Každý den čtu noviny, poslouchám rozhlas, sleduji zprávy a vybrané pořady v televizi. Z novin jsou to hlavně „Lidovky“, něco jako Blesk pro mě neexistuje. Učitelka by takovou tiskovinu štítivě neměla vůbec vzít do ruky. Nekupujte to – zahyne! S českým rozhlasem – „dvojkou“ – se kamarádím po ránu a také se zprávami a komentáři „šestky“ na sklonku dne. O prázdninách můžu na „Vltavě“ každé pondělí až pátek poslouchat před polednem pořad Osudy. Tento týden v nich velmi zajímavě vzpomínal jubilující spisovatel Vladimír Páral. Od pondělí to bude Soňa Červená – už se nemůžu dočkat.
Proč to všechno? Prostě si pořád myslím, že každý učitel, vysokoškolského nevyjímaje, by měl držet takříkajíc prst na tepu doby a do třídy, eventuálně do posluchárny vcházet s otázkami typu: Víte, že dnes je Den vody, (koček, Země, diabetiků, boje za…), co je dnes za výročí….před x lety se narodil….v rozhlase ráno upozorňovali…tam a tam se stalo to a to… Od podobných otázek se vždy dá nějakým oslím můstkem přejít k tématu probíraného (opakovaného, prověřovaného) učiva – v uvolněnější a zájem vzbuzující atmosféře. Dalším důvodem jsou Nerudova slova, že kdo nic neví, musí všemu věřit. Jak jinak čelit všude přítomným snahám o manipulaci, o potlačení toho, čeho je nám – nejen ve školách – třeba: kritického myšlení.
Pátek 17.srpna 2012 byl z hlediska popsaným způsobem získávaných informací obzvláště „výživný“. Pokusím se ve zkratce naznačit čím. Vrátím se nejprve ke svému blogu Sloh u maturity (20.6.2012). Uvádím v něm, že žurnalista Daniel Kaiser přišel se znepokojivým postřehem: stále využívané (zneužívané?) veřejné mínění rozdělil na mínění veřejné a mínění zveřejňované. To zveřejňované mínění nabízí názory aktivní, do médií proniknuvší menšiny v čele s tzv. lidskoprávním průmyslem (zelení, ekologové apod.).Veřejným míněním označuje mínění z různých důvodů mlčící většiny.Patřím k té z různých důvodů mlčící většině a pro tentokrát to mlčení chci porušit. Jako učitelka cítím povinnost pídit se po informacích a snažit se je kritickým myšlením přetavovat v poznatky. Informace a poznatek není totéž, z hlediska upotřebitelnosti i fyziologie mozkových funkcí.
V pátek 17.8.2012 ovládala média dvě témata. Na titulní straně Lidových novin pod velkým fotem masek Pussy Riot čtu, že i mnozí (jak rádo se s tak neurčitými pojmy operuje!) zástupci různých křesťanských církví v ČR uvedli v tiskové zprávě, že „ uvěznit někoho na dlouhé měsíce či roky kvůli politickému projevu je jasným popřením svobody slova a principů demokratické společnosti“. Tak nevím…V létě 2008 jsem jako turistka navštívila Petrohrad a Moskvu. Velice mě překvapily dvě skutečnosti : v deseti zájezdových dnech nezvladatelné množství a nádhera kulturních památek a vztah obyvatel obou navštívených měst k náboženství, k pravoslavné církvi. Nebojím se napsat, že to, co uvidíte v oněch městech a jejich blízkém okolí, v zemích na západ od nás hned tak nespatříte. Dech beroucí nádhera. Přestáváte se divit, že v té zemi tak snadno vzplanula revoluce. Propast mezi životem v tom přepychu a živobytím ruských mužiků musela být nezměřitelná. Ale pozor – tu nádheru a kulturní bohatství si prohlížíte ve městech krutě, nepředstavitelně zdevastovaných, poničených válkou a co se týče náboženských památek navíc sedmdesáti lety budování komunismu.
Chrám Krista Spasitele, o němž se dnes píše na stránkách světového tisku, byl vybudován jako poděkování za porážku Napoleona v roce 1812 (letos se připomíná dvousté výročí této události). Chrám nechal Stalin vyhodit do vzduchu (malou obdobou u nás bylo v roce 1973 podobně odstraněné proslavené poutní místo Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor). Plán zřídit na místě zlikvidovaného chrámu bazén pro moskevské pracující překazilo Stalinovi napadení země Hitlerem v roce 1941. Dnes, po letech perestrojky, je chrám postaven znovu, ze sbírek věřících a pochopitelně za podpory státu, je hlavním svatostánkem, něco jako naše svatovítská katedrála na Hradčanech. S tím rozdílem, že my našimi chrámy a katedrálami procházíme jako návštěvníci obdivující kulturní památky. Obyvatelé Moskvy, nejsou to jen Rusové, však v každém chrámu nepokrytě projevují své hluboké náboženské přesvědčení, svou pravoslavnou zbožnost. Je to až s podivem. I ti nejstarší přece v uplynulých desetiletích komunistického režimu vyrůstali v době tvrdých protináboženských represí. Ale z ruských pohádek známou až k zemi hlubokou úklonu s nelíčenou pokorou před ikonostasem vidíte i u generace narozené někdy v období rozpadu sovětského impéria. To bylo pro mě druhým největším překvapením.
Když jsem v chrámu Krista Spasitele chtěla jen šeptem sdělit své dojmy sousedovi, byla jsem okamžitě slušně, ale důrazně upozorněna pánem středního věku, že zde se žádné debaty nevedou. To všechno se mi vybavilo a hned jsem situaci viděla jinak než jako záležitost potlačování osobní svobody. Domnívám se, že nejde o slova punkové modlitby, ale o fakt kde, jak a kým byla realizována. Jen okrajově se dozvíte o dalších aktivitách zadržených, které se „zajídají“ dokonce i části umělecké avantgardy. Performance Porod zmrzlého kuřete (z července 2010 – nechtějte podrobnosti) je podle ní již za hranicí vkusu a hraničí s perverzí a exhibicionismem (to cituji z Lidových novin z onoho pátku 17.8.2012). Totéž lze plným právem říct o akci v muzeu, kam vtrhly jmenované dívky se svými přáteli ze skupiny Vojna, svlékly se do naha, stejně jako muži a před zraky nechápajících návštěvníků muzea, i dětí všichni souložili. Další stoupenkyně onoho hnutí, která se podle vlastních slov nebojí o sebe, ale o Rusko, to v Lidovkách komentuje slovy: „Vnímám to jako jednu z normálních akcí odpovídajících filozofii skupiny. Sex v muzeu přece prováděly, pokud vím, manželské páry, mj. Naděžda se svým mužem“.
Shoda náhod tomu chtěla, že jsem se odpoledne odhodlala v letním vedru vyžehlit kupu prádla. Jako mnoho jiných žen žehlívám u zapnuté televize. Tak se stalo, že jsem na ČT 24 viděla (žehlení šlo stranou) a slyšela převážnou část z téměř tříhodinového zdůvodnění a vyhlášení rozsudku. Samozřejmě těm dívkám ty dva roky v nápravném táboře nepřeji a věřím, že v celé kauze nepadlo poslední slovo. Ostatně – představitelé ruské pravoslavné církve se podle slov českého metropolity Kryštofa již obrátili na příslušné orgány s výzvou, aby byl vyřčený trest zmírněn.
Po ukončení televizního přenosu jsem si položila celkem logickou otázku: jsem naivní, když přímé, živé televizní vysílání z tak sledované kauzy je pro mě jistým ukazatelem neznásilňované demokracie? I když nebyla ukázána tvář soudkyně? Opakuji, že to vysílání trvalo tři hodiny. A je zde ještě další moment: mohl někdo přinutit jednu z obžalovaných, aby si na vyhlášení rozsudku oblékla tričko s nápisem No pasarán ? Byla to spíš provokace. Dost napovídající provokace. Za to heslo patří nesmiřitelný vykřičník. Už jsme zapomněli, nebo nevíme? No pasarán! – Neprojdou! -je heslo užívané odbojáři na celém světě. Do našich učebnic dějepisu se za minulého režimu dostalo v kontextu učiva o španělské občanské válce, bojovali pod ním komunisté i naši interbrigadisté, šířila ho opěvovaná španělská komunistická ikona Isidora Ibárrui Goméz, alias Vášnivka, ještě si její poválečnou přítomnost na kremelských tribunách pamatuji. Vybavila se mi navíc novinová fotografie z předešlých dnů, kdy dívka v tomtéž tričku ideologické heslo ještě stvrzuje zvednutou zaťatou pěstí. Chyběl již jen portrét některého z marxistických filozofů nebo čínského vůdce velkého Mao Ce-tunga. Ach, ta historická paměť!
Po tom všem bych ve zprávách o odsouzených nedávala v novinách slovo rouhačky do uvozovek. Dvě z nich jsou matky.Nevím, jestli se na jejich děti mají zrovna těšit ruské učitelky. Budou nepochybně hodně svobodomyslné (myslím ty potomky, ne učitelky).
Páteční Lidové noviny jsou doplněny magazínem a ten – jak se sluší a patří – má na první stránce úvodník, v dnešním pojetí editorial. Jeho autorka ,vedoucí magazínu Marcela Pecháčková si pod nadpisem Žádné cuchty v izolaci ty „cuchty“ vzala pěkně na paškál. Souhrnně napsáno „cuchty“ jsou mladé ženy vyznávající krédo, že vděk a úcta k rodičům jsou svaté. Na rozhovor s jednou takovou Marcela Pecháčková zareagovala: „Nejsou – neřekla jsem nahlas. Nemělo to smysl. Zaklíněna v Desateru a vychovaná na Seifertovi neuměla připustit, že to může být přesně naopak: matka mě přivedla do světa kvůli své přirozené potřebě se množit, nikoliv kvůli mé touze přijít na svět. A háčkovala a pletla, protože radši pletla a háčkovala, než aby…nevím…třeba přečetla pořádnou knížku nebo se hezky oblékla a naladila“. Jen o nějaký ten řádek dále novinářka pokračuje. „…příroda (pro někoho Bůh) zařídila, aby pohlavní rozmnožování bylo libé, toužené, a tudíž i jeho důsledek pak člověk vítal jako libou událost. Jinak by přece nikdo dobrovolně nepodstupoval to upocené postelové klání, nerodil a netrápil se po nocích a dnech omýváním pokakaných prdelek. Dobře je to zařízené, nicméně – proč ten vděk? Proč úcta, proč ten patos?
Takto naladěni si mají čtenáři počíst o mladých ženách, které uvedená dilemata nějaké úcty nebo vděku určitě netrápí. V článku Je sexy být matkou se dovědí, že trojka nekonformních maminek ( ta nekonformnost je doložena jejich společnou fotografií) v lednu tohoto roku otevřela v pražském Karlíně kavárnu Divoké matky pro vás a vaše spratky. Nebudu vypisovat, co všechno se v té kavárně může, s velkým zaváháním však ocituji popis klipu, který má aktivity podle redaktorky magazínu temperamentních matek ukázat. Delší dobu jsem tu citaci zvažovala, ale co, přece pouze opíšu text z volně prodejné tiskoviny. Tedy: „ V klipu sledujeme trojici pečlivě vystajlovaných pin-upek, které v rytmu tvrdé elektro-rokenrolové hudby posprejují zeď a poté si před kamerou ulevují výrazy jako „chcát“, „hovna“ a „kurva“. Jenže právě o tohle Divokým matkám jde – nabídnout alternativu k všudypřítomné kýčovité žvatlavosti“. V čem všem se dnes nespatřuje alternativa! Z mysli maně vyplouvá, co za podobných okolností říkával můj tatínek: Ten už roupama neví co by.
Vzpomněla jsem si na příjemnou mladou ženu, něco přes třicet, ale vzhledem spíše studentku, která mě před několika dny provázela jedním půvabným moravským městem. Žádná divoká matka , ale také ne – podle autora článku Jindřicha Götha – „ ztrhaná troska s odrbaným zevnějškem“. Má dva chlapce, ten starší teď půjde do školy. Bude-li po mamince, s paní učitelkou i se školou si bude rozumět. Ale co děti proklamovaných divokých matek, vychovávaných podle paní redaktorky navzdory Desateru a Seifertovi ? Na nedostatek návštěvníků si v kavárně Divoké matky pro vás a vaše spratky nestěžují. Následovnice se jistě najdou, vždyť je to tak trendy!? A co vy, paní učitelky? Těšíte se na děti divokých matek? Co s tím? Lamentovat nestačí a nepomůže. Co nějaká prevence, alespoň ta sekundární?
Ne že bych sadisticky vyhledávala v těch pátečních novinách jen špatné zprávy. Prostě se to tak sešlo. Ráda čtu recenze čerstvě vydaných knih, uváděných filmů (v tom případě nejraději z pera Ondřeje Štindla) nebo upozornění na výstavy. Do Centra současného umění DOX v pražských Holešovicích bych na výstavu Transgender Me nešla. Ne z nějakého prudérního nebo puritánského důvodu, ale tato – podle recenzenta Jiřího Pilgrima – atraktivní tematika změny pohlaví mě upřímně nezajímá. Navíc když ji recenzent přibližuje následujícím způsobem: „ K vidění jsou tu názorné pedagogické ( až tak?) ukázky, jak se člověk cítí, když se narodí v jiném těle…zaujme zvláštní složitý předmět ze dřeva, vosku a polepených papírů, který jeho tvůrkyně nazvala „oltářem“ a který má nejspíš (?) hluboce symbolický význam. Několik videoinstalací předvádí scény ze života třetího pohlaví, ale vzhledem k uměleckosti záměru nelze příliš poznat, o co konkrétně se v nich jedná“. Uvedený citát a připojené ukázky uměleckých (?) artefaktů (např. holicí strojek s textem: Než bych si musel holit nohy, radši nenosím kraťasy) mě přivádí k myšlence, že v případě této výstavy se nebude jednat o umělce, ale spíše o „předstírače“. To je výstižné pojmenování, které jsem si nedávno poznamenala z článku překladatele Roberta Novotného.
Zmiňovaná výstava se pochopitelně koná v souvislosti s Prague Pride, Pochodem hrdosti sexuálních menšin. Toto téma nemohlo zůstat v novinách ze dne 17.8.2012 opomenuto.Je mi zcela jedno, jakou má kdo orientaci. Ale všem vzkazuji, že mi to v žádném případě nemusejí sdělovat, jejich coming out je pro mě naprosto nezajímavý a bezpředmětný. Když jsem v rozhlasovém ránu slyšela z úst vždy pohotové, někdy trochu nadmíru suverénní moderátorky Světly Magni, že jí na připravovaném průvodu homosexuálů a leseb vadí zbytečně extravagantní odění i projevy, řekla jsem si: „Děvče, ty už dlouho rozhlasová rána moderovat nebudeš“. Zatím z rozhlasových vln nezmizela. Možná i proto, že podobných hlasů se ozývá víc. Ne k obsahu, ale k formě pochodu a podobných akcí. Zbytečná vyzývavost vyvolává odpor nejen v řadách konzervativních a křesťanských skupin, jak se rádo píše.
Místy teatrální forma pochodu zato nevadí Martinu C.Putnovi, který v pátečním magazínu nabádá: Lidi, zvykněte si! Jeho apel je kontraproduktivní, až okatě křečovitý použitými jazykovými prostředky. Napíšete-li, že „…tady ty homofobní kecy neuslyší“, kousek dál potom „…hele, jsme tady, žijeme tady, lidi, zvykněte si, a fašouni, vztekněte se“….a navíc vyjádřím názor „…když církve fňukají, že je málo dětí – gayové a lesby je chtějí vychovávat. Ono jim to časem dojde. Tedy církvím..“, ztrácím glanc, je příliš vidět, za koho hlava nehlava kopu.
Ještě jedno bolavé téma plnilo mé páteční novinové čtivo – téma násilí. Učitelů a školy se dotýká přímo bytostně a bojím se, že je právě ve školách hodně přehlíženo. Článek Nenávidím, tedy jsem v pátečním magazínu upozorňuje na mimořádnou akci – projekt nazvaný Vlak Lustig. Když už se k divadelnímu představení, které vidělo na nádražích 14 města ČR zatím přes 4000 diváků, se svými žáky nedostaneme, můžeme o něm alespoň mluvit. Mluvit o 70. výročí konference ve Wannsee. Byla jsem v té napohled nevinné vile a vím, že existuje vynikající (domnívám se americký) hraný dokument, vycházející z autentických záznamů konference, kde se ve dvou hodinách rozhodlo o „konečném řešení židovské otázky“. Vzpomínám si, že nejděsivěji na mě z celého dokumentu působil fakt, že ani jedinkrát během konference nezaznělo slovo sebenepatrněji naznačující připravované hrůzy – vyvraždění původně plánovaných 11 milionů Židů. Jmenovaný článek vedle Osvětimi připomíná také genocidu Arménů v Osmanské říši během první světové války, apokalypsu v Nankingu v roce 1937, stále aktuální Rwandu. Projekt Vlak Lustig vychází z knihy (a filmu) Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Jsem přesvědčena, že tento film a případně i literární zpracování by mládeži ve školách ukázalo zlo a násilí se vším všudy mnohem opravdověji než – při vší úctě k autorovi textu Šimonu Krbcovi – akademicky pojatý výklad, pramenící zřejmě z analytických materiálů genocidních studií, která – jak se dočítáme – začala působit v České republice. Bojím se, že prvním úkolem Výzkumného centra archeologie zla bude definovat samo zlo. To je úkol na roky. A zatím…
Zatím bude zlo expandovat rychlostí, kterou ukazuje novinový článek (stále listuji Lidovými novinami ze 17.srpna) Prodával v Gapu, nyní je katem a syrským rebelem. Dvaadvacetiletý student Jaman Hamúd „…dříve střídal jen dva hlavní zájmy – studium na univerzitě v Aleppu a vydělávání peněz v Dubaji. Pracoval totiž jako pomocná síla v obchodu s módou značky Gap“. Nyní se z Hamúda stal voják, prý ne zrovna nejstatečnější , ale „…přesto bojoval a „skóroval“ dvanáctkrát“.Skóroval, čili zabíjel, vraždil – také ukázka politické korektnosti. Před časem s kamarády zajal jednoho člena nenáviděných milic a „…žádal velitele, zda mohou muže zabít. Bylo jim ale řečeno, že ho musejí vzít do nemocnice na ošetření. Lékaři řekli, že na svá zranění během jednoho nebo dvou dnů zemře, on ale nezemřel“. Novou žádost velitel akceptoval a tak „…jsme zraněného zajatce odvedli na hřbitov, kde byla díra v zemi. Střelili jsme ho a spadnul“, líčil se smíchem Hamúd, který netrpí nějakými výčitkami, jen musí myslet na matku, která mu neustále telefonuje, aby synovi zabránila v zabíjení lidí. Hamúd však zabíjení považuje za nezbytné. Po revoluci chce pokračovat ve studiu práv.
Je smutné, že jisté kořeny zla jsem já – v oblasti archeologie zla přes životní zkušenosti člověka s válečným dětstvím ubohý diletant – našla hned na dalších stránkách magazínu LN. Jindřich Göth věnoval svou pozornost „…podivínskému malíři, výtvarníku a sochaři“ který „…stvořil jedno z nejslavnějších filmových monster všech dob, děsivého Vetřelce“. O Hansi Rudolfu Gigerovi (HR Gigerovi) píše, že „…jeho práce je lemována nadšeným obdivem i kontroverzí. Kane z ní chlad, bolest, ale také tajuplná a nepřípustná krása“. Na téměř třech stranách textu se dozvídáme, že Giger byl „od mládí přitahován uměním, zejména tím, které jej nějakým způsobem znepokojovalo. Rád se nořil do temných stránek duše, které později mistrně zachycoval ve svém díle….nasměroval je proti falešné morálce, zkostnatělým předsudkům a na souboj vyzval rovněž své vnitřní démony, děsy a noční můry“. Opěvaný autor filmového Vetřelce se realizoval také na obalech slavných desek rockové historie. Největší rozruch vyvolala snaha umístit na jeden z obalů Gigerův obraz z názvem Krajina. Ale tím si podle autora článku zpěvák i Giger „zavařili…na příslušné orgány to bylo příliš, takže se kontroverzní malba ocitla nikoliv na přebale, ale na plakátě uvnitř alba“. Obraz Krajina představuje „výjev několika ztopořených penisů vnikajících do vagín“. Umělec byl zřejmě námětem tak zaujat, že jej později rozvedl do série, která „kromě penisů zahrnuje i portrét zubožených a všelijak znetvořených dětí“. Už asi nepřekvapí, že Giger ve svých malbách používá náboženské a satanské symboly. Může nás však uklidnit, že „.. se nekloní ani k jednomu směru“. Článek končí skoro výzvou, že umělec „..pouze tvoří, nutí k zamyšlení, zajímá se o tenkou hranici mezi dobrem a zlem. A buďte ujištěni, že při podrobném studiu jeho maleb a soch se vám v hlavě vyrojí otázek více než dost“.
Mně se při setkáních s podobnými texty a fakty vždy znovu vynořuje myšlenka, že snad žijeme v době, jejíž jednou z hlavních charakteristik je podivná, nepochopitelná oslava, až apoteóza ošklivosti, hnusu i toho zla. A začínám přemýšlet, jakým šikovným, nenásilným, nementorsky přitažlivým způsobem bych přibližovala dětem a mládeži ve školách ty pěkné stránky života, kulturu slova, literatury, umění, oblékání, však víte, čeho všeho. To je úkol učitele, nad všechny rámcové vzdělávací programy, projekty a podobná v podstatě jen vyžadovaná bezduchá učitelská slohová cvičení. Základ vidím v dialogu. V dialogu respektujících se stran. Nepodbízejme se líbivě žákům a studentům a umožněme jim, aby nás mohli vnímat jako skutečné osobnosti. Osobnosti chováním i rozhledem, bohatými zájmy, způsobem komunikace, oblékání (k tomu poslednímu: v bankách a lepších firmách platí dress code , pro školy je zbytečný?).Nemysleme si, že o to naši žáci a studenti nestojí.
Konec dobrý, všecko dobré. Dobrý konec mi při pátečním listování novinami zajistila Iva Roze Skochová. Je na ni spolehnutí. Každý týden si s gustem přečtu její vtipné postřehy a komentáře ponejvíce k dějům všednodennosti někde na hodně vzdáleném místě zeměkoule. Doma moc nepobude. U její rozesmáté fotografie je vedle jména popiska – cestuje po světě a píše o tom čtenářům Pátku LN. Tentokrát to vzala z vážnějšího konce. V textu nadepsaném O čem to teda je? mimo jiné vzpomíná na svou známou, která „vychovala pět úžasných dětí“. Na žádost o recept na takový výsledek se Ivě Roze Skochové dostalo následující odpovědi: „Děti musejí mít práci. Hodně práce. Jakmile děti vychováváš s tím, že jsou na světě od toho, aby si hrály s legem, je to začátek konce“. Pro české čtenáře pak bystrá reportérka přeložila slova projevu jednoho amerického soudce, který se zabýval řešením případů „nepřizpůsobivé“ mládeže. Jak píše Iva Roze Stochová, zní zhruba takto: „Pořád dokola posloucháme stěžování teenagerů: Co máme dělat? Kam máme jít? Moje odpověď je vždycky stejná: Jděte domů. Umyjte okna, posekejte trávník, naučte se vařit, postavte vor, najděte si brigádu, navštivte nemocné, napište úkoly, a až budete hotovi, přečtěte si knížku.Vaše město vám nedluží rekreační zařízení a vaši rodiče vám nedluží zábavný program. Svět vám nedluží zaměstnání. Vy něco dlužíte světu. Dlužíte mu svůj čas,energii a talent, aby už nikdo nikdy nemusel žít ve válce, v chudobě nebo nemoci a být sám. Jinými slovy, přestaňte fňukat, probuďte se a začněte si budovat charakter.Ten vám nikdo nekoupí k narozeninám. Začněte se chovat zodpovědně. Uvědomte si, že jste důležití, a hlavně že jste potřeba. Je pozdě na to posedávat a čekat na někoho, až někdy něco udělá. Někdy je teď a ten někdo jste vy…
I závěr nechám na Ivě Roze Stochové. K uvedenému projevu, který zazněl v soudní síni v americkém Denveru v 60.letech, dodává: „Nedá se tedy argumentovat, že to za našich (respektive amerických) mladých let nebývalo. Ono to tak asi bývalo vždy. Jen teď je toho čím dál víc. Což nejsou zrovna dobré vyhlídky do budoucna“. Co na to (politicky nekorektně) učitelé, kantoři, pedagogové?
Alžběta Peutelschmiedová
