Spisovatel Graham Greene ve své vzpomínkové knize Úniky napsal, že „…v každém zpravodajci je kus pedagoga – vstřebává informace z druhé ruky a předává je dál až příliš často jako evangelium“. Já bych to vzala z opačného gardu.
Pedagogem (tvar pedagožkou je děsný) jsem už desítky let. Momentálně bych ráda byla zpravodajcem pro ty, co si slibují, že o prázdninách, až bude víc času, ve chvílích lenošení zase sáhnou po nějaké té knížce, něco si přečtou, vždyť…
Ty informace „předávané z druhé ruky“ rozhodně nemusíte brát jako evangelium, ale za zamyšlení určitě stojí, budete z nich mít užitek i potěšení. Navíc jsou podávány velice stravitelným způsobem. A ta „druhá ruka“ je víc než spolehlivá. Knížku Jak nás mozek civilizuje napsal celosvětově respektovaný neuropsycholog Elkhonon Goldberg. Aktuálně působí na School of Medicine New York University. Letos v březnu přednášel i v Praze, kam přijel na pozvání České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging.
Neuropsychologii jako vědní obor založil Goldbergův učitel A.R.Lurija a velmi výstižně ji charakterizuje motto dalšího z hvězdné sestavy neuropsychologů – Olivera Sackse: „Neptej se, jakou chorobu ten člověk má, ptej se, jaký člověk ji má“.
Historie neuropsychologie začíná vlastně již v roce 1848 proslulým případem předáka party železničních dělníků Phinease Gagea (o tom si můžete víc počíst hned v úvodu
knihy A.R.Damasia – Descartesův omyl, Mladá fronta, 2000). Je s podivem, že ten příběh ještě nikdo nepřenesl do filmové podoby.
Neuropsychologie – velmi stručně řečeno – se zabývá dopadem neurologických problémů na psychiku člověka. Že to není nic pro učitele? Z omylu vás snadno vyvedu, když z perfektní knížky Jak nás mozek civilizuje ocituji úryvek – namátkou třeba ze strany 180:
„Jestliže bychom soutěžili o „nemoc desetiletí“, mohla by vyhrát porucha pozornosti (ADD, attention deficit) a porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD, attention deficit/hyperaktivity disorder). Na přelomu 20. a 21. století se tato diagnóza vyslovuje při každé příležitosti a velkoryse, často s malým pochopením mechanismů, které jsou jejím podkladem, někdy vůbec bez jejich pochopení. Rodiče požadují diagnózu ADD proto, aby vysvětlili školní selhání svých dětí. Dospělí ji vyžadují proto, aby vysvětlili svá životní selhání. Není vzácné, že pacient požádá lékaře, aby mu diagnostikoval „jeho ADD“. Tento návrh je čistý oxymóron, jenž má podobný smysl jako otázka: „Jakou barvu má můj zelený svetr?“. Řada lékařů svým pacientům vyjde vstříc. Nechtějí riskovat, že je ztratí. Jiní však vstříc nevyjdou a ztratí je (jako se stalo mně). Proslýchá se, že pacienti tak dlouho obcházejí lékaře, až se jim oné magické diagnózy dostane.
Jestliže diagnostikované onemocnění neexistuje, zato je vyhledávána jeho diagnóza, setkáváme se s něčím větším, než je pouhá klinická porucha – a to se sociálním jevem. Otázka, proč se ADD stala sociálním jevem, by stála za zvláštní sociologické a kulturně-antropologické pojednání. Mám za to, že jde o problém na základě složité kombinace několika kulturních faktorů“.
Výčet a popis těch faktorů najdete na další stránce knížky. Nehrozí, že byste se museli prokousávat nějakými vědeckost předstírajícími bláboly typu „…jedná se o principiální bazírování na mentalitě humánního kompromisu, což se projevuje jako patelární negace objektivní reality“. Elkhonon Goldberg něco takového jednak nemá zapotřebí (a na Západě se již i vědecké práce píší jinak), jednak myslí na své čtenáře. V kapitolce Poděkování k tomu poznamenává: „Chce-li autor skutečně oslovit, musí překročit úzký okruh vědeckých časopisů“. Podrobněji tu myšlenku rozvádí v úvodu (s.17): „Když jsem tuto knihu začal psát, měl jsem na mysli nejširší čtenářskou veřejnost. Ale uprostřed díla můj niterný profesionalismus převážil nad popularizací. Knížka je tudíž svého druhu kříženec. S rizikem, že se nebude líbit nikomu, snažil jsem se napsat práci, která by přitahovala jak širokou veřejnost, tak odborníky. Kapitoly 1, 2, 3, 9, 10, 11, 12 jsou spolu s epilogem „vědecké“ nejméně a jsou obecně zajímavé. Měly by oslovit jak běžného čtenáře, tak odborníky. Kapitoly 4, 5, 6, 7 a 8 jsou poněkud „vědečtější“, pochopitelné jsou však i pro širší publikum.
Lze namítnout, že významný neuropsycholog při práci na své knize s učiteli jako čtenáři přímo nepočítal. Přitom je řada uvedených faktů pro pedagogy velice závažných a hodných zamyšlení. Kupříkladu situace kolem členek řádu School Sisters of Notre Dame z Mankata ve státě Minnesota: „V klášteře byly nalezeny staré záznamy, obsahující vlastnoručně napsané životopisy. Řeholnice je psaly, když jim bylo po dvacítce. Jakmile byl porovnán styl, jímž ženy v tomto mladém věku psaly, a výskyt demence ve věku pozdním, objevil se nápadný vztah.Ty, které v mládí psaly stylově složitější a pojmově bohatší slovesné výpovědi, si svou duševní výkonnost uchovávaly do daleko pozdějšího věku než ty, které v mládí stručně zachytily jen suchá fakta“ (s.220). Vida, co všechno se – možná – dá výukou ovlivnit.Smutné vyhlídky, ubohé stáří ubohé „palcové“ generace zvládající
jen „ esemesky“!
A že by učitele nezajímaly výsledky týkající se nových pohledů na leváky? Goldberg se k nim vrací opakovaně (sám je přecvičený levák). Uveďme z jeho poznámek alespoň některé (soustředěné nejvíce na s.113 – 118): „…je zřejmé, že leváci, zejména leváci muži, jsou vyhledávači nového (podle překladatele Františka Koukolíka jev je jako technický pojem kognitivní vědy a psychologie známý pod označením novelty seeker)…lidé si již řadu let vyprávějí o vysokém výskytu leváků mezi tvořivými jedinci – to lze považovat za folklor…spíše než kognitivní schopnosti hledáme kognitivní styly a tady se objevuje pozoruhodná možnost: leváci se od praváků odlišují, nejsou jejich zrcadlovým neuropsychologickým obrazem, jsou nositeli výrazně odlišného kognitivního stylu…existuje přitažlivá možnost, že leváci mezi námi jsou neklidný, tvořivý, novinky vyhledávající ferment dějin – nepostradatelný katalyzátor pokroku, který se však musí držet na uzdě, neboť by jinak rozházel náš sociální píseček“. Myšlenky o to provokativnější, když si uvědomíme, jaké poznatky o lateralitě (stručně leváctví) dosud naplňují učebnice na našich pedagogických i jiných fakultách.
Máme mimořádné štěstí, že se tato mimořádná kniha s vročením 2001 objevuje v českém překladu již v roce 2004, a to díky péči a píli našeho předního neurovědce Františka Koukolíka. Pravověrní překladatelé by mu možná mohli trochu vyčítat, že překlad doplňuje svými poznámkami (většinou v závorkách). Věřme, že tak činí ve snaze čtenářům některé údaje ještě víc přiblížit.
Knihu Jak nás mozek civilizuje napsal autor z popudu Olivera Sackse a věnoval ji svému učiteli Alexandru Lurijovi. Na 36.straně uvedené knížky upřesňuje: „ Tato kniha je napsána jak na paměť Alexandra Romanoviče Luriji, muže, jenž ovlivnil můj život základním způsobem, tak i pro připomenutí složité doby, v níž jeho dráha končila a moje začínala“.Nejsou-li vám výše uvedená jména zrovna povědomá, pokuste se to napravit četbou některého z doporučených knižních titulů. Prospěch z toho – osobnostní i profesní – zaručen. Dozvíte se z úst povolaných i něco o době nedávno minulé. Elkhonon Goldberg (naroz.1947 v Estonsku v područí sovětského Ruska) v Epilogu o sobě píše: „Do doby , kdy jsem psal tuto knihu, jsem prožil téměř přesnou polovinu svého dosavadního života na Východě a druhou na Západě….jsem mužem Východu oděným tak řečeno do západních kulturních šatů…Jakmile tuto knihu dokončím, naplánuji si cestu do Moskvy, první od doby, kdy jsem ji opustil a kdy byla hlavním městem jiného státu….navštívím přátele a pokusím se oživit si město svého mládí a pochopit nové Rusko. Poté se vrátím domů do New Yorku…tato kniha začala diskusí o mozku a skončila diskusí o společnosti a dějinách“.
„V knížce zkoumám tu část vašeho mozku, která vás činí tím, kým jste a určuje vaši identitu“, vysvětluje Elkhonon Goldberg v úvodu. O práci neuropsychologa píše s vtipem a čtivě. Třeba v kapitole Malí rebelové: lateralita a vyhledávání nových podnětů poznamenává: „V průběhu přednášek pro veřejnost mne baví, jak chtějí posluchači slyšet to, co již vědí, nikoli to, co je skutečně nové. Žurnalisté, včetně těch,jimž příležitostně poskytuji rozhovor o mozku pro rozmanité články v neodborném tisku, mají stejný sklon“. Učitelé snad k takovým posluchačům a čtenářům nepatří.
Alžběta Peutelschmiedová
Literatura
GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0713-1.
Další doporučená literatura
GOLDBERG, E. Paradox moudrosti. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1090-6.
SACKS, O. Muž, který si pletl ženu s kloboukem. Praha: dybbuk, 2009.
ISBN 978-80-86862-59-0.
SACKS, O . Antropoložka na Marsu. Praha: dybbuk, 2009. ISBN 978-80-86862-81-1.
SACKS, O. Na čem si stojím. Praha: dybbuk, 2009. ISBN 978-80-86862-82-8.
Spisovatel Graham Greene ve své vzpomínkové knize Úniky napsal, že „…v každém zpravodajci je kus pedagoga – vstřebává informace z druhé ruky a předává je dál až příliš často jako evangelium“. Já bych to vzala z opačného gardu.
Pedagogem (tvar pedagožkou je děsný) jsem už desítky let. Momentálně bych ráda byla zpravodajcem pro ty, co si slibují, že o prázdninách, až bude víc času, ve chvílích lenošení zase sáhnou po nějaké té knížce, něco si přečtou, vždyť…
Ty informace „předávané z druhé ruky“ rozhodně nemusíte brát jako evangelium, ale za zamyšlení určitě stojí, budete z nich mít užitek i potěšení. Navíc jsou podávány velice stravitelným způsobem. A ta „druhá ruka“ je víc než spolehlivá. Knížku Jak nás mozek civilizuje napsal celosvětově respektovaný neuropsycholog Elkhonon Goldberg. Aktuálně působí na School of Medicine New York University. Letos v březnu přednášel i v Praze, kam přijel na pozvání České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging.
Neuropsychologii jako vědní obor založil Goldbergův učitel A.R.Lurija a velmi výstižně ji charakterizuje motto dalšího z hvězdné sestavy neuropsychologů – Olivera Sackse: „Neptej se, jakou chorobu ten člověk má, ptej se, jaký člověk ji má“.
Historie neuropsychologie začíná vlastně již v roce 1848 proslulým případem předáka party železničních dělníků Phinease Gagea (o tom si můžete víc počíst hned v úvodu
knihy A.R.Damasia – Descartesův omyl, Mladá fronta, 2000). Je s podivem, že ten příběh ještě nikdo nepřenesl do filmové podoby.
Neuropsychologie – velmi stručně řečeno – se zabývá dopadem neurologických problémů na psychiku člověka. Že to není nic pro učitele? Z omylu vás snadno vyvedu, když z perfektní knížky Jak nás mozek civilizuje ocituji úryvek – namátkou třeba ze strany 180:
„Jestliže bychom soutěžili o „nemoc desetiletí“, mohla by vyhrát porucha pozornosti (ADD, attention deficit) a porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD, attention deficit/hyperaktivity disorder). Na přelomu 20. a 21. století se tato diagnóza vyslovuje při každé příležitosti a velkoryse, často s malým pochopením mechanismů, které jsou jejím podkladem, někdy vůbec bez jejich pochopení. Rodiče požadují diagnózu ADD proto, aby vysvětlili školní selhání svých dětí. Dospělí ji vyžadují proto, aby vysvětlili svá životní selhání. Není vzácné, že pacient požádá lékaře, aby mu diagnostikoval „jeho ADD“. Tento návrh je čistý oxymóron, jenž má podobný smysl jako otázka: „Jakou barvu má můj zelený svetr?“. Řada lékařů svým pacientům vyjde vstříc. Nechtějí riskovat, že je ztratí. Jiní však vstříc nevyjdou a ztratí je (jako se stalo mně). Proslýchá se, že pacienti tak dlouho obcházejí lékaře, až se jim oné magické diagnózy dostane.
Jestliže diagnostikované onemocnění neexistuje, zato je vyhledávána jeho diagnóza, setkáváme se s něčím větším, než je pouhá klinická porucha – a to se sociálním jevem. Otázka, proč se ADD stala sociálním jevem, by stála za zvláštní sociologické a kulturně-antropologické pojednání. Mám za to, že jde o problém na základě složité kombinace několika kulturních faktorů“.
Výčet a popis těch faktorů najdete na další stránce knížky. Nehrozí, že byste se museli prokousávat nějakými vědeckost předstírajícími bláboly typu „…jedná se o principiální bazírování na mentalitě humánního kompromisu, což se projevuje jako patelární negace objektivní reality“. Elkhonon Goldberg něco takového jednak nemá zapotřebí (a na Západě se již i vědecké práce píší jinak), jednak myslí na své čtenáře. V kapitolce Poděkování k tomu poznamenává: „Chce-li autor skutečně oslovit, musí překročit úzký okruh vědeckých časopisů“. Podrobněji tu myšlenku rozvádí v úvodu (s.17): „Když jsem tuto knihu začal psát, měl jsem na mysli nejširší čtenářskou veřejnost. Ale uprostřed díla můj niterný profesionalismus převážil nad popularizací. Knížka je tudíž svého druhu kříženec. S rizikem, že se nebude líbit nikomu, snažil jsem se napsat práci, která by přitahovala jak širokou veřejnost, tak odborníky. Kapitoly 1, 2, 3, 9, 10, 11, 12 jsou spolu s epilogem „vědecké“ nejméně a jsou obecně zajímavé. Měly by oslovit jak běžného čtenáře, tak odborníky. Kapitoly 4, 5, 6, 7 a 8 jsou poněkud „vědečtější“, pochopitelné jsou však i pro širší publikum.
Lze namítnout, že významný neuropsycholog při práci na své knize s učiteli jako čtenáři přímo nepočítal. Přitom je řada uvedených faktů pro pedagogy velice závažných a hodných zamyšlení. Kupříkladu situace kolem členek řádu School Sisters of Notre Dame z Mankata ve státě Minnesota: „V klášteře byly nalezeny staré záznamy, obsahující vlastnoručně napsané životopisy. Řeholnice je psaly, když jim bylo po dvacítce. Jakmile byl porovnán styl, jímž ženy v tomto mladém věku psaly, a výskyt demence ve věku pozdním, objevil se nápadný vztah.Ty, které v mládí psaly stylově složitější a pojmově bohatší slovesné výpovědi, si svou duševní výkonnost uchovávaly do daleko pozdějšího věku než ty, které v mládí stručně zachytily jen suchá fakta“ (s.220). Vida, co všechno se – možná – dá výukou ovlivnit.Smutné vyhlídky, ubohé stáří ubohé „palcové“ generace zvládající
jen „ esemesky“!
A že by učitele nezajímaly výsledky týkající se nových pohledů na leváky? Goldberg se k nim vrací opakovaně (sám je přecvičený levák). Uveďme z jeho poznámek alespoň některé (soustředěné nejvíce na s.113 – 118): „…je zřejmé, že leváci, zejména leváci muži, jsou vyhledávači nového (podle překladatele Františka Koukolíka jev je jako technický pojem kognitivní vědy a psychologie známý pod označením novelty seeker)…lidé si již řadu let vyprávějí o vysokém výskytu leváků mezi tvořivými jedinci – to lze považovat za folklor…spíše než kognitivní schopnosti hledáme kognitivní styly a tady se objevuje pozoruhodná možnost: leváci se od praváků odlišují, nejsou jejich zrcadlovým neuropsychologickým obrazem, jsou nositeli výrazně odlišného kognitivního stylu…existuje přitažlivá možnost, že leváci mezi námi jsou neklidný, tvořivý, novinky vyhledávající ferment dějin – nepostradatelný katalyzátor pokroku, který se však musí držet na uzdě, neboť by jinak rozházel náš sociální píseček“. Myšlenky o to provokativnější, když si uvědomíme, jaké poznatky o lateralitě (stručně leváctví) dosud naplňují učebnice na našich pedagogických i jiných fakultách.
Máme mimořádné štěstí, že se tato mimořádná kniha s vročením 2001 objevuje v českém překladu již v roce 2004, a to díky péči a píli našeho předního neurovědce Františka Koukolíka. Pravověrní překladatelé by mu možná mohli trochu vyčítat, že překlad doplňuje svými poznámkami (většinou v závorkách). Věřme, že tak činí ve snaze čtenářům některé údaje ještě víc přiblížit.
Knihu Jak nás mozek civilizuje napsal autor z popudu Olivera Sackse a věnoval ji svému učiteli Alexandru Lurijovi. Na 36.straně uvedené knížky upřesňuje: „ Tato kniha je napsána jak na paměť Alexandra Romanoviče Luriji, muže, jenž ovlivnil můj život základním způsobem, tak i pro připomenutí složité doby, v níž jeho dráha končila a moje začínala“.Nejsou-li vám výše uvedená jména zrovna povědomá, pokuste se to napravit četbou některého z doporučených knižních titulů. Prospěch z toho – osobnostní i profesní – zaručen. Dozvíte se z úst povolaných i něco o době nedávno minulé. Elkhonon Goldberg (naroz.1947 v Estonsku v područí sovětského Ruska) v Epilogu o sobě píše: „Do doby , kdy jsem psal tuto knihu, jsem prožil téměř přesnou polovinu svého dosavadního života na Východě a druhou na Západě….jsem mužem Východu oděným tak řečeno do západních kulturních šatů…Jakmile tuto knihu dokončím, naplánuji si cestu do Moskvy, první od doby, kdy jsem ji opustil a kdy byla hlavním městem jiného státu….navštívím přátele a pokusím se oživit si město svého mládí a pochopit nové Rusko. Poté se vrátím domů do New Yorku…tato kniha začala diskusí o mozku a skončila diskusí o společnosti a dějinách“.
„V knížce zkoumám tu část vašeho mozku, která vás činí tím, kým jste a určuje vaši identitu“, vysvětluje Elkhonon Goldberg v úvodu. O práci neuropsychologa píše s vtipem a čtivě. Třeba v kapitole Malí rebelové: lateralita a vyhledávání nových podnětů poznamenává: „V průběhu přednášek pro veřejnost mne baví, jak chtějí posluchači slyšet to, co již vědí, nikoli to, co je skutečně nové. Žurnalisté, včetně těch,jimž příležitostně poskytuji rozhovor o mozku pro rozmanité články v neodborném tisku, mají stejný sklon“. Učitelé snad k takovým posluchačům a čtenářům nepatří.
Alžběta Peutelschmiedová
Literatura
GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0713-1.
Další doporučená literatura
GOLDBERG, E. Paradox moudrosti. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1090-6.
SACKS, O. Muž, který si pletl ženu s kloboukem. Praha: dybbuk, 2009.
ISBN 978-80-86862-59-0.
SACKS, O . Antropoložka na Marsu. Praha: dybbuk, 2009. ISBN 978-80-86862-81-1.
SACKS, O. Na čem si stojím. Praha: dybbuk, 2009. ISBN 978-80-86862-82-8.
