Aktuálně rozvířená debata kolem spisovatele Jiřího Muchy jako eventuálního spolupracovníka tajných služeb mě přiměla sáhnout do knihovny po knize rozhovorů s významnými osobnostmi našeho kulturního života uplynulých desetiletí. Nese název Generace, její autor A.J.Liehm ji dedikoval Literárkám, tedy svého času širokým čtenářstvem sledovaným Literárním novinám, jejichž byl v 60.letech redaktorem. Víc než rozhovor s Jiřím Muchou, na nějž se jeden z nedávno uveřejněných článků odvolává, mě zaujalo, jak na otázky A.J.Liehma reagoval Ludvík Vaculík. Nedá mi, abych z vět, které jsem si před léty při prvním čtení podtrhla, neocitovala alespoň některé (i když riskuji zkreslení způsobené vytržením z kontextu): Zdvořilost, to je takový fígl. Hulvátství bývá mnohem upřímnější…..Život je neustále zpřesňující se definice toho, čím nikdy nebudeme…..Jestli někdo v patnácti letech říká, že se mu líbí Babička, lže. Líbí se mu rodokaps a Babičku maximálně toleruje….Nikdy neříkej, že něco neumíš! Všecko umíš, a v noci se to nauč! Mohla bych pokračovat, ale to už zájemce odkážu na knihu Generace. Chtěla bych jen připomenout, co čtenáři Ludvíka Vaculíka vědí: spisovatel s neopakovatelně krásnou češtinou s úctou a vděkem často vzpomíná na svou paní učitelku. Sám kdysi působil jako vychovatel. Z té doby si zřejmě odnesl přesvědčení, že „…při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého útlaku. K té větě se souhlasně připojuji. Řídila jsem se jí vždycky, nejen platonicky, ale i prakticky, doma i ve škole.
V 90.letech jsem pro časopis Rodina a škola napsala sérii článků pod titulem Jak kazím svá vnoučata (později na popud paní šéfredaktorky další seriál Jak vychovávat babičku). V době, kdy ještě na nabádavé „Jez, Kubo, jez!“ můj vnuk reagoval „To je anglicky, že babi?“, vznikl text nadepsaný Pášu násilí. Ocituji ho beze změny.
„Žes mě k tomu klavíru víc neměla!“ – vyčítá mi v různých obměnách má dcera, když puzena niternou potřebou zasedne občas k pianu, aby pro potěchu své duše z nástroje vyloudila nějakou tu sonatinu nebo etudu. Inu, je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, ale dost času poučit se. A tak pášu násilí. Každou sobotu a neděli dopoledne (chtělo by to častěji!) se dopouštím násilí na svých vnoučatech. Pravda, vyžádalo si to trochu trpělivosti (z mé strany), než jsme se dopracovali k lakonicky srozumitelnému – Kdy? Znamená to dohodu o čase, kdy já odložím vařečku a děti vypnou dopolední televizní vysílání. Rozhodně tak nečiní s nadšením, to bych pravděpodobně uvažovala o nutnosti jejich odborného vyšetření. Na počátku byl znatelný odpor, který jsem spolkla a zvládla, různě podle založení dětí: s Kubou mírně a laskavě, u Karolinky bylo třeba přitvrdit špetkou babičkovské autority (obvykle jí nehýřím). Následovalo stadium, kdy děti braly cvičení na klavír jako životní nezbytnost, asi jako čištění zubů nebo školu. Dnes již semo tamo probleskují jiskřičky elánu a potěšení, protože – ono nám to jde! A co nám jde, to nás baví, a co nás baví, to děláme rádi, a co děláme rádi…Umíte naskočit na ten rozjetý kolotoč jinak než přes počáteční překonávání nechuti a obtíží? Možná, máte-li v případě hudby v sobě geny Mozartovy nebo Beethovenovy. Ale kolik je nás takových? Potíž je s rychlostí zpětné vazby. Když mimino poprvé ukáže, že hodinky dělají tik- tak, úsměvy všech okolo mu vzápětí oplatí vynaložené úsilí a ono se pak může utiktakovat. Jak roste, poznává, že si musí na pochvalu maminky počkat, až obrázek dokreslí, až si pro ně maminka přijde do školky, až pojede k babičce…S tréninkem – sportovním, hudebním, jazykovým –je to ještě složitější. Jak to má dítě vědět? Jak vůbec má vědět, co by mohlo a co by chtělo, když ho my dospělí k ničemu nepopostrčíme? Podle filozofa je problém člověka, že může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Protože vidím dál, sedávám u klavíru a hrajeme (i hrajeme si). Pro zpestření máme pohotově pět zápalek, kterými odměřujeme, kolikrát jsme cvičení odehráli (někdy Kubu přesvědčuji o magičnosti čísla sedm). Při stupnicích máme navíc jazykovou lekci, neboť je hrajeme ještě jednou, encore une fois, totéž v angličtině a ruštině. Cvičíme nejen etudy, ale také svou vůli, smysl pro povinnost, vytrvalost, skládáme cihličky sebevědomí – prostě taková nezbytná výbava pro život. Stále častěji mám pocit, že mi ta má vnoučata u toho klavíru rozumějí. A vím o někom, kdo by mě určitě pochválil. Jiří Menzel moudře napsal: „Kdyby můj tatínek nebyl líný, tak by mohl být ze mne dneska klavírní virtuos. Taky jsem mohl umět pořádně anglicky a ještě řadu jiných důležitých věcí, kdyby můj tatínek nebyl pohodlný demokrat, odmítající mě do čehokoli nutit. Prohlásil, že se s následky své indolence shledám sám, a měl pravdu. Shledal jsem se s nimi bohužel až příliš pozdě“.
Zopakuji myšlenku Ludvíka Vaculíka, kterou jsem si před lety podtrhla v knize Generace: Při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého nátlaku. Vězela ve mně i o deset let později, kdy jsem pro časopis Moderní vyučování psala fejetony, jeden pod názvem Výchova je teror. Nabízím opět v nezměněné podobě.
„Mám na úterý lístky na Katerynu Kolcovou. To je slepá pianistka a šansoniérka“….a pokračuji bližšími informacemi. „Máš něco proti tomu?“, obracím se na svou vnučku. „Už ne“, odpovídá s vtipem poznamenaným už skoro patnáctiletou zkušeností. Můj kulturně vzdělávací terorismus má školské i domácí kořeny z dob, kdy jsem ještě vůbec nic nevěděla o Vygotského zóně nejbližšího rozvoje. Jen jsem jaksi vytušila, že mají-li děti někam dojít, něco poznat, s něčím se seznámit, musím je k tomu šikovně přistrčit, chytře ukázat cestu, něco napovědět, k něčemu navést. Učitelská tykadélka nastražená – bedlivě jsem ty kroky zvažovala. Ve škole i mimo ni. Výchova je teror, říkávám trochu potměšile svým studentům (studentkám), ale…v podstatě to myslím vážně. Ten údajný výchovný teror (šikovně uskutečňovaný) se vlastně obrátí vůči vám: obírá vás o čas, musíte být pozorní, přemýšliví, neurážet se a nerezignovat, když hned všechno nevyjde podle vašich představ. Chyba je vždycky ve vás, nepostupovali jste nejtaktičtěji, nepromysleli jste všechno do podrobností, nevzali v úvahu rozpoložení a náturu svěřených člobrdíků…To mluvím o těch menších. Jak čas ubíhá, věci se vyjasňují, problémy proměňují, netřeba vždy čekat potlesk a ovace. Ale za pokus to stojí vždycky!
Publicistka Zuzana Maléřová, takto mluvčí Národního divadla, vzpomínala v jednom rozhlasovém interview na své středoškolské mládí. Ze severomoravského městečka jezdívali každým rokem na týden do Prahy. S profesorem, který neoblomně trval na každovečerní návštěvě některé pražské divadelní scény. Zuzaně Maléřové – a možná i několika dalším – tak otevřel svět, s nímž by se jinak možná nikdy nepotkali. A zbytek třídy? Ti ostatní to „divadelní násilí“ prostě vydrželi a rozhodně jim to nijak neublížilo.
S vnučkou teď chodívám pravidelně na Burianovu kulturní ozdravovnu. Skoro patnáctileté slečně lichotí, že dostává od Jana Buriana, o němž si už nemyslí, že je synem Vlasty téhož jména, pozvánku také e-mailem. O rok starší Kuba s námi nechodí, Burian prý mu „nějak nesedí“. Budiž, respektuji to a vyrážím s ním na klavírní recitály, o které zase nemá zájem zmiňovaná vnučka. Požívám už určité důvěry. Snažím se nabízet, vzbuzovat apetit, ne vnucovat. Myslím na Ludvíka Vaculíka, který v jednom ze svých fejetonů poznamenává: „…celý život sahám po vědomostech“ a dodává, že v době, kdy chodil do broumovské měšťanky „vládl názor, že čemu mě učili, mám umět“. Spektrem těchto slov promýšlím názor uveřejněný v Lidových novinách ze dne 19.2.2003: „Učitelé si proto musejí dávat víc pozor, aby nedávali dětem špatný příklad v zneužívání své moci: například když nutí děti, aby se nazpaměť učily odříkávat něco, v čem nevidí smysl“. Adieu násobilko, adieu vyjmenovaná slova, ať uvedu něco z toho, v čem děti určitě smysl prvoplánově nevidí. Jen k ničemu ve škole – takříkajíc – nenutit…Jsme skutečně na nejlepší cestě?
Zůstanu u poslední otázky. Jak píše Ludvík Vaculík, je z úvah „…které mě neopouštějí, ani když jim poroučím“.I po letech si myslím, že po roce 1989 českým školstvím šířená falešně vstřícná učitelská blahovůle je víc projevem profesní pohodlnosti (neschopnosti?) než upřímného, fundovaného respektu k potřebám našich žáků a studentů a vlastně celé společnosti. Není na čase o tom začít uvažovat?
LIEHM, A.J. Generace Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0254-4.
