Homo ludens

Počítačová hra jako jedna z možných výukových metod

 

„Hra je svobodné jednání či zaměstnání, které se koná v rámci určitého jasně vymezeného času a prostoru, podle svobodně přijatých, ale přitom bezpodmínečně závazných pravidel, má svůj cíl sama v sobě a nese s sebou pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života.“ (Johan Huizinga)

 

Koncept člověka hrajícího se, tedy člověka vyvíjecího své schopnosti a možnosti prostřednictvím hry, není žádnou novinkou. Důležitost hry pro vývoj jedince chápal již Jan Amos Komenský (Schola ludus). Komenský chtěl využít divadlo pro oživení zájmu studující mládeže i učitelů. Byl toho názoru, že divadlo je důležitou školou pro život a že hra na jevišti znamená do jisté míry přípravu na životní situace. Pro Friedricha Schillera (Über die ästhetische Erziehung des Menschen) představuje hra nejpodstatnější činnost člověka, která jako jediná je schopná vytvářet lidské schopnosti. Tento model pak ve svém díle dovedl k dokonalosti Johan Huizinga (Homo ludens). Snažil se ukázat, že naše kulturní systémy (politika, věda, náboženství, právo) se původně samy vyvinuly z hravého způsobu chování, které se časem pomocí rituálů institucionalizovalo.

 

Pieter Brueghel: Dětské hry, kolem 1560
Pieter Brueghel: Dětské hry, kolem 1560

 

Proč si hrajeme

Člověka vlastně hra provází od pradávna. Hrajeme si od narození, hrajeme si často, hrajeme si rádi. Proč si hrajeme? Ze dvou hlavních důvodů: zábava a učení se. Uvedu jeden příklad. Otec se zaujetím pracuje v dílně. Stlouká dohromady stoličku. Přijde za ním dítě. Nejdříve otce jen tak pozoruje, za chvíli se však zeptá, zda by si to také nemohlo vyzkoušet. Otec se krátce zamyslí a souhlasí. Podává dítěti prkno, hřebíčky a kladívko. Nabádá ho, aby pracovalo opatrně, a po očku na něj dohlíží. Zatímco pro otce bylo stloukání stoličky prací, která ho zřejmě baví, pro dítě tato činnost představovala zdroj potenciální zábavy, hry, neboť o ni projevilo zájem. Bude-li se dítě do dílny vracet, může se hra změnit v naučenou dovednost, která ho baví. Příštího roku zahlédneme v dílně dvě postavy, obě něco kutí. Působí spokojeně. Tentýž příklad lze lehce vztáhnout i na školní prostředí – výuka pracovních činností.

 

Počítačové hry ve výuce

 Patří počítačové hry do výuky? To je jistě otázka, která dokáže rozpoutat vášnivé diskuse mezi jejich zastánci a odpůrci. Osobně se nebráním tomu, aby počítačová hra, má-li v sobě vzdělávací a výchovný potenciál, byla nasazena do výuky školních předmětů, pokud jsou pro tuto eventualitu vytvořeny na škole technologické a personální podmínky. Na jedné straně nejsem rodilým členem „síťové generace“, na straně druhé však nesdílím ani konzervativizmus generací vychovávaných pod vlivem lineárních (statických) médií. Počítačovou hru chápu jednoduše jako jednu z možných výukových metod, kterou, jestliže ji aplikuji, jsem schopen obhájit při případných dotazech vedení školy či školní inspekce.

 

Dějepisné hry

Blogový příspěvek Jany Zárubové mě inspiroval k vytvoření nové sekce „Dějepisné hry“ na mých osobních webových stránkách, které při výuce využívám. Přehled zejména jednoduchých freewarových flashových her v různých jazycích mám v úmyslu postupně rozšiřovat. Tímto děkuji Janě i ostatním účastníkům kurzu za nápady, které mě neustále posouvají dále.

 

Závěrem bych rád podotkl, že hraní počítačových her může ovlivňovat jejich konzumenty jak pozitivně, tak samozřejmě i negativně. Vždy záleží na jejich obsahu. Například tzv. sociální hry mohou napomoci rozvoji empatie, kooperace, ochoty nezištně pomoct, násilné hry naopak tyto vlastnosti mohou potlačit. Největším reálným strašákem je pravděpodobně gambling, tedy patologické hráčství, kdy je jedinec na hraní her zcela závislý a na základě toho i jedná.