Jsou děti horší?

Aktuální číslo Respektu přináší zajímavý článek „Naše svobodné a zlobivé děti“. Zajímavým činí článek více věcí, ale jedna mě dost překvapila: Podle loňské ankety z dílny Asociace pedagogů základního školství si 86% učitelů ZŠ myslí, že se chování žáků za posledních 5 let změnilo k horšímu. Uf, to je většina skutečně drtivá, ve všech významech toho slova…
Nuže, ze své zkušenosti si dovoluji zastávat opačný názor. Nebo přesněji řečeno: jedná se o odpověď na chybně položenou otázku. Nevíme totiž nikdo přesně, co si představit pod slovem „chování“, natož co znamená výraz „změnilo k horšímu“. Domnívám se, že tak vysoké procento zastánců právě téhle odpovědi vypovídá mnohem víc o učitelích a o školách, v nichž musí tito učitelé pracovat, než o žácích.
Jisté je, že dnešní žáci jsou jiní. Ne snad jiní, než byli před pěti lety, to je přece jen krátká doba a osobně v tomto období žádnou zaznamenatelnou změnu nepozoruji. Ale jistě jiní, než byli – řekněme – v osmdesátých letech.
Jsou jistě především sebevědomější. A to je nesporně dobře, nic jiného jim totiž v rozkolísané době bez jasně stanovených hodnot ze strany dospělých ani nezbývá. Co jiného než pevné vědomí sama sebe jim může poskytnout vodítko ve světě, kde rodiče nemají čas, učitelé jsou zavaleni papírováním a znejistělí tlaky úředníků, média nabízejí příklady přinejlepším sporné a reklama bere vše? Děti se tedy utíkají k sobě samým, v lepším případě k přátelům z řad vrstevníků. Může někdo soudný tvrdit, že tohle je špatně? Jistěže ne. Já osobně dávám přednost životu ve společnosti sebevědomých lidí, byť s mnoha z nich nesouhlasím, než v davu zmanipulovatelných slabochů.
Pochopitelně z toho vyplývají změny. Sebevědomý člověk nerespektuje formální autority. Rozhodne-li se někoho poslechnout, udělá to proto, že se buďto ztotožňuje s daným pravidlem, anebo ze zkušenosti důvěřuje tomu, kdo příkaz vydává. Nic jiného nebude respektováno. A já opakuji: to je dobře. Děti tím plní základní nárok, který na ně máme: nepřijímají nic bezmyšlenkovitě, ptají se po smyslu. Může si soudný učitel přát něco lepšího? Těžko.
Sebevědomý člověk řekne svůj názor přímo. Očekává, že jeho protějšek je stejně sebevědomý, a proto bude na stejné úrovni argumentovat. Jiná reakce není přípustná: schová-li se dospělý za vnější autoritu svého postavení (učitel), popřípadě začne něco vykřikovat o šikaně pedagogů (sic!) nebo přehrávat svůj problém na vedení školy, je jakákoli diskuse nemožná – stejně jako další pozitivní působení takto zdiskreditovaného učitele. Je to špatně? Rozhodně ne. Vždyť kdo z nás, rodičů, by si pro své děti přál učitele, jehož osobnost nikdy nevyrostla z předpubertální sebelásky?
Nerad bych byl špatně pochopen: nic z výše uvedeného nemá omlouvat špatné mravy žáků základních škol, to ani náhodou. Je ale namístě uvědomit si, co z chování našich dětí je skutečně morálně špatné a co pouze mění zavedená, námi z pohodlnosti stále vyžadovaná pravidla. Naše zarputilé vyžadování bezduché poslušnosti v nepodstatných věcech totiž značně oslabuje naši autoritu v situacích, kdy jí je skutečně třeba. Autorita a vliv na žáky je vzácné zboží, musí se pracně pěstovat a stále obnovovat. Je hloupé vyplýtvat ji v situacích, kdy nejde o nic jiného než o naše (navíc nostalgií notně zkreslené) vzpomínky na školu našeho dětství. Berme naše žáky takové, jací jsou – a důsledně zasahujme právě tam, kde je jejich chování skutečně morálně nepřípustné, v situacích, kdy jsme povinni zasáhnout proti bezohlednosti, krutosti, šikaně, udavačství, násilí a podobným jevům. Tedy jevům, které tu byly vždy a troufám si tvrdit, že ve stejné míře. Jen se o nich možná méně vědělo a rozhdoně méně mluvilo.
Nemám v ruce podobnou statistiku, ale ze zkušenosti soudím, že z tohoto hlediska se chování žáků nezměnilo ani za posledních dvacet let. Od školy očekávají profesionalitu, protože si dobře uvědomují, že jejich rodiče tu školu – třeba zprostředkovaně – platí. Od učitelů očekávají důslednost a spravedlnost, protože v nich stále hledají své vzory, a není jejich chybou, že jsou opakovaně zklamáni. Od světa očekávají respekt, protože vědí, že když si sami sebe nebudou vážit, nikdo jiný to za ně neudělá – a přiznejme, že v tom mají prostě pravdu. Je na nás, abychom je postupně naučili, co vše mají a mohou požadovat od sebe samých. Dokážeme to? Paušálními odsudky o „zhoršeném chování“ těžko…