Začnu omluvou, že tentokrát budu hodně citovat. Z nutnosti začnu sebou. Netušíc – pochopitelně! – jaký mumraj vypukne kolem maturitních slohových prací (můžeme toto označení ještě vůbec použít?) jsem na sklonku podzimu 2011 nabídla Metodickému portálu text týkající se výuky slohu. Byl zveřejněn v modulu Články dne 16.12.2011 pod titulem Co s tím slohem.
Ocituji část připomínající mou učitelskou zkušenost z první třetiny let osmdesátých:
„S mimořádným potěšením vzpomínám na jeden slohový experiment. Zcela se vymykal školním osnovám, které jsem ostatně nikdy nepřijímala a nereflektovala rigidně. V jistém pedagogickém časopise, jehož jméno už v paměti nechovám, jsem si přečetla o praxi na školách v NDR – pro šťastlivce dodám, že se jednalo o Německou demokratickou republiku. Experiment byl označován jako slohový diktát. Rozhodla jsem se ho zrealizovat.
Bylo třeba vyhledat příhodný text. Měla jsem před sebou třídu pubertálních hochů. Dalo jistou dobu přemýšlení, hledání i listování, než jsem se rozhodla pro povídku Williama Saroyana Léto na krásném bílém koni. Naturelem odpovídala právě věku mých žáků. Chudý čtrnáctiletý arménský hoch si splní toužebné přání. Ukradne koně a brzy zrána budí svého bratrance, aby se na koni společně projeli. Jak příběh dopadne, je nasnadě. Bylo nezbytné text povídky zhustit do podoby, abych ho stačila hochům v hodině přečíst a ještě jim vysvětlit, co se po nich žádá. Ovšem s předchozím ujištěním, že vše je naprosto dobrovolné a navíc – pokud úkol splní a odevzdají, má učitelská červená tužka si v žádném případě na své nepřijde. Povídku jsem ve zkrácené verzi přečetla a potom v duchu metodického pokynu žákům nadiktovala základní body děje, podle kolegů z NDR něco jako slohový diktát, v mých očích spíše osnovu. Ještě jsem rozdala velké dvojarchy linkovaného papíru pro eventuální splnění navrženého úkolu. Výsledek nelze označit jinak než jako famózní! Po týdnu, v příští hodině slohu práci odevzdali všichni! Ještě je mám schovaný – mohla bych říct s Janem Werichem, samozřejmě neposkvrněné učitelskou červení.A vracívám se k nim, podobně jako k sešitkům školního časopisu LOUDAL, který iniciativně vydávali na základě příspěvků shromažďovaných „v krabici před 8.tř.“ chlapci jedné z mých tříd. Co bylo nejpřekvapivější, bylo naplnění slov Vladislava Vančury. Každá z těch modifikací Saroyanovy povídky „čpí po kotlíku, v němž byla uvařena“, je napsána tak, že „poznáte jejího kuchaře.“
Tímto citace z článku uveřejněného v prosinci 2011 ještě nekončí. Pro ty, kdož nemají dost času ,trpělivosti nebo zájmu uvedený text vyhledat, ocituji malé, vysvětlující doplnění:
„Ve všech mých třídách si žáci na začátku školního roku zaznamenávali do záhlaví svých slohových sešitů slova mistra českého jazyka Vladislava Vančury publikovaná již v roce 1921 v Devětsilu: Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře…“
Opakovanou citací Vančurových slov chci vážně zapochybovat o správnosti kroku vydat práce studentů-maturantů do rukou anonymních hodnotitelů. Byli pro ty studenty skutečně jen hodnotiteli, nebyli jejich učiteli – a to je obrovský rozdíl (což se pokusím konkrétně dále doložit). Na druhé straně plně akceptuji požadavek, aby maturant dokázal respektovat zvolený žánr, například rozlišit zprávu a oznámení (zvědavci i k tomuto naleznou poznámky v prosincovém článku).
U vysokoškoláků jsem později vyžadovala, aby aktivně zvládali rozdíl mezi recenzí a esejem (esejí – obojí je správně). Bývala s tím potíž, zvláště v době, kdy je za esej vydáváno cokoliv. Jedna ze studentek pedagogické fakulty mě překvapivě přivedla k úplně novému nazírání na slohové práce mých žáků. Když jsem v semináři z některých těch prací inspirativně předčítala, položila mi nevěřícně otázku: „To že napsali osmáci? To by dnes napsal málokdo z nás!“U vědomí toho, co mi bývá vysokoškolskými studenty a studentkami k přečtení předkládáno (i v podobě bakalářských a diplomových prací) jsem jí se smutkem musela dát za pravdu.
Sahám namátkou po třech základoškolských žákovských pracích z první poloviny 80.let, abych je v autentickém stavu (se všemi chybami) dala v plen všeobecnému posouzení. Snad by mi kluci to porušení autorských práv prominuli. Bylo by záhodno připomenout specifika mých žáků ve vztahu k jazykovému vyučování a ke škole vůbec, negativně poznamenaná vadou řeči. Ale o tom se zvídavější mohou dočíst v dříve publikovaném textu.
Začnu ukázkou z práce hocha, který se s ničím „moc nepáral“, ani se školou, ale nevadilo mu to ve zdravě optimistickém pohledu na svět:
Jednoho dne jsem tvrdě spal. Najednou mi někdo zaklepal na okénko.Vstal jsem a co nevidím. Můj bratr Byro sedí na pěkném bílém koni a říká, honem se obleč a poď si nasednout. Bylo mi něco podezřelé. Naše rodina měla málo peněz a byla známá svou podsivostí. Vykoukl jsem s okna, ještě zcela neoblečen a nezvykle sem se zeptal. Gdes toho koně ukradl? Odpověděl důrazným tónem, honem se obleč, věděl, že se chci projet, že je to můj sen. Poslechl jsem a rychle jsem se oblékl. Nasedli jsme a vyjeli na vzdálenější palouk. Tam mi pověděl ať zesednu s koně, že mi předvede ukázkovou jízdu. Pobídl koně a uháněl…..
Následuje úryvek ze slohové práce chlapce s uzavřenější povahou, spíše introverta, řekněme takového klasického trojkaře, bez zjevných ambicí:
Jindy jsem spával déle, ale dnes, když jsem si nechal zdát ještě krásné sny mne najednou probudilo klepání na okno. Zprva jsem myslel, že mne přišel probudit otec, ale hned jsem poznal o co jde. Před oknem něco stálo, ale nevěděl jsem co by to mohlo být. Se zvědavosti jsem nahlédl do okna, a ku podivu jsem spatřil bratrance, jak sedí na krásném bělouši. Přemýšlel jsem, kde by ho vzal, až jsem přišel na to, že ho ukradl. Hned jsem se oblékl a vyjeli jsme na tajnou ranní projížďku, na koni, kterého jsem nikdy neviděl a nevěděl jsem, odkut ho dostal. Nejvíce mne mrzelo to, že jsem neuměl na koni jezdit. Můj starší bratranec byl na koni jako doma. A tak jsem si uvědomil, jak skáču přes potoky.I když jsem jen se zármutkem přihlížel na bratrance, měl jsem pocit, jako kdybych ho řídil já sám. Se svých představ jsem se procitl až na louce u lesa….
A nakonec žák výrazně technického zaměření, hrdého, jánošíkovského typu:
Bylo slunné ráno. Okny pronikal do pokoje zpěv ptáků. Najednou slyším zaklepání na okno. Podíval jsem se tím směrem a spatřil svého bratrance Murada. Ale kdyby jenom jej! Od svých prvních let jsem miloval koně. Mít jsem žádného nemohl, naše rodina byla poměrně chudá. Ale vždy jsem toužil projet se na něm. A takový kůň teď stojí před mým oknem a na něm Murad! Přiskočil jsem k oknu a otevřel ho. Jako ve snu jsem se díval na krásného bělouše. Najednou mě ale něco zarazilo. Kde Murad koně sehnal? O koupi nemohla být ani řeč, na to neměl. Že by ho ukradl? Tomu jsem nechtěl uvěřit. Naše rodina měla dobrou pověst a Murad by ji určitě neporušil. Zeptal jsem se ho: „Odkud toho koně máš?“ „To nemusíš vědět“, odpověděl, „a jestli se chceš projet, tak se rychle obleč!“ v rychlosti jsem se převlékl a vyskočil oknem ven. „Naskoč si za mě“, řekl Murad. Poslechl jsem a bratranec pobídl koně. Přejeli jsme několik lesních cest….
Anonymní hodnotitelé by ty slohové práce jistě viděli jinýma očima než já, učitelka, která s těmi hochy prožívala chvíle dobré, někdy horší, v internátní škole je znala takříkajíc i v pyžamu…
K tomuto zamyšlení mě přivedla novinová noticka Ondřeje Štindla. Ráda čtu jeho recenze našich i zahraničních filmů, dokáže mě přivést k zamyšlení i potěšit kultivovaným písemným projevem. Věřím, že jako scénárista oceňovaného filmu Pouta ani v tomto směru neřekl poslední slovo. V Lidových novinách ze dne 19.6.2012 se v poznámce Jak píšou „naši mladí“ nebál vyjádřit k diskutovaným maturitním slohovým pracím mimo jiné slovy: „…netroufám si o té věci vynášet nějaké zásadní soudy…nemůžu si ale odpustit jednu jen volně související připomínku, možná zahořkle „stařeckou“….můj kontakt s písemnými projevy „našich mladých“mě vskutku nevede k optimismu ohledně budoucnosti psaného slova v Česku. Spíš mi přijde, že píšou dost strašně, někdy až to duši rozdírá. Někdy na začátku 90.let jsem měl příležitost dělat rozhovor s Laurie Andersonovou. Nadšeně mi vyprávěla o – pro mě tehdy neznámém – internetu, díky němuž prý „budeme jednou všichni psát“. A měla pravdu, píšeme všichni. Akorát čím dál hůř.“
O stavu naší vzdělanosti se diskutuje v médiích všeho druhu. Jen hlas učitelstva – zejména toho ze základních škol – jaksi neslyšet. Před několika týdny zesnulý Zdeněk Vašíček, podle záložky na jedné z jeho knih „brilantní esejista s impozantním rozhledem po výšinách i nížinách lidského myšlení“, na téma vzdělanosti současné české společnosti již v roce 2003 trefně poznamenal: „Absolventů humanitních studií je dnes u nás mnohonásobně víc než v letech dvacátých. Podobně je tomu s pracovními místy, granty a stipendii. Vzdělanost roste, jen ty výsledky se jaksi nesrovnávají. Předválečné československé reálné gymnasium bylo zahraničními odborníky považováno za nejlepší na světě. Dnes jsou střední školy kritisovány za to, že poskytují až příliš mnoho vědomostí. Arne Novák si troufl napsat dějiny české literatury, nás uspokojuje to, že na nich desítky odborníků pracují. No, budou tlustší a méně „subjektivní“.Považme, že Bass, Poláček, Peroutka a další neměli žádné odborně-žurnalistické vzdělání. Dnes ho musí mít každý sporťák. Tomu říkám zvrat kvality v kvantitu. Slona ale stovkou králíků nenahradíš… Je fakt, že se nám gramotnost rozrostla, i smajlíky jsme zvládli. Nejen to, intelektuálové se nám rozmnožili jako králíci. Čtou sice stále, ale už progresivní metodou globálního rychločtení, která je založena na tom, že nevíme, co čteme, víme jen, že čteme. Cosi se nám v hlavě asociuje, jen to vrhnout na papír.“(1). Ať již máme názor na systém hodnocení maturitních slohových prací taký či onaký, ukázalo se, že i s tím „vrháním na papír“ máme nepřehlédnutelné potíže.
Příliš často a příliš pohodlně se opíráme o výsledky různých šetření – právě že jsou nám předkládány jen ty výsledky, opravdu zřídkakdy cesty, metodiky, jak prezentující odborníci k oněm výsledkům došli. K dalšímu zajímavému úhlu pohledu dospěl redaktor Daniel Kaiser, když v Lidových novinách ze dne 30.5.2012 navrhuje zásadní rozlišení s neutuchající oblibou prezentovaných výsledků veřejného mínění. Parafrázovaně řečeno je rozdělil na mínění veřejná a zveřejňovaná. Ta zveřejňovaná mínění podle pana redaktora vyjadřují mínění aktivních, do médií proniknuvších menšin, kterým již léta dominuje takzvaný lidskoprávní průmysl (zelení, ekologové atd.). Skutečné veřejné mínění z různých důvodů mlčící většiny zůstává v ústraní, nepublikováno, nešířeno. Platí to bohužel i pro většinu slušných učitelů, unavených, rezignovaných, nesouznících s kraválisty, ale také patřičně neangažovaných (ať už ten termín v souvislosti s naším společenským vývojem vyznívá jakkoli).
Opravdu budeme dále mlčet ke stavu a trendům našeho školství? Nepodpoříme ty, kteří se ozývají? Proč zůstala oslyšena analýza problémů našeho školství již před nějakým rokem předložená jedním z polistopadových ministrů školství – vzdělaným a noblesním Petrem Piťhou? Nevím, byl-li s ní seznámen zmiňovaný Zdeněk Vašíček. Možná by v roce 2006 sarkasticky nenapsal smutným závěrem završená slova: „Naše základní vzdělání by se mělo omezit na výuku klipů, spotů, log. Proč upozorňovat na sienu pálenou, když stačí znalost tří základních barev daných semafory? Na druhé straně by měly být tvrdě biflovány emotikony. Opět bychom se měli vrátit k metodě globálního čtení, jistě ale modernisované. Znalost písmenek by si žáci sami odvozovali třebas z dobře jim známého nápisu McDONALD´S. S výukou abecedy by se učitelé nemuseli vůbec zatěžovat – žákům by byly rozdány mobily a dítka toužící posílat si esemesky by si písmena nacvičila sama. Nu, a jak by mělo vypadat vyšší školství, si snadno odvodí každý sám. Závěr: minimální informace zaručují pocity štěstí, morální integritu a spořádanou společnost“.
Literatura:
- VAŠÍČEK, Z. Slavoj český. Mistrova divertimenta. Praha: Plus, 2010.
ISBN 978-80-259-0052-9.
