Nauč mě myslet! – bylo jedno z hesel (pochopitelně v angličtině), které mi uvízlo v paměti z oněch několika prázdninových odpolední.Cyklus pedagogických seminářů byl – řekněme trochu neorganicky – přifařen k tradičnímu, po výtce učitelskému literárnímu festivalu. Jako pravidelný frekventant/pravidelná frekventantka (pro gendrově citlivější) červencového týdne schůzek s literaturou a literáty, s divadlem, výtvarnem i hudbou jsem se o připravovaném cyklu seminářů na téma nové metody ve výuce dozvěděla díky kapce literárního nepotismu, prostě protekčně, velice záhy. Aby ne! Účastníků nemělo být víc než dvacet, bylo třeba přihlásit se co nejdříve.
Přeskočím v čase a s lítostí doznám, že u zahájení prvního ze čtyř plánovaných seminářů jsme byli čtyři – z toho 50% představovala moje rodina. Organizátoři festivalu však vehementně zapracovali, další dny se už náš počet ustálil na osmi (učitelkách a učiteli). Hledám omluvu. Možná bylo moc hezky (ale to nikdo nemohl předvídat), možná byla jeden den přitažlivější probíhající vernisáž, možná komentovaný poslech rozhlasové hry ze Zlatého fondu Československého rozhlasu, uskutečněný navíc v téměř intimních prostorách bytu velikána české poezie. Omluva, nebo výmluva? Výmluva jaká, taká, hlavně když je platná – říkávalo se v dobách mého dětství. Jedná-li se však ve vztahu k aktuální situaci našeho školství o nové metody výuky, je každá omluva/výmluva českého učitelstva lichá. Ze souboru známých atributů big five , víceméně naznačujících, kdo by mohl být dobrým učitelem, uvedu ukazatel jediný (ostatní možno vygooglovat!). Je to extroverze, otevřenost. Otevřenost světu, novým věcem, novým poznatkům (nezaměňovat s pouhými informacemi, ty mají většinou životnost papírového kapesníku).
Odbočím k chystanému testu národa. Proběhne ve 25 státech OECD, otestuje čtenářskou, matematickou a počítačovou gramotnost dospělých respondentů. V České republice jich bude 12 tisíc, výsledky se dozvíme ve druhé polovině roku 2013. Podobného výzkumu jsme se zúčastnili již v roce 1998, s hrdým umístěním na třetím místě z 22 zemí, ve čtenářské gramotnosti o chlup hůř, ale stále na pěkné sedmé příčce. Uplynulo nějakých dvanáct let, jak asi dopadneme tentokrát? My dospělí. Podle zjištění Asociace institucí vzdělávání nemají Češi – v porovnání s rozvinutými evropskými zeměmi – v dospělosti o vzdělávání zájem. A co je skličující, v průzkumech sami Češi přiznávají, že jsou líní. Týká se to i učitelů? Jejich účastí – často všelijak podmiňovanou – na nejrůznějších kurzech nejrůznějších vzdělávacích agentur bychom se neměli nechat ukolébat.
Vrátím se k zmiňovaným prázdninovým pedagogickým seminářům – proklamovaně o nových metodách výuky. Brzy bylo zřejmé, že se jaksi počítá s konzumním pojetím semináře. Jenže – nebylo co konzumovat. Kdepak nějaké nové metody výuky! Jen klikání a klikání. Tam najdeš to a tam ono – převaha skromného houfku účastníků patřila k net generacím X a Y (počínaje datem narození v roce 1961), z praxe vyhledávání na netu se bezpochyby dověděli ledasco nového. Jen jim jaksi posléze přece jen začala chybět odpověď na opakovaně objevující se obrázek hošíka dožadujícího se : Nauč mě myslet! Když uvažovaný konzumní charakter seminářů zájmem účastníků převážil do interaktivního, odpovědi na opakované JAK, CO S TÍM byly odkazy na přednášky profesorů (většinou z USA) na YouTube EDU. Z velmi znejistěného lektora se vyklubal až jakýsi mythmaker. I bez křišťalové koule věštil – velice blízkou –budoucnost českých škol. Rozhodně se i ve školství – do pěti let! – prosadí aktuální trendy outsourcingu, ad hoc týmů, práce z domova, Wikinomie (to není překlep), vzdělávání se prostě stane byznysem.
I my, nezařaditelní svým datem narození do kterékoliv z net generací, víme, že škola se musí a bude měnit. Rychle a brzy. Ostatně,ten proces už probíhá, jde o jeho směrování a realizaci, o roli a postavení učitele. O nových metodách výuky nepadlo v seminářích ze strany lektora ani slovo. Byla to tedy vcelku jenom taková letní kratochvíle? Všechno poznej a dobrého se drž – tvrdil už sv.Augustin (nebo Pavel z Tarsu?). Máme nad čím přemýšlet. Tradiční třídy zřejmě podle lektorových představ do pěti let ze škol nezmizí. Ale měl pravdu, když upozornil, že v tom nejkratším možném termínu začnou do škol přicházet děti narozené po roce 2010, označované jako alfa net generace, naprosto srostlé s médií všech podob a funkcí. Počítáme s tím? Pamatuji dobu, kdy v základních školách probíhal litý boj, zda žákům povolit kalkulačky, či ne. Kdeže loňské sněhy jsou! Bez internetu už nikdo žít nebude. Připomeňme si slova matematika a filosofa Petra Vopěnky: „Knihovna nás zakotvuje, internet nás vláčí po rozbouřeném moři“. Kdo jiný než učitel by měl svým rozhledem a pedagogickými schopnostmi zajistit dětem, svým žákům na tom rozbouřeném moři spolehlivou navigaci? Právě o tu navigaci jde, přátelé.
V Olomouci dne 27.7.2011 Alžběta Peutelschmiedová
Milan Václavík
1.8.2011 at 12.12Ano,soulasím,že je to právě učitel rodič a vychovatel kdo by měl naučit mladého člověka správně myslet. Otázka tedy zní,jaký druh myšlení je společensky přijatelný,bezpečný a tvůrčí v pozitivním slova smyslu. Vidíme-li lidskou společnost jako celek,jako lidstvo tvořené jednotlivými lidskými bytostmi,můžeme také vidět,že prostředí ve kterém člověk vyrůstá ovlivňuje a podmiňuje lidské myšlení určitým způsobem. V jednotlivých částech světa je toto myšlení formováno národnostně,nábožensky,ideologicky,rasově či politicky – je omezeno prospěchem dané části lidské společnosti ,která si tak zajišťuje mezinárodní prestiž,hospodářské přežití s právem na sebeurčení. To všechno tvoří podmínky a události ve kterých jsme nuceni žít. Všechny tyto psychologické postoje staví lidi proti sobě,způsobují nedorozumění,konflikty,války,bídu,hlad,všechnu to zoufalství,utrpení a všeobecný chaos s občasnými záblesky radosti ,něhy a laskavosti.Budeme-li tedy skutečně vážní,nahlédneme jak takto omezené myšlení je společensky nebezpečné,nejen pro nás samotné,ale zároveň pro naše děti i ty kteří po nich teprve přijdou. Ptáme-li se vážně jak tedy myslet,odpověď zní celistvě,to znamená vidět člověka jako lidskou bytost a nikoliv jako stoupence shora uvedených psychologických postojů. Když pochopíme funkci myšlení a jeho vliv na utváření lidské společnosti,pak dovedeme ukázat i svým dětem jak je ono omezené myšlení vzájemně nebezpečné a jak celistvé jednání dokáže nejen tomuto faktu čelit,ale dokáže do života vnášet porozumění a soulad. Pak vše co člověk vynalezne již nebude zneužito k nízkým a pochybným cílům určitých zájmových skupin.