Tou otázkou jsem mezi žactvem i studenty opakovaně bodovala: Jak se mohlo slovo „rychlík“ dostat už v roce 1836 do Jungmannova slovníku, když první dýchavičná Stephensonova parní lokomotiva vyjela na trať teprve krátce předtím, v roce 1815? Dlužno říct, že původně jsem podobné slovní rozmary využívala k zvyšování zájmu o jazyk, o jeho příjemnější stránky u svých žáků stižených vadou řeči, tedy těch, kteří řeči a mluvení pochopitelně zrovna neholdovali. Myslím si však, že podobně bych se nezdráhala postupovat v běžné třídě při pocitu, že už jsme všichni – žáci i učitel – notně uondaní, veskrze malátní, tedy ve stavu, kdy stěží něčeho rozumného dosáhneme. Proč urputně a klopotně bez valného účinku na úkor psychického zdraví zvyšovat obapolnou rozmrzelost ústící do nicoty?
Odpověď na v úvodu položenou otázku je nasnadě: v roce 1836 slovo „rychlík“ označovalo dítě narozené příliš rychle po svatbě. Ajta! Ptáka po peří, člověka po řeči poznáš – dí lidová moudrost. Jazyk je živý organismus, který se neustále proměňuje. Poslední dvacetiletí je toho víc než pádným důkazem. Použít před čtvrtstoletím v řeči vyloženou komunikační veteš, slova jako „starosta, radní“ znamenalo vystavit se podezření, že právě čtete Jiráska, nedej bože i Třebízského. A dnes? Ta slova se nám vrátila. V těch návratech hodně pomáhá jazykový cit. Pravda, někdy úpí. To když se v aktuálních školských dokumentech necitlivě (hloupě?) křísí třeba slovo „kolaborace“a jsme vybízeni, aby učitelé při projektech navzájem „kolaborovali“ Rodina slov (termín z francouzštiny, moc se mi líbí a hodně i žákům vysvětluje) kolem slovesa „kolaborovat“ nadlouho dějinnými zvraty ztratila svou nevinnost, je v češtině v neutrálním pojetí neupotřebitelná, vyloučená. A zase jsme u jazykového citu. Rozvíjí se přirozeně četbou, psaním dopisů, kdy si urovnáváte myšlenky – jenže: kdeže loňské sněhy jsou?
Vím, už nerozlišujeme, co nosit ve všední den a co si obléknout na svátek, v čem jít do divadla a v čem na kolo. Takzvaný dress code mají jen banky, do školy můžete – coby žák či učitel – přijít jako hadrník, trhan, mnohdy čím odranější, tím líp, k maturitě, na státnice, k „přijímačkám“ s holými rameny nebo v teniskách. Stejně je tomu s jazykem, s řečí. Mluvíme, chce se mi říct po hanácky plkáme nedbale, obsahově i jinak. Nechtělo by to trochu potěšení z jazyka? Sem tam, nenásilně nějaké to hezké, byť trochu nezvyklé, neošoupané slůvko?(Několik jsem se jich snažila vplést do úvodního odstavce.) Těm chudákům zneužitým a zneužívaným se raději vyhýbat? V 90.letech bylo všechno smysluplné, teď zase úžasné, bez příběhu už nekoupíte ani sýr, v restauraci vám nabídnou k pití vodovodu….. Zlobíte se, nebo se hněváte? Cítíte ten rozdíl? Cítíte, kdy je které z těchto dvou sloves vhodnější? Pak váš jazykový cit ještě úplně neokoral.
Ale co s ním dál? Hodně číst, psát dopisy, číst verše, případně se učit zpaměti básničky – to není pro každého. Ačkoliv zrovna u toho čtení bych se pozdržela. Jsou knížky, které vybízejí k nahlédnutí, nemusíte jim věnovat delší soustavnou pozornost. A přece vás obohatí, navodí hezký pocit, vyvolají milé vzpomínky a v rodinné knihovně časem nabývají na ceně. Jednu takovou jsem koupila přednedávnem a s potěšením zjišťuji, že vyšla dokonce v dotisku – znamená to, že je o ni zájem! Je to také výborný tip na dárek! Víte, co mají společného slova bandaska, mezulán, stoupa nebo štoudev? Najdete je spolu s desítkami podobných v knížce, kterou Alena Vondrušková výmluvně nazvala Jařmo, parkán, trdlice aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. Na krásném křídovém papíře (ten knížkám tohoto druhu obzvlášť sluší) je vedle obrázku daného předmětu nebo objektu krátký srozumitelný a přívětivě podaný výklad slova, které třeba občas ještě sami použijeme, tu a tam si i přečteme, ale co vlastně znamená, to už tak moc nevíme. Tak třeba zrovna ta štoudev. Dočtete se, že „…byla větší než běžné vědro…(i to je v abecedním pořádku vysvětleno)…nahoře měla buď dvě ucha s vyvrtanými otvory pro lepší uchopení, anebo tyčku upevněnou napříč…štoudve se většinou nacházely v síni poblíž kuchyně a sloužily jako zásobnice na vodu potřebnou pro vaření…název je odvozen z německého Stand, tedy stojící, což má zřejmě souvislost s jejím umístěním a funkcí. Ty, které stály v síních, byly totiž poměrně velké a po naplnění vodou i velice těžké, proto je lidé nepřenášeli, ale vodu do nich nosili“. V užitečné knížce Aleny Vondruškové jsem našla slovo, k němuž mám specifický vztah – žebřiňák. A protože se někdy i sympatické okolnosti kupodivu řetězí, s opravdickým žebřiňákem jsem se v těchto dnech – nastojte!- setkala.
Kde? K tomu krátké vysvětlení. Ke Dni matek jsem dostala knížku fejetonů, básniček, pověstí, vzpomínek a jiných….kdybych napsala i to poslední slůvko z podtitulu, hodně bych prozradila. Se samotným titulem to bude zapeklité – Tož bať. Jak ho přeložit ? Poptávala jsem se ve svém okolí, nelehký úkol i pro ty na Hané narozené. Nakonec jsme se shodli na něčem jako Tak jo. Nebojte se, nebudu vám vnucovat slova, která mě vracela desítky let zpátky, slova, o nichž vím, i když jsem je sama nikdy neužila, ale jsou mému hanáckému srdci blízká. Musela jsem se pousmát nad paskřivcem, legátem nebo jak pantata kolele očeskama. Nepropaguji hanáčtinu, ale vybízím k pozornosti pro zbytky nářečí tam u vás, ve vašem okolí. Nejste-li zrovna Středočeši, vždycky by se našlo něco pro zpestření jazyka, komunikace. I jako jakási vakcinace zmiňovaného jazykového citu, proti bujícím novodobým jazykovým zhovadilostem. Možná je to jedna z cest k rozumnému vlastenectví, k tomu vážit si těch, co tady byli před námi, emočně bohatá hra s jazykem, se slovy.
Jak jsem se dočetla, Tož bať není autorova první knížka. Petru Linduškovi nelze upřít literární talent a nakažlivě pozitivní pohled na svět. Ten mě přivedl k myšlence koupit onu knížku někomu, kdo na rodné Hané neprožívá právě nejlepší životní období. Na mysl mi přišli hned dva lidé. Příkazy jsou typická, kdysi bohatá hanácká vesnice, v dosahu olomoucké příměstské autobusové dopravy. Jdete širokou hlavní ulicí, domy, většinou pečlivě opravené, rozlehlými vraty, kudy vjíždívaly selské povozy naložené úrodou, nezapřou původ poctivých gruntů. V jednom z nich Hanácký skanzen, kde jsem v předsezonní sobotní dopoledne byla jedinou návštěvnicí. Nebyla jsem zde poprvé, mohla jsem porovnávat, jak se expozice rozrůstá, co všechno přibylo, jak čas letí. Vlídná mladičká kustodka se mi ochotně věnovala, v podstatě jsme si navzájem sdělovaly, co o vystavených exponátech víme: ona původem nepochybně z vesnice (moravsky z dědiny), já z města – a navíc pamětnice. A najednou jsme stály u žebřiňáku. Alena Vondrušková se o něm ve své knížce bohatě rozepisuje, kromě jiného uvádí: „I když ze starých vyobrazení venkovského života víme, že rolníci používali různé typy vozů, málokdo asi tuší, že v každé zemědělské usedlosti byl ve skutečnosti jen jediný vůz, který se podle potřeby přistrojoval různými nástavci…..podle toho, jak dlouhý vůz zrovna hospodář potřeboval…rozvora za vozem vystupovala a na ní se rády vozívaly děti…“ To všechno nevěděla zhruba před deseti lety jedna z mých vysokoškolských studentek. V semináři jsme analyzovali kazuistiku, v níž byla příčina vady řeči přisuzována úrazu hlavy způsobenému v dětství pádem ze žebřiňáku. Vtom se mě jedna ze studentek zeptala, co že je to ten žebřiňák? Trochu mě ten dotaz překvapil, ale zase ne natolik, abych se doma nezeptala svého tehdy gymnaziálního vnuka, ví-li on, co je to žebřiňák. „Žebřík?“, zazněla váhavá odpověď. Jenom rozmnožila počet mých učitelských zkušeností, kdy jsme si ve třídě nemuseli vždy rozumět. Myslíme na to, když mluvíme ke svým žákům, ke studentům? Všichni se vždycky neozvou – jako tehdy moje „žebřiňáková“studentka.
Z Hanáckého skanzenu v Příkazích jsem odcházela hned s třemi výtisky Linduškovy knížky Tož bať (řady zájemců se po mé propagaci totiž rozšířily). Nad obědem v místní restauraci – v žádném „kulturáku“, ale v takovém tom prvorepublikovém domě s tanečním sálem v poschodí a blízkou sokolovnou – jsem mohla rozvažovat, jestli ve třídách a posluchárnách dost využíváme příležitostí k hrám s jazykem, s řečí – tak neokázale, ale mile a potřebně. Asi bychom to dělat měli. A vlastně si na ty myšlenky nedokážu odpovědět jinak než souhlasným- Tož bať!
VONDRUŠKOVÁ, A. Jařmo, parkán, trdlice aneb výkladový slovník historických pojmů,které
upadají v zapomnění. Praha: Grada Publishing, 2012.
ISBN 978-80-247-3946-5.
LINDUŠKA, P. Tož bať. Olomouc: vydavatelství Baštan, 2011. ISBN 978-80-87091-23-4.
