Všem, všem, všem…

Hlas zvonů táhne nad závějí,

kdes v dáli tiše zaniká.

Dnes všechny struny v srdci znějí,

neb mladost se jich dotýká….

….to si v těchto dnech s Jaroslavem Vrchlickým říkáme my starší. Ti mladší nám to snad odpustí, když ne hned, tak jistě později (pokud se jim to tak nepřihodí, je mi jich už teď líto).  Jistá dávka nostalgie k vánočním svátkům patří. Přesto bych ji právě s myšlenkou na ty mladší chtěla hezky po česku kapku setřít slovy klasika, který o sobě napsal:

Volím slovo prosté,

chci tu báji vypravovat,

z úst jak lidu roste.

Poznáte autora? Nestál by za nějakou tu připomínku – ve třídě, doma jen tak při řeči….? A ta starosvětsky směšná naivita? Tou autor rozhodně nikdy neoplýval, v nabízených verších je básnickou ozdobou. Spíše bych ocenila ducha básně, vyšla ve sbírce v roce 1883.

 

Romance štědrovečerní

 

Petr usne, sotva lehne,

sotva usne, sen se zvedne:

náhle světlo po krajině

a tak jasno jako ve dne.

 

Petr celý vyjevený

rodinu zří v prostém stáji,

dítě zrovna sluncem září –

v Petrovi až dech se tají.

 

Vzduch je plný andělíčků,

třpytí se a křídly šumí,

každý zpívá aleluja,

krásně, jak jen anděl umí.

 

A hle, od vesnice spěchá

všechen lid s radostnou tváří,

napřed muži, staří, mladí,

v čele naši muzikáři.

 

Vašek velký buben tluče,

Matěj troubí, Martin hude,

Vojta na klarinet píská,

Kuba měchem bas jim dude.

 

Aj ti hrajou – jako nikdy!

Tváře dmou se, lítá ruka –

Písnička tak mlaskně skočná,

že až Petru nohou cuká.

 

Zmlkli. Z řady vystoup Brichta,

vyšňořený, oholený,

býval kaprál u hulánů,

dnes je řečník vyvolený.

 

Postavil se, salutuje,

hrubě spustil: „Kriste pane –

my nevíme, co je psáno,

ale víme, co se stane.

 

Ty jsi – já jsem – ba my všichni –

povídáme – k boží chvále – ,“

vtom se zajik – jazyk strnul

a nemůže o hles dále.

 

Ruka v úzkostech se svírá,

ret se jako lupen chvěje –

„Tys to vyved!“ Petr nahlas

ze sna hulánu se směje.

 

Ježíšek však milostivě:

„Všichni jste mé hodné děti,

vaše duše po skonání

hupky na nebe si vletí“.

 

A teď houfně zpívajíce

předstupují hospodyně,

podávají v pytlích, koších,

dobrého co po dědině.

 

Máslo, jabka, marcipány,

plátno, šátky, věci steré,

Maria jim přikyvuje,

Josef od nich dary bere.

 

„Co je tohle?“ Petr náhle

poulí svoje oči šedé.

Dvanáct panen třináctou si

na růžové pentli vede.

 

Dvanáct panen, dvanáct růží.

Děťátko ty nejjasnější,

přivádíme Anduličku,

že je z nás všech nejkrásnější.

 

„To si myslím!“ Petr mručí.-

„Anduličku k tobě vedem,

aby za nás všecky dala

hubičku ti jako s medem“.

Andulička přistupuje,

sotva ale hlavu níží,

Ježíšek už ručky svoje

kolem její šíje kříží.

 

Jak se směje, jak ji hladí,

jak se k Andulince tulí –

sotva dostal políbení,

už zas znovu rtíky špulí.

 

Petr sebou hází, bručí,

jako medvěd když se brání:

„Matka na to mlčky hledí? –

Je to pěkné vychování!“

 

Dobrý rok  2013!