Jak jsem učil pověsti aneb kreslení jednoduchých obrázků v praxi

„Pane učiteli, a podle čeho poznám, že je to pověst?“

Byla to nevinná otázka nevinného dítěte? Potutelná otázka, kterou se žák (v tomto případě žákyně) snaží zahnat kantora do kouta či aspoň trochu pozdržet hodinu? Nebo je to otázka myšlená zcela vážně – a učitel by měl vyskočit metr do výšky a radostí zvolat: „Ona myslí… Ona myslí…“?

Nebojte se, nic dalšího z Roku ďábla parafrázovat nebudu. Možná by to bylo na místě, neboť se mi občas zdá, že po zaznění otázky PROČ? přede mnou sedí ve třídě ne skupina rozjetých puberťáků, ale spíše skupina meditujících hledačů, kteří mlčí, aby stejně jako pan Plíhal ve filmu „slyšeli anděly“.

Jako pedagogický optimista jsem z otázek zvolil možnost třetí. A asi bych měl v úvodu dodat, že v této hodině zas tak „ticho“ nebylo.

Všechno to začalo docela nevinně o týden dříve, kdy jsem svým šesťákům zadal zcela běžný domácí úkol:

Do příští hodiny si přečtěte v čítance pověst David a Goliáš převyprávěnou Ivanem Olbrachtem. A všímejte si prosím těchto základních bodů:

• Kdo v příběhu vystupuje?
• Kde se příběh odehrává?
• Co se v příběhu děje?
• Jaké předměty se v příběhu objevují?

Tolik zadání. Jelikož jsme za sebou měli několik excesů (slovy tři), kdy se pár jedinců rozhodlo, že si do další hodiny četbu nepřipraví (a byli po zásluze odměněni t(r)estem), naznala většina třídy, že se na čítankou verzi notoricky známého příběhu podívají aspoň před hodinou – a proto se v hodině dalo alespoň s většinou třídy pracovat.

„Tak, přátelé, kdo v příběhu vystupuje?“ zazněla otázka učitele. Na odpovědi jsem nemusel dlouho čekat. „David,“ přiletělo zleva. „Goliáš,“ ozvalo se zprava.

Poctivě jsem zaznamenal odpovědi na tabuli. Nikoli však slovy, jak byste si mohli myslet. Jednotliví protagonisté se změnili v malé obrázky a slova, ta jsem doplňoval o něco později.

„Víc lidí tam nebylo?“ dodal jsem a umazal přetah na Goiášově ruce.

„Jo, ještě ten…, ten Saul,“ přihlásil se Tomáš nesměle. (Nebývá zvykem, že by právě tento žák chodil do hodiny připraven. Že by u něj předchozí tři testové domluvy zabraly?)

„A ještě ti vojáci.“

„Jo, ti…, ti… Filištínští…“ vzpomněl si třídní kašpárek David.

„A kdo proti nim bojoval?“ obrátil jsem se k ostatním. „No ti,… Židi.“ „Nebudete se zlobit, když napíšu Izraeliti?“ „Né…“

Informace se na tabuli objevovaly jedna za druhou.

„Výborně. Tak teď se podíváme na nějaké ty předměty. Jaké předměty se v příběhu objevují?“ Ticho. Špatně položená otázka. „Jaké věci má s sebou David?“

„Tornu.“ „Kamení.“ „Hůl.“ „Prak.“ „Jídlo pro bratry!“ První čtveřici rychle vystřelených slov jsem málem nestihl zaznamenat.

Nad pátým bodem jsem se pousmál. Hm, že by se nám tu začaly objevovat nějaké ty souvislosti na téma co že to tam vlastně ten David dělal, když to byl takový mladíček a neměl ve vojsku co dělat? No, možná později.

„A co pan Goliáš?“ otočím se zpátky ke třídě, než začnu žákům zbytečně komplikovat život.

„Brnění.“ „Meč.“ „Štít.“ I tyto věci si zasloužily stát se součástí mého ehm,… uměleckého díla.

(Pokud vás zaráží, proč jsem zrovna v tomto okamžiku začal řešit předměty, nedumejte nad tím. Když jsem souvislost s dotazem „Proč je to pověst?“ nenašel já, obávám se, že ji nenajdete ani vy. Učitel jen využil příležitosti – a začal si vyšlapávat cestičku k tomu, až začne žákům vysvětlovat, co že to jsou ty atributy postav.)

„A co se v příběhu vlastně děje?“

Během pár minut máme stručnou osnovu. Vzhledem k tomu, že nechci v této hodině (ani v tomto článku) probírat strukturu (literárního) díla, z událostí v příběhu mě zajímají jen dvě věci: K čemu tam došlo? Z jakého důvodu (proč) vůbec k souboji došlo?

(Pro příběhu neznalé pro jistotu doplním: Goliáš urážel nejprve izraelské vojáky, později národ a na závěr se pustil i do izraelského Boha. První dvě urážky přešel David mrknutím oka, tu třetí ovšem neustál a došlo k souboji.)

„Výborně. A dokážete z textu přijít na to, kde k tomu souboji došlo?“ Chvilka listování čítankami a… „V údolí Elah!“ „Výborně. A víte, kde to údolí leží?“ Překvapené obličeje odpověděly za jejich majitele. Bohužel nás dost tlačil čas, jinak bych je to nechal zjistit na internetu samotné.

„Kdybyste se podívali na internet, tak zjistíte, že údolí Elah leží asi 35 km jihozápadně od Jeruzaléma,“ nakreslil jsem postupně veledůležitou informaci. (Nebojte se, tvar Izraele i umístění tohoto údolí jsem si zjistil raději dopředu. Pravda, abych si to trochu usnadnil, vypustil jsem z kresby pásmo Gaza.)

„Dnes nemůžeme rozhodnout, jestli se onen souboj skutečně odehrál tam. Co ale teď víme, je, že místo, o kterém příběh mluví, existuje.“

„A když už jsme u toho, existuje, dokážete z textu příběhu vyčíst, kdy přesně, tedy v jaké době se událost odehrála?“

Chvíle zmateného listování tam a zpátky.

„Tam nic není,“ odhodlala se šustění přerušit Terka.

„Není, že? Ale kdybych přece jen chtěl, abyste mi zkusili ten příběh aspoň přibližně časově zařadit, čím byste si pomohli? Co byste z těchto informací,“ ukázal jsem rukou na tabuli, „asi tak hledali?“

„No přece Davida!“ „A Saula!“ „A Goliáše,“ ozvaly se z různých míst správné odpovědi. Daly by se hledat i jiné věci, ale minimálně ti první dva budou určitě stačit.

Otřepaná výmluva s časem zazněla podruhé. „Na internetu byste snadno zjistili, že se Saul stal králem někdy kolem roku 1047 př. Kr. a zemřel asi v roce 1010 nebo 1007 př. Kr. O Davidovi víme, že po jeho smrti nastoupil na trůn, a usuzuje se, že zemřel kolem roku 970.“

„A odkud se to jako ví?“ ozvalo se ze zadní části třídy. Hurá, a mám je! zazněl hlavou milému učiteli sice neslyšný, o to však radostnější výkřik .

„Odkud bychom se mohli tyto informace dozvědět?“

„Z bible!“ řekl kdosi, kdo si pamatoval něco málo z předchozího ročníku.

Díky této odpovědi se na tabuli v rychlém sledu objevily informace o aramejské stéle, která byla objevena v roce 1993 a dokladuje panování krále Davida, zmínka o Meshské stéle, nalezené o téměř sto let dříve. Svitek zase symbolizoval texty jiných národů, které Saula nebo Davida zmiňují, a samozřejmě kniha coby symbol bible, v níž jediné se dozvídáme více podrobností o souboji a odkud čerpají pozdější příběhová zpracování.

„Tak to shrneme… Co jsme se všechno z příběhu a o příběhu dozvěděli? Víme…“

• Kde se odehrává,
• kdo v něm vystupuje,
• kdy se to možná stalo.

„A co víme o pověstech?“ zeptal jsem se.

„Že jsou zčásti pravdivé.“ „Že v nich vystupují lidé, kteří možná žili.“ „Že v nich jsou existující místa.“ „Že si můžem‘ zjistit, kdy že se to jako stalo,“ vybral jsem si ze série odpovědí ty víceméně správné.

„A co jsme teď o příběhu o Davidovi a Goliášovi zjistili?“

„Proč je to pověst,“ odpověděla si Esty, která se na začátku hodiny zeptala.

„A taky jsme si znovu ověřili, že nám metoda 6 otázek Kdo? Co? Kde? Kdy? Jak? a Proč? opět pomohla rozložit problém na částečky – a potom ho pochopit,“ neopomenul dodat rarášek pedagog.

Metoda 6 otázek je vskutku mocná zbraň a určitě se k ní (a k tomu, kde všude a jakým způsobem ji používám) na blogu ještě dostanu. Dnes se chci ovšem zmínit o něčem jiném.

Výklad z hodin v brzké době rozhodně nezmizí, jak by si možná autoři reformy přáli. A myslím si, že by ani neměl.

(A než mě začnete zatracovat, zkuste se prosím zastavit nad tímto: Na školách máme žáky naučit pracovat s informacemi, máme je naučit řešit problémy a máme je naučit, jak s těmito řešeními seznámit ostatní. A kde se asi tak milí žáčci setkají s tím, jak problém „vykládat“ (prezentovat, vysvětlovat, objasňovat či jiné synonymum), když budou „jen“ samostatně zpracovávat zadané úkoly, he?)

Výklad, čili prezentace (nového) učiva, to nemusí být po „staronovoreformovém“ jen skvělá „prezentace“ vytvořená v některém programu pro tvoření prezentací.

Často člověku stejně dobře poslouží i obyčejná tabule a barevné křídy (nebo v mém případě bílá tabule a fixy).

A potom už jen stačí použít pár běžných geometrických tvarů, trochu toho textu – a především dopředu ujasněnou strukturu.

Jestliže jste žákům nikdy nic podobného na tabuli nekreslili, doporučuji jediné. Než se do toho pustíte, vždy si dopředu promyslete, jak má vypadat výsledný obrázek.

1. Zamyslete se nad tím, co všechno by si o probíraném problému měli žáčci zapamatovat – a co by se tedy mělo v průběhu výkladu objevit.
2. Ze shromážděných informací vyberte ty informace, které tvoří kostru celého problému.
3. Zkuste si představit, jak by se mohly tyto informace objevit na tabuli. (Nikoli však jen jako slova, ale především ve vizuální podobě. Stručně řečeno, zamyslete se nad tím, jaký obrázek by se z těchto informací dal nakreslit.)
4. A potom už si jen několikrát „vyzkoušejte“ postup, kterým budete tabuli informacemi zaplňovat. A držte si palce, aby se vám napoprvé moc neklepala ruka.

Není toho málo a není to úplně jednoduché. Ale jak už to v pohádkách, pardon, i v některých pověstech bývá, odměna je sladká. Naučit se efektivně vysvětlovat pomocí obrázků totiž může vám (a vašim žákům dvojnásob) usnadnit život.

Pokud byste se o tom, jak pomocí jednoduchých obrázků řešit a vysvětlovat problémy, chtěli dozvědět více, zkuste se podívat po knize Nápady na ubrousku, ze které jsem se to naučil já.

Její autor, Dan Roam učí svého čtenáře (svědomitě a srozumitelně), jak během výkladu nutit posluchače používat nejen běžné myšlení (v případě škol rozumějte především dumání nad tím, co se podnikne o přestávce, až se učitel na dozoru ztratí z dohledu).

Roam ukazuje, jak jednoduchými obrázky probudit k činnosti i posluchačovu představivost. A na praktických příkladech vysvětluje, proč se hodí používat místo abstraktních, často snadno uchopitelných problémů jednoduché obrázky – a využít jejich hravost k přesvědčení posluchačů.

Zkuste to sami a uvidíte. Jakmile totiž začnete během nějakého problému skicovat jednoduché obrázky, vaši posluchači nejen uslyší, ale i uvidí, z čeho se problém skládá, kdy a kde vznikl – a jak vypadá řešení, které jim navrhujete.

Řešit problémy a (možná jednou) prodávat své nápady. Není to náhodou něco, co by si žáci měli ze škol také odnést?

(Asi bych měl pro pořádek dodat, že jsem, jsa z vlastních zkušeností přesvědčen o její užitečnosti, na knihu Nápady na ubrousku upozornil brněnské nakladatelství Melvil a na vydání s nakladatelstvím spolupracoval. Než kniha Nápady na ubrousku vyšla, stala se na serveru Amazon.com nejprodávanější knihou ve své kategorii. A aby toho nebylo málo, zhruba čtrnáct dní před českým vydáním vyhrála „ubrousková metoda“ vysvětlování titul „nejlepší prezentace roku 2009“ na serveru SlideShare.net.

Obrázky v článku jsou nakreslené pomocí open source programu MyPaint, při prezentování z počítače v hodinách či na seminářích ovšem kreslím do skvělého programu OneNote, který se ze stoje a bez klávesnice snadněji ovládá.)