nejhorší cestě. Ale komu není rady, tomu není pomoci…

            Proč tedy dítě koktá? Otázka, na kterou lze odpovědět velmi jednoduše a jednoznačně – nevíme, skutečnou příčinu koktavosti dosud stále ještě neznáme. Neznají ji lékaři, neznají ji psychologové, neznají ji logopedi, znalými věci jsou pouze šarlatáni, mezi které rozhodně zařaďme i provozovatele různých zaručených alternativních“léčebných“ metod (one brain, biofeedback atd.).

            U dětí je navíc třeba pečlivě zvážit i tzv. podpůrné (lze říci zklidňující) metody – například hypnózu, oxygenoterapii (léčbu kyslíkem), kdy je dětský vyvíjející se organismus vystaven zátěžím, které nemusejí zůstat bez následků (např. vyvolání epileptického záchvatu apod.). Kde neznáme příčinu, nemůžeme požadovat ani účinný zásah, ani žádný účinný lék. Jakýkoliv medikament předepsaný lékařem dítě jenom zklidní, nebojme se říci otupí, koktavost neodstraní, nevyléčí.

            Okamžitě dodejme, že koktavost není nemoc, dítě, které koktá, není nemocné. A rozhodně bychom neměli připustit, aby se jako nemocné cítilo. Tím bychom mu ale vůbec neprospěli! K dítěti, které koktá, se chovejte jako ke všem ostatním, jako k jeho sourozencům, v mateřské škole i dalším školním vzdělávání jako k jeho kamarádům, spolužákům.

            Zeptáme-li se samotných řečově handicapovaných (a to je u školáků už normálně možné), proč si myslí, že koktají, dostáváme odpovědi, které jsou v podstatě opakováním zaslechnutého. Většina dětí s narušením plynulosti řeči začíná koktat kolem třetího roku, dříve se odborně mluvilo o balbuties praecox, nyní o incipientní koktavosti (tolik jen pro ty co se chtějí prokousávat odbornější literaturou). Děti tedy začínají koktat ve věku, na který mají ve školních letech už jen zcela útržkovité vzpomínky. Opakují proto jen ta fakta, o kterých se doma pořád mluví a diskutuje: že kdysi spadly z vozu, polekaly se psa, vyděsil je Mikuláš atd. Prostě je trvale ve vzduchu nějaké psychotrauma jako základní příčina koktavosti. Vznesme pouze jednoduchou námitku a potom trochu zauvažujme: vypukla snad nějaká epidemie koktavosti po některé ze světových válek nebo po stále probíhajících válečných konfliktech, kdy děti prožívají mnohem otřesnější okamžiky než setkání se psem nebo problémy s pedantickým otcem? Co včerejší Bosna, dnešní subsaharská Afrika, Irák…?Denně se psa polekají nebo se jinak vystresují stovky dětí na celém světě, ale koktat z nich začne jen nepatrný zlomek, jen ty, které jsou ke koktavosti  NĚJAK  disponované. Bohužel, stále nevíme jak, ale už neuvažujeme o koktavosti jako o pouhé neuróze řeči. Určité predispozice jsou v mozku a jsou – výzkumy doloženo –i dědičně přenosné. Zvídavější opět odkážeme na odbornou literaturu, velmi hutným souhrnem je v roce 2004 (potom v rozšířeném vydání v roce 2010) česky vydaná práce Koktavost, jejímž autorem je vysoce fundovaný odborník – slovenský profesor „po našem“ speciální pedagogiky Viktor Lechta. Specialisté různých profesí sledují v mozku ve vztahu ke koktavosti úlohu neuropřenašečů (neurotransmitérů), elektrické aktivity jednotlivých mozkových hemisfér, biochemické faktory apod. Výzkumu genetických faktorů hereditárního (dědičného) výskytu koktavosti probíhajícího na předním výzkumném pracovišti v USA se ve zcela nedávné době aktivně zúčastnili i čeští balbutici (koktaví). Takže – nevzdávejme se naděje!

            Dostáváme se k otázce, zda si dítě své řečové potíže uvědomuje. Názory odborníků se opět rozcházejí. Bodejť by ne! Vždyť ani děti nejmladšího věku nemůžete znormovat, každé je jiné! Je přitom zvláštní, že názory jsou v tomto případě ovlivněny – můžeme říci – i geopoliticky. V publikacích západního světa čtete tučně vytištěná sdělení, že i dítě předškolního věku  o své vadě řeči – narušení její plynulosti – ví. U nás naopak. Jako by naše děti byly samy k sobě méně vnímavé (nebo to znovu vyplývá z našeho letitého hypertrofovaného profesního přesvědčení, že my odborníci víme všechno nejlépe?). Kdo se pohybuje mezi dětmi s uvedenými řečovými problémy, již dávno postřehl, že dítě přinejmenším podvědomě vytuší, že s jeho řečí není něco v pořádku. Asi si problém nepojmenuje, ale reaguje na něj. Možná tím, že si raději hraje o samotě, nevyhledává příležitost k mluvení, spíše se takovým situacím vyhýbá, v mateřské škole patří k těm tišším, hodnějším. Pravda se objeví v celé své nahotě při vstupu do školy, kde dítě mluvit  MUSÍ.

Odborné publikace potom hýří údaji, jak nároky školních začátků způsobují a vyvolávají koktavost. Bylo by patřičnější přiznat, že ji spíše odhalují, zviditelňují.

            Co se týče předškolního věku, nejsložitější problém je odlišit, zda se u dítěte jedná o pouhou vývojovou neplynulost řeči, nebo už skutečnou počínající – incipientní – koktavost. Je to tvrdý oříšek i pro zkušeného logopeda. Nápomocen bude věk. Podobné rozhodování je nejaktuálnější tak mezi třetím a čtvrtým rokem. Je-li dítě už pětileté, uvažovat víceméně o nějaké formě pouhé vývojové neplynulosti řeči by nebylo nejrozumnější, zřejmě je již rozhodnuto.

            Co tedy poradit rodičům dítěte v onom zmiňovaném kritickém období? Předešleme nejprve něco obecnějšího, co se týká poradenství a pomoci. U všech druhů narušení komunikační schopnosti můžeme v základě zvažovat poradenství a péči ve formě direktivní, nebo nedirektivní. Zde je čeština trochu neohrabaná, protože slůvko „direktivní“je pro většinu z nás zabarveno negativně, příliš suchopárně, příkazně. Direktivní formou v tomto případě však rozumíme péči zaměřenou přímo na klienta, který s námi aktivně spolupracuje, kterému dáváme pokyny a poskytujeme rady co a jak, samozřejmě takovým způsobem, aby s námi spolupracoval rád, ochotně a s plným vědomím vlastní odpovědnosti. To vyžaduje vysoký stupeň profesionality a lidské schopnosti vytvořit vztah označovaný jako model symetrického poradenství a péče. Doznejme s lítostí, že dosud se v našich poradnách a ambulancích (mluvme o těch logopedických) setkáváme spíše s modelem paternalistickým: já jsem ten chytrý a poučený, ty ten, kdo má poslouchat a dělat to, co nařídím, stejně tomu nerozumíš. Nemluvě o dospělých, už ani u školáků s paternalistickým modelem poradenství a péče daleko nedojdeme. Zvláště u dětí, které koktají, a bývají proto psychicky zranitelnější.

            U dětí předškolního věku – samozřejmě nelze vést ostrou hranici odpovídající době nástupu do školy – zejména zpočátku preferujeme spíše nedirektivní formu poradenství a péče, to znamená aktivity zaměřené prioritně na rodiče a přes ně na dítě. Optimální je vtáhnout do procesu – alespoň v prvních setkáních – oba rodiče současně. Nehovořit o řečovém problému, který je velmi silně vlastně problémem rodinným, s každým rodičem zvlášť.Vyvarujeme se tak sebemenšího stínu podezření, že straníme jednomu z rodičů. Je nepopiratelným faktem, že se vždycky hledá viník. Nepodporujme, nepřiživujme tuto tendenci.

            První kontakty jsou vůbec ožehavým tématem, hodným obsáhlejšího zpracování. Nic nelze zevšeobecnit – a možná to bude vypadat i trošku úsměvně – ale usadí-li se na židli proti vám odborník v bílém plášti, vy hlouběji pod ním do křesla, na stole lejstro, do něhož se bude v průběhu rozhovoru důležitě zapisovat, už se tam příště nevracejte! Ty způsoby vypovídají o mnohém.

            U školáků, hlavně těch pokročilejších, je záhodno obracet se hned při prvním setkání přímo na ně. Začnou tak nabývat potřebného dojmu, že se jedná o jejich problém, na jehož zpracování by se měli sami podílet. Mluvíme-li s adolescentem tak ve věku třináct až patnáct let (abychom zůstali ve vytýčeném prostoru dětství do ukončení školní docházky), snažíme se bleskurychle odhadnout, má-li vůbec chuť se s námi o problému bavit v přítomnosti rodičů. Stalo se, že na přímo položený dotaz logopedky chlapec odpověděl, že bude raději, když matka místnost opustí. Horká chvilka! Matka pochopitelně odešla a logopedka v průběhu nezávazného rozhovoru s napětím očekávala, kdy se dozví to, co nemělo být určeno matčiným uším. Pořád nic – a když už to nemohla vydržet, na přímou otázku se jí dostalo od hocha odpovědi, že on má vadu řeči. S úlevou chlapci vysvětlila, že svým chováním matce dost ublížil, protože ta teď přede dveřmi zvažuje to, co zvažovala a co ji trápilo již tolikrát – čím ve výchově syna pochybila, jaký má podíl na jeho řečových problémech, co bylo špatně, co asi logopedce prozradil atd… Naštěstí se s úsměvem a úlevou dalo mamince vše dostatečně objasnit a bylo na ní patrné, že vysvětlení, znajíc svého syna, přijala a uvěřila mu.

            Vraťme se k situaci dítěte zhruba ve věku mezi třetími a čtvrtými narozeninami. Rodiče mají dojem, že občas zakoktá. Možná je i paní doktorka při tříleté prohlídce na tento problém upozornila. Osvíceně však dodala, že se může jednat o pouhý vývojový jev, který odborníci označují jako  fyziologickou iteraci (opakování), jindy mluví o vývojové neplynulosti řeči. Zneklidnění rodiče si začnou řeči dítěte více všímat, někdy dítě dokonce napomenou, jindy poradí, aby se nadechlo, začalo znovu, další den ho pochválí, jak před tetou pěkně mluvilo…Takové běžné situace. Nakonec přece jen vyhledají poradu. Dovědí se, že dělají zásadní chybu, když dítě na řeč jakkoli upozorňují. Jedná-li se o skutečný problém, takto jej jenom posilují, pěstují.Pokud by dítě už opravdu koktalo, je třeba si uvědomit zásadní věc: žádným způsobem není schopné svůj mluvní projev vlastní vůlí ovlivnit.Tedy ani po připomenutí, že se má nadechnout, že si mám rozmyslet, co chce říct, že má mluvit pomalu. Dítě si neoddechne, že dnes mluvilo před tetou dobře. Znamená to, že jindy to bývá horší? Jednoznačně ano! Rodiče by měli v tom případě takříkajíc „smést problém ze stolu“, před dítětem ani náznakem jeho eventuální řečové výkony neprobírat, neventilovat. V žádném případě tím nenabádáme k tabuizaci problému! Je-li u staršího dítěte vada řeči již evidentní, odborně diagnostikovaná, nechodíme kolem horké kaše. Pokud dítě chce – a měli bychom mu dát najevo, že chtít může – o problému s ním otevřeně mluvíme. Jinak by mohlo dojít k přesvědčení, že se s ním děje něco nepřístojného, o čem se ve slušné společnosti raději nemluví. Zásadní chyba!

            Některé současné odborné příručky české provenience bohužel tabuizování řečového problému ještě stále doporučují, rodičům i učitelům.

            Logoped asi rodičům doporučí dovědět se o koktavosti co nejvíce. S tím nebude větší potíž, na našem knižním trhu se průběžně objevují hlavně překladové tituly, nejčastěji z produkce renomované Stuttering Foundation of America, vnášející s ohledem na různé věkové kategorie svěžejší vítr do péče o osoby s narušením plynulosti řeči. V těchto knížkách naleznou rodiče i soupis tzv. varovných příznaků. Budou-li jistou dobu, jejíž délku stanoví logoped, sledovat, zda příznaky u dítěte narůstají, nebo mizí, bude snazší posoudit, jestli se v konkrétním případě skutečně jedná již o počínající – incipientní – koktavost. Varovných příznaků je vícero, z těch nejvýraznějších uveďme jako příklad vyhýbání se řeči, řečovým situacím, nahrazování obtížných slov jinými, zjevné zápasení s řečí atd.

            Koktavost z období předškolního věku, incipientní, by neměla zůstat bez povšimnutí, protože hrozí postupná přeměna do formy fixované a ještě později chronické. Se snahou zabránit takovému vývoji se vynořuje další odborníky sporně pojímané téma, kdy se pohledy časem přelévají z jedné krajnosti do druhé. V současnosti převažuje názor nezbytnosti zasáhnout co nejdříve. Aktuálně prořídlá fronta oponentů se ohrazuje námitkou, že jakousi formou vývojové neplynulosti řeči prochází v raném věku větší část dětí, u kterých se až v osmdesáti procentech sledované projevy neplynulosti řeči spontánně upraví samy zhruba do šesti let věku, a že případné zásahy mohou celý proces spíše poškodit. Co dodat? S nabádáním, že je třeba odborně zasáhnout co nejdříve, lze souhlasit za dvou základních podmínek. První stanoví, že by se mělo nezpochybnitelně jednat opravdu o incipientní koktavost, ne o pouhou vývojovou neplynulost řeči. Jak je obtížné dospět k takovému náhledu, jsme již naznačili. A druhá podmínka určuje, že by dítěti měla být poskytnuta skutečná, efektivní pomoc. A v tom je zádrhel.

            První, s čím se každý balbutik (koktavý) bez rozdílu věku v našich logopedických institucích setká, budou dechová cvičení. Někdy až směšně s rukama v bok (palečky doředu!) a pěkně s hlubokým – nepřirozeným – nádechem, až se ramena nadzvednou a hlavně: vydržet! Vydržet!

            V zahraniční odborné literatuře ani praxi se s podobnou trapnou execírkou  NIKDY  nesetkáte. Asi víc vědí o dechových poměrech obecně, i o tom, že pro řeč není rozhodující vitální kapacita plic. Tu měl profesionální fagotista jako hráč na dechový nástroj v symfonickém orchestru jak se patří, přesto dechovým cvičením neunikl. Další rozbor by zabíhal do odbornosti, zkušeným a věci znalým logopedům je ho netřeba.

            První, co si musíme ve snaze postiženému uvědomit, je, čeho chceme nebo v realitě můžeme dosáhnout. Opravdu si nenamlouvejme, že koktavost zcela a beze zbytku odstraníme. Chceme dosáhnout  NORMÁLNÍ  plynulosti řeči. Ale normálně přece nikdo zcela plynule nemluví, dá se říci, že do jisté míry koktá každý, jen každé zakoktání zoufale neprožívá. A běžný rozhovor? Není nutné bedlivě si všimnout třeba slovních reakcí některého z veřejných činitelů, stačí pohled do vlastních řad.

            Rozlišujeme tři úrovně plynulosti řeči: spontánní, modifikovanou a akceptovatelnou koktavost. Po pravdě řečeno, spontánní plynulosti balbutik s průkaznějšími příznaky neplynulosti řeči pravděpodobně nedosáhne. Je realističtější vytýčit si jako metu modifikovanou, navozenou plynulost. Jak k ní dospět se zmíníme později.Mezi lidmi s narušením plynulosti řeči se ale vyskytují i takoví, kteří nemají dost trpělivosti či vůle vynaložit značné úsilí směřující k dosažení navozené (modifikované) plynulosti řeči. Ti jdou životem s tak zvanou akceptovatelnou (přijatelnou) koktavostí. Ostatně Charles Van Riper, sám balbutik celý svůj dlouhý život na všech vědeckých i praktických frontách aktivní v poznávání koktavosti, a proto označovaný jako „papež balbutiků“, prosazoval ideu: Naučte se koktat! Asi věděl, o čem mluví. Mezi hochy, takto žáky 8.třídy základní školy pro vadně mluvící se svého času šířila tzv .teorie brusle. Puberťácky shrnuto nabádala: „Když chceš bruslit, musíš nazout brusle a jít na led.  Poprvé samozřejmě padáš. Vydrž, pátý den už tolikrát na hubu nepadneš!“ Znamená to, že „normálně“ by hoch zakoktal v deseti slovech třeba třikrát. Ale protože má z řeči strach, je v úzkých, nezakoktá třikrát, ale šestkrát. To je podstatný rozdíl, je třeba zbavit se úzkosti, prostě mluvit. Tak nějak asi uvažují ti, kteří „umí koktat“, žijí s akceptovatelnou koktavostí. Jsou obdivuhodní, patří mezi silné osobnosti.

            Protože neznáme příčinu koktavosti, nemůžeme jít k jádru věci. Nabízíme jenom jakési „šidítko“, novou, naučenou techniku řeči, navozenou plynulost. Je založena na jednoduchém principu tzv. měkkých hlasových začátků. Budou zmiňovány v kapitole o poruchách hlasu (Když dítě chraptí). Následně schematicky popisovaný děj probíhá ve zlomcích sekund. Chceme-li začít mluvit, přijde z mozku pokyn hlasivkám, aby se semkly, zaujaly tzv. fonační postavení. Semknou-li se nadmíru těsně, je třeba je násilně rozrazit. Koktavému se právě toto – z neznámých důvodů – ne vždy povede, pokus opakuje, koktá. Když hlasivky přiloží jen lehce k sobě a měkce je rozevře, nemůže se stát, že by se hlasivky „zasekly“, dochází k požadovanému měkkému hlasovému začátku, žádná blokáda nebo spasmus (křeč) se nekoná. Naučit se technice měkké, klouzavé řeči není těžké, obtížnější je si na tento způsob řeči, který zpočátku nemusí (pod nesprávným vedením) znít nejpřijatelněji, zvyknout, prostě zafixovat a zcela automaticky používat. U dětí školního věku je výhodou, když už umí číst ‚(„jdeme“ přes čtení), u předškoláčků musíme na věc zcela jinak, nápodobou, velmi účinně „přes rodiče“.

            V poslední době se – i u dětí – mocně prosazují tzv. tvrdé terapie, založené na principu tzv. ponoření. Zhruba odpovídají paradoxní intenci známého psychoanalytika a psychoterapeuta Viktora E. Frankela. Možná i jeho koncentráčnická zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že nejúčinnější je vyhledávat to, čeho se bojíme. Povídání nad obrázky nebo opakování naučených pohádek v tichu a míru logopedické pracovny totiž nikam moc nevede. Nefunguje transfer. V logopedické ambulanci dítě nacvičená spojení (!) plynula odříká, ale venku – v obchodě – si o rohlík neřekne, to blahořečí samoobsluhám. Je třeba vyjít a mluvit a mluvit a mluvit! Naprostý opak toho, co požadují letní tábory pro koktavé děti. Řečový klid odvozený z vyhasínání podmíněných reflexů I.P.Pavlova je cestou do bažin.

            Zatím pomalu, ale snad úspěšně se do naší logopedické praxe prodírá tzv. desenzibilizace, dá se říci jakýsi nácvik snižování citlivosti vůči reakcím okolí na projevy koktavosti. Sledujete-li silvestrovský televizní program, můžete nabýt dojmu, že ta koktavost je ale opravdu děsně zábavná a legrační! Znáte-li blíže alespoň jednoho takto řečově handicapovaného, zatrne vám, protože víte, jak to – nadlouho – zabolí a zasáhne nejen toho, ale všechny jeho blízké. Nemůžete v denních kontaktech vysvětlovat, že většina rozesmátých reakcí nejsou výsměch, ale skutečně jen momentální pobavení, když někdo tak směšně za koktá. Že není zrovna schopen ve frontě u nádražní přepážky říct si o jízdenku? Tak ať si to napíše na lístek – zní vaše rada a netušíte, jak jste toho člověka právě lidsky deklasovali.Taky asi nevíte, že podle výzkumů jsou koktaví spíše nadprůměrně inteligentní a že s klesajícím IQ  ubývá také případů koktavosti. Jména slavných balbutiků si najdete na internetu, je jich tam hodně. Karlu Jaromíru Erbenovi tato vada řeči zabránila stát se učitelem, inu – tak napsal Kytici!

            Domlouvání máme jaksi pod kůží, ačkoliv je ve výsledku většinou plané. Ve školách domlouvají paní učitelky dětem, aby se svému spolužákovi, který koktá, neposmívaly. Většinou neúčinně. To kdyby se s tím chlapcem (koktají většinou chlapci) paní učitelka citlivě domluvila, že třeba jednu hodinu – občanské výchovy? –  hošík svým spolužákům vysvětlí, co všechno to obnáší, to by byla jiná! Dalo by se mluvit o realizaci desenzibilizace, zbavování se nadměrné citlivosti, o schopnosti reagovat na hloupé poznámky, nepouštět si je nadměrně do duše, sportovní hantýrkou mít míč na své straně, ve svých rukou, být na tahu. Jeden příklad za všechny. Na nejapný posměšek vrstevníka – „Jé, ty koktáš!“ – zareagoval hoch pohotově: „Dej pozor! Je to nakažlivý!“

            Ve škole ještě setrvejme. Je třeba si uvědomit, že koktavost může zásadně nepříznivě ovlivnit školní úspěšnost dítěte a tím i jeho volbu povolání a sociální zařazení v životě. Dítě mlčí, i když odpověď zná, má co říct. Má hodnou paní učitelku, která v dobré víře netraumatizovat ho, jej co nejméně vyvolává. Důsledky?

            Vraťme se k nabádání, abyste se v případě, setkáváte-li se v rodině nebo jinak s dítětem, které koktá, snažili co nejvíce se o problému koktavosti dozvědět. Snad jsme aspoň naznačili, že je to téma velmi široké. Nezačínejte od Adama, ale rovnou od starozákonního Mojžíše. I on podle Bible koktal.

 Tady končí text kapitoly Když dítě koktá z knížky Mařenko, řekni Ř – aby to dětem dobře mluvilo. Všem, kteří dočetli až sem, děkuji. Snad se nyní na koktavost budou dívat jinak. Pokud ano, nebudu litovat času, který jsem věnovala psaní, namísto svého každoročního povánočního výletu do krásného městečka poblíž – do Loštic (už jsem o nich psala).

 

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                              Praha: Grada Publishing,a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2