Od počátku 90.let minulého století se logopedie jako vědní disciplína slibně emancipovala. Objevil se termín ne vada či porucha řeči, ale mnohem širší , obsažnější a významnější narušení komunikační schopnosti (NKS). V moderním pojetí je úkolem logopeda zajistit komunikaci, která navíc nemusí probíhat výlučně orální cestou. Na scéně se objevuje alternativní a augmentativní komunikace (AAK), trend nový nejen v českých zemích. S pouhým pojetím odstraňování vad a poruch řeči, případně vadné výslovnosti má pramálo společného.
Nově pojaté narušení komunikační schopnosti představuje celkem deset okruhů, z nichž zažité ráčkování a lidově řečeno šlapání si na jazyk je součástí pouhého jednoho z nich, odborně nazývaného narušení článkování řeči. Pro znalé věci je samostatným podoborem např.afaziologie, péče o osoby s narušením komunikační schopnosti po mozkových příhodách, úrazech hlavy apod. Laika může překvapit, že dalším z deseti uvažovaných okruhů narušené komunikační schopnosti jsou ještě donedávna tak houfně probírané poruchy učení, zejména dyslexie. Jedná se totiž odborně o poruchy řeči čtené a psané
V roce 1991 publikuje mezinárodně uznávaný odborník slovenský profesor Viktor Lechta ve sborníku České logopedické společnosti až vizionářsky sepsaný článek s titulem Logopédia na prahu tretieho tisícročia. Definuje logopedii jako profesi, také jako vědní a studijní obor. V souvislosti s celospolečenskými změnami v tehdy ještě Československé republice reflektuje závažné změny v oblasti logopedické teorie a praxe. Vznikají soukromé logopedické ambulance, rozvíjí se spolupráce se zahraničními kolegy, pojednou se objevuje zahraniční odborná literatura, desetiletí dostupná jen stěží nebo vůbec ne, účast na zahraničních logopedických konferencích již není něčím z oblasti snů.
Všechna tato pozitiva přivádějí tehdejší československou logopedii podle profesora Lechty na rozcestí, staví ji před závažná rozhodnutí. Kudy se vydá? Viktor Lechta ukazuje na jistě nejednoduchou, klopotnou cestu vedoucí však ke kýženému postavení logopedie jako autonomního vědního oboru, se všemi nezbytnými atributy skutečné vědy. Ale pak je zde ještě příklad některých evropských zemí, ubírajících se co se logopedické péče týče pěšinkami prachobyčejného prakticismu, nevyžadujícího nějaké zvláštní,ba ani vysokoškolské vzdělání. Vždyť k nápravě nějaké té vady výslovnosti postačí třeba kroužková sonda, zuby na sebe, ještě tak špetka povědomí o čelistním úhlu a… je to rychlé, výnosné, pracuje se převážně jen s dětmi, rodiče stačí paternalisticky poučit.
Článek profesora Lechty z roku 1991 byl – jak se dnes rádo říká – výzvou, ale také varováním. Po dvaceti letech můžeme říci, že co se týče české logopedie, varováním oslyšeným, hrubě nereflektovaným. Důkazem – mimo jiné – mohou být i návrhy novel upravujících třeba požadavky na vzdělání pracovníků poskytujících logopedickou péči, nepokrytě preferující víceméně především praxi, která podle vyjádření některých pedagogů hraje větší roli než odborné vysokoškolské vzdělání. Vrátíme se tedy do doby logopedických asistentek, které po čtrnáctidenním prázdninovém kurzu pomáhaly v logopedických poradnách pod patronací resortu zdravotnictví upravovat dětem vadnou a nesprávnou výslovnost? Aby nedošlo k mýlce – více než třicet let budovanou síť logopedických poraden a působení logopedických asistentek není na místě jakkoliv zpochybňovat, odvedly spoustu záslužné práce. Je však třeba zdůraznit, že takto připravené logopedické asistentky – převážně paní učitelky mateřských škol a elementaristky – byly kompetentní upravovat pouze vady výslovnosti (dyslalie) a věnovaly se v naprosté, téměř stoprocentní většině dětem.
Povědomí veřejnosti tak bylo léta udržováno v přesvědčení, že logopedie – to je to ráčkování nebo přišlápnutá sykavka, stačí „chodit na logopedii“, a když se něco nespraví, „on z toho stejně vyroste“. O nějakých dospělých po úrazech mozku, o nemluvících, osobách s DMO (dětskou mozkovou obrnou), u nichž se může narušení komunikační schopnosti projevit, o těch, kteří přišli na svět s rozštěpem v oblasti mluvidel, o autistech, jejichž komunikačním problémem rozhodně nespočívá jen v nějaké vadné sykavce, o poruchách plynulosti řeči, o koktavých – o těch všech už se moc nemluvilo a o jejich řečových problémech ve spojitosti s logopedií nevědělo. Byli odkázáni na péči foniatrických oddělení, v případě dětí často na několik speciálních škol pro vadně mluvící.
Dnešní situace? Speciální školy se různě transformovaly, foniatrická oddělení a kliniky stále pomáhají, ale základna potřebné logopedické intervence je v logopedických ambulancích, většinou soukromých. Ty zápasí s pojišťovnami, vedou se nekončící spory o bodové ohodnocení, nejvýhodněji vycházejí zase ty „obyčejné“ vady výslovnosti, jsou dotovány nějakými dvaceti minutami péče logopeda a určitým bodovým ohodnocením atd. atd. Dochází až k takovým situacím, že některé ambulance odmítají přijímat např. balbutiky (koktavé) – co s nimi v těch vymezených minutách a pojišťovnou hrazených návštěvách tak jednou, dvakrát do měsíce? Ať to zkusí raději na foniatrii, byť bydlišti potřebného jakkoli vzdálené…
A tak se nám reálných deset okruhů narušení komunikační schopnosti opět „scvrkává“ jen na to R a Ř. Co s nějakou logopedickou prevencí? Hradí ji pojišťovna? Podobně publikační činnost, základ tak potřebné osvěty. Viděl již někdo logopedku na setkáních svépomocných skupin lidí s narušením komunikační schopnosti? Ty u nás podle zahraničních vzorů skutečně vznikly a vznikají. Cenná iniciativa zdola, svědčící o potřebnosti, vydrží však? Povede k něčemu? Budou se třeba v těch svépomocných skupinách angažovat absolventi rychlokvašných kurzů? A co aktuálně dost sledovaní autisté?
Zbývá jen s povzdechem konstatovat: zase jsme něco promarnili. Promarnili my, kteří se v oblasti poskytování logopedické péče na různých úrovních a postech pohybujeme. Jsme za rozcestím. Nevyužili jsme příležitost. Nevyužili jsme příležitost ukázat, co logopedie znamená – že je to v nejširším pojetí výchova řeči.
Truchlivé jsou zkušenosti logopedů usilujících o tak potřebnou logopedickou osvětu. Snažíte se například prostřednictvím seriozního deníku informovat veřejnost o existenci Mezinárodního dne porozumění koktavosti. Několik týdnů před 22.říjnem – ne Dnem koktavosti, ale podstatněji Dnem porozumění koktavosti – kontaktujete příslušnou redaktorku, zasíláte jí požadované podklady, odpovídáte mailem na její dotazy – to vše v naději, že prospějete těm, kteří léta zápasí „s tou zamotanou řečí“. Výsledek? Krátce před očekávaným termínem dostanete stručné sdělení, že redakce musí zařadit článek se závažnější tématikou. Když pak nalistujete rubriku Zdraví, dočtete se: „ Vrtačky končí – nastupuje laser“. Těmi zuby jen zaskřípete, s vědomím, že jste pochybili –měli jste zřejmě dodat novináři preferované „háelpéčko“ (hluboký lidský příběh) některého z balbutiků (koktavých). To by zabralo.
Na pomyslném logopedickém rozcestí z doby před dvaceti lety jsme se – zdá se- vydali tím nesprávným směrem, tou snazší, prakticismem a (doplňte sami) ovlivněným směrem. Dokážeme si upřímně odpovědět na otázku- komu ku prospěchu? Cui bono?
Alžběta Peutelschmiedová
