Dotěrné otázky

         „To bych raději vzala nohy na ramena“, byla má reakce na jednu z otázek rodilé mluvčí, s níž se s radostí a obdivem k metodickým postupům její výuky setkávám každou středu. Ten idiom ji zaujal a hned mi ho vrátila tím , že Rusové v podobných případech berou „ruki v nogi“(přepsáno latinkou). Idiom či frazém je lingvistický termín, jedná se o ustálený víceslovný výraz. V době, kdy ústně (méně již v reálu) holdujeme nejméně bilingvismu, by nás idiomy měly hodně zajímat. A taky těšit a obohacovat – pokud zrovna nečtete nějaký kostrbatý výplod překladatelské rychlokvašky. Schovávají-li si Češi něco pro strýčka Příhodu, Angličané si to nechávají pro deštivý den. Obyvatelé našich končin plavou pod vodou, Francouzi mnohem logičtěji mezi dvěma vodami. Můžeme se dohadovat, příslušníci kterého národa nahrazují české „dnes nejsem ve své kůži“ idiomem, že „nejsou ve svém talíři“. Prostě krásné promrskávání potřebného jazykového citu.

        Jazykový cit dostává v současnosti v českých krajích silně na frak. Podle internetových zdrojů je jazykový cit schopnost uživatele jazyka hodnotit a vytvářet jazykové projevy mluvnicky a statisticky vhodné. Méně akademicky řečeno je pak uvedeno, že jazykový cit vychází z neuvědomělého, spontánního osvojování jazykové normy, ale může být prohlouben a zušlechtěn jazykovým vzděláním. Proč jsem slova prohlouben, zušlechtěn a vzdělání napsala proloženě? Inu proto, že již v tomto punktu internetový vzdělavatel prokázal nedostatek právě onoho jazykového citu. To je ta naše –s hlubokým neblahým dopadem – neschopnost rozlišovat mezi vzděláním a vzděláváním. Nejen pro školství nemůže být lepší příklad významu jazykového citu. A stejně jako kytku nevypěstujete jedním zalitím, nestačí, aby byl jazykový cit prohlouben a zušlechtěn, ale potřebuje být především v mladém věku dlouhodobě prohlubován a zušlechťován. Pokud ten rozdíl slyšíte, cítíte hned napoprvé, není to s vaším jazykovým citem – byť ve vyšším věku – ještě nejhorší. Podle dalších internetových informací ho můžete spolu se svým jazykovým povědomím ovlivňovat způsobem jeho používání, formovat vyučováním, komunikační praxí, vlivy generačními, regionálními i sociálními.

         Tolik možností a příležitostí! Zůstaňme pro příklady jen u té výše uvedené komunikační praxe. V ranním rozhlasovém vysílání se moderátorská dvojice snaží naladit vás do nového dne co nejpozitivněji. Znáte ty zdánlivě nelogické dětské otázky, které jsou u nás doma označovány jako – A proč ten pán jde?. Po pochopitelné odpovědí na dotaz, zda musejí všichni lidé dýchat, moderátorův synek prý zapochyboval: „Já nevím, ale mně by to vadilo při mluvení“. Úsměv vám ztuhne, když vzápětí uslyšíte – to jsou ty děti, to jsou ty jejich dotěrné otázky. A abyste náhodou nebyli na pochybách, moderátorka své vyjádření o dotěrných dětských otázkách ještě zopakuje. Svědčí to o jejím nitru, životních postojích, nebo je prostě neschopná – profesí rozhlasová moderátorka! – jazykovým citem rozpoznat, že tady by bylo na místě zcela jiné adjektivum? Co tak neodbytné dětské otázky (za něž bychom –mimochodem – měli být vždy neskonale vděčni, jsou projevem zájmu o okolí, o komunikaci s námi).

         Že to s tím jazykovým citem „rozhlasáků“nebude úplně v pořádku, mě přesvědčila jiná komentátorka hned o den později, kdy v rozhovoru, který se točil kolem nabídky prodeje pozůstatků válečného opevnění v našem pohraničí, prohlásila, že měla čest navštívit jeden z bunkrů….Tak nevím, ale mám silný pocit, že slovní obrat mít čest v daném spojení nelze označit – jak v otázce jazykového citu požaduje internetový vzor- za stylisticky vhodný. Takové spojení „tahá za uši“, povolanější by je možná označili jako (falešně) hyperkorektní.

          Když mluvčí pana prezidenta do televize prohlásila, že „….v tomto případě se jednalo o rozhovor na čtyři oči“ – šla jsem především do sebe, pochybujíc o své jazykové vybavenosti a kompetentnosti. Vystačím do budoucna se znalostí face to face, nemá angličtina pro tyto okolnosti idiom, jehož doslovného překladu (kalku) se mohla paní mluvčí přidržet? Jazykově vzdělanější než já mi to vyvraceli. Na mysl mi přišly ještě dialekty, regionální komunikační specifika. Vím, jaké veselí i podiv často vyvolávám se svou moravštinou (hanácky bohužel pořádně neumím) u svých příbuzných ve Šluknovském výběžku. Ozve se mi někdo, třeba z Vysočiny?

         V těch vysokých společenských i politických kruzích s příklady nepatřičného nakládání s jazykovým citem ještě zůstanu. Tady se nikoho ptát nemusím. Existují dvě česká slovesa – poděkovat a poděkovat se. První tvar nikomu vysvětlovat netřeba (i když s  jeho užíváním mnozí mezi námi, i ve školách, nemístně šetří). Zvratnou podobu poděkovat se by možná roduvěrnější Čechové označili za germanismus (sich bedanken). V češtině se používá ve smyslu rozloučit se, ukončit něco (To bych se jim poděkoval!). Bylo ukázkou míry vzdělanosti stoupenců jednoho z prezidentských kandidátů, když na opakované užití formulace chtěl bych se poděkovat svého favorita neupozornili. Že toho nevyužil ani „tábor protivníků“, je dalším důkazem obecně pokleslého jazykového citu  české společnosti.

         Kde jinde očekávat (rozumně) vytříbené užívání mateřštiny než na vysokoškolské konferenci zabývající se pedagogickými vědami (ten plurál mi v tomto případě zrovna „nesedí“, ale dovedu si ho rozhodně spíše vysvětlit a zdůvodnit než spojení veřejné politiky). Často si před účastí v sekcích – stejně jako Chodové – kladu perpetuum silentium, aby můj zájem v diskusi nebyl vykládán jako snaha označovaná „pane bože, ona už zase…“ Naposledy jsem svému předsevzetí dostála až do chvíle, kdy referující označila nestálý, těkavý oční kontakt autistického dítěte jako prchlivý. Učitelsky jsem začala dotazem, jak si představuje prchlivého člověka. Nejsem si jista, že mi všichni přítomní porozuměli. Připomněla jsem si situaci ve třídě, dávno tomu, kdy se mě Jirka N. zeptal: „Proč pořád říkáte pneumatika, vždyť se přece říká pleumatika?“ Nedokázala jsem mu to vymluvit, byl tak zvyklý. A zvyk – jak známo – je druhá přirozenost, železná košile. Pak už nám to ani nepřijde…

       Nepřišlo to ani vysokoškolským studentům, kteří v posledním čísle svého iniciativně vydávaného časopisu (název vynechám) položili akademické obci otázku: Kam chodí rektor na oběd? Investigativní žurnalisté z řad vysokoškolských studentů zjistili něco, co já ani po letech netuším: náš pan rektor má svou menzu! Podepsaná studentka – podle svých slov – sice neví nic o stravovacím režimu hlavy univerzity, ale ví určitě, že „…existuje rektorská menza“.  Občas tam taky chodím na oběd, když najdu na internetu, že zrovna bude nějaká dobrá polévka, které tam vaří skutečně dobře! To si pak zadám Výdejna RUP. Všichni, co se na Univerzitě Palackého pohybují déle než měsíc, vědí, že v tom případě půjdou na oběd na rektorát. V tomtéž areálu sídlí i Filosofická fakulta, kde se (vysokoškolští) studenti mohli nechat poučit, že je rozdíl – nejen lingvistický – mezi menzou rektorovou a rektorátní.

         I ve školním prostředí se naprosto zbytečně a škodlivě zbavujeme jazykových nuancí, systematicky přispíváme k narušování jazykového citu. Perfektním příkladem může posloužit slovo student. Angličtina si střeží jemný rozdíl mezi slovesy to learn  a to study (se specifickým příklonem k tomu druhému). A my – rozšiřujíce Komenského poznatek, že děti opičátka jsou, i na dospělé – dnes máme studenty pomalu už i v mateřských školách. Není výjimkou, že nějaký ten snaživec o sobě prohlašuje „základní školu jsem vystudoval v …“ Bohatství češtiny rozlišující školáka, žáka, studenta, posluchače, vysokoškoláka jsme jednoduše zploštili na studenta. Slyším-li na konferenci kazuistiku nějakého studenta, obvykle chvíli trvá, dostane-li se mi (vůbec) informace, o kterou věkovou kategorii se jedná. Mluvit o studentovi základní školy – to znamená shrnout rozsah školního věku od mladšího, přes střední po starší, tedy rozpětí „pouhých“ nějakých devíti, desíti let. A jakých let! Nevím, proč Francouzi si stále zachovávají termíny  écolier – éleve – étudiant. U našeho líbivě všezahrnujícího studenta skutečně neplatí Shakespearovo: Co do jména? Vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně.

         Ale hledejme pozitiva! Jedním z nedávných pro mě byl komentář Jindřicha Forejta, kterým ceremoniář Pražského hradu zprostředkoval českým divákům dění kolem poslední cesty Margaret Thatcherové. Obtížný, několikahodinový úkol, vyžadující jistě nesmírně pečlivou přípravu, zvládnutý bezchybně, s nevtíravou noblesou a okolnostem adekvátním jazykovým citem, do posledního detailu. Guth-Jarkovský by jistě měl ze svého nástupce radost, možná by se líbil i Alici Masarykové, s tím předchozím nespokojené.

         Vím, nelze srovnávat, jednalo se o zcela specifickou situaci a okolnosti. Přesto se domnívám, že i pohřeb britské premiérky by komentátor jisté – velmi sledované – televizní stanice dokázal „prošpikovat“ floskulemi. Jedná se o nadužívané, prázdné slovní obraty, kdy si hlavně všichni užíváme, kolikrát za den uslyšíte, jak je něco je úžasné nebo alespoň skvělé. Zápasíme s „otomismem“ – škola je přece o tom….a má svou filosofii….I knedlíky na vašem talíři v restauraci mají svůj příběh a kdekdo nabádá lidičky, aby měli otázečku nebo se aspoň ptali na otázky (dříve jsme otázky kladli, a, to proto, aby se nám dostalo odpovědi).

         Věříme-li Komenskému, že činnosti se musíme učit činností, vpusťme do našich škol vše, co – ve shodě s výše uvedeným – jazykový cit prohlubuje a zušlechťuje. Jako hráz proti všudypřítomné nákaze. Víc ve škole mluvme, omezme testy, kdy „protože dlouho nebylo bé, dáme bé“(replika mé vnučky), hospodařme s krásnými texty, úryvky poezie, s příslovími a pořekadly. Myslíte, že by se vašim svěřencům nelíbilo třeba takové Hubu zapni, oči napni? Nebo Která kráva mnoho řve, ta málo mléka dává? Hrozí u strohého Jaký rozum, taková řeč, že je školák, student v kritickém pohledu vztáhne na svého vyučujícího? Bylo by to ku škodě?

         Rodný, mateřský jazyk na závěr nezaštítím známými slovy Karla Čapka, Jana Nerudy, ani lingvistky a překladatelky Květy Koževnikové. Půjdu mnohem hloub, ono se ty problémy v různých obměnách vracejí, sáhnu do roku 1672, kdy jezuita Bohuslav Balbín v Obraně jazyka českého napsal: Neobviňuji žádný jazyk, všechny miluji, nezáleží mi na tom, který vládne nebo kterým mluví vládnoucí. Pouze to obhajuji, že je nelidským a zcela barbarským zločinem nenávidět jazyk, kterého užívala vlast po tolik století, chtít jeho záhubu a k ní napomáhat…