Ohromný komunikační rozvoj způsobil zrychlení v kvantitě lidského vědění, postupně se však vytrácí upřímný vztah člověka k sobě i k ostatním lidem. Stále více nás ovládá komerce, která nabízí „artefakty“ předstírající různé druhy umění. Mají však dostatečnou kvalitu, nebo jsou jen líbivé a po ekonomické stránce přitažlivé?
Na to si musí odpovědět každý sám. Všichni máme přece „ten svůj žebříček“ a bohužel také často odmítáme hodnoty toho druhého.
Pro rozvoj osobnosti dítěte jsou sice informace důležité, ale mnohem podstatnější jsou jeho potřeby kognitivní (poznávací). Pedagog by měl žákům nabízet co možná největší počet i někdy protichůdných podnětů. Má učit pozorovat, vnímat, analyzovat a potom není třeba žáky tolik poučovat.
Na základě už dříve vypracovaných výtvarných cvičení děti znaly hudební formu melodramu (Zd. Fibich: „Vodník“). Mohly se tedy plně soustředit a poslouchat další, lyricky zabarvený, ale hororový melodram Otakara Ostrčila „Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici“.
Hned po prvním poslechu děti pracovaly s lehkostí, bez používání konkrétních zobrazení. Rozhodně to bylo překvapivé, protože tento melodram přímo nabízí popisné zobrazování. I když možná, že žáci vycítili moji představu abstraktního vyjádření.
Po dokončení volné malby byla stejná skupina dětí záměrně vyzvána k výtvarnému zpracování na základě slovního doprovodu. Jestliže pak porovnáme práce jedné autorky (nyní učitelka SUPŠ) je zřetelné, že přesně vycítila a vyjádřila rozdílnost v pojetí.
Společným znakem výchovy uměním je tvořivost. Tento potenciál je vlastní právě člověku, který si podle svých předpokladů sám řídí cestu životem. Ve smyslu spojení tzv. „Gesamtkunstwerku“ (celostní umění) jde o všestranný rozvoj člověka, zdravě cítícího a samostatně uvažujícího.
Ani po roce snažení jsem nenašla jednoznačné odpovědi na své otázky. Dokonce dosud nevím, jestli je pro děti snazší poslech na základě mimohudebního vyjádření hudby, nebo na základě pocitů podpořených elementárními teoretickými znalostmi z oblasti hudební nauky.
Domnívám se však, že žák, který byl přiměřeným způsobem poučen, se může naučit vnímat hudební složku jako základ poslouchání hudby a tím také může lépe vnímat třeba volnou poezii, nezobrazující výtvarné umění atd. Můj počáteční předpoklad, že žáci vnímají hudební podnět jako „popis“, je pravdivý jen částečně.
Většina dětí žije ve společenství, které odmítá to, čemu nerozumí. Bohužel, ani dnešní škola se často nesnaží vysvětlovat, že básnička, obrázek atd. nemusí popisovat jen něco konkrétního.
V umění však převládají jevy abstraktní (dojmy, zážitky, nálady), proto je potřeba ukázat na jiný než většinový pohled.
Jednou jsem jela autobusem se svou žákyní (autorka prvního ilustrativního linorytu) a ta se zeptala: „Proč učíte zrovna takhle?“
Byla jsem přímou otázkou pořádně zaskočená. Přiznala jsem se, že nevím.
Teď už to však vím: „Protože jsem měla štěstí na skvělé učitele. A nějak podvědomě asi potřebuji „poslat jejich učení dál“.
Možná, že se ptáte proč se tímto blogem vracím do tak „hluboké“ minulosti. Myslím si totiž, že minulost předchází přítomnosti a ovlivňuje i budoucnost.
