Názory na poslech i na „přepisy“ hudebního díla se v metodikách výtvarné a hudební výchovy neustále měnily a pravděpodobně se i měnit budou.V 50. letech převládalo mínění, že budou-li mít žáci dostatek zkušeností o tom, jak se co v hudbě vyjadřuje, mohou si pak i u celé skladby vyvodit myšlenku díla. V 70. letech kladli autoři zase důraz na výpověď hudebního skladatele a v metodice pro sedmý ročník základní devítileté školy se také objevila kapitola o návaznosti hudební výchovy na ostatní složky estetické výchovy. V současnosti se metodický přístup k poslechu stále více přiklání k emotivnímu prožitku žáků. Asi se nikdy nepodaří přesně pojmenovat ty nejsprávnější metodické postupy.
Moje volba byla zkusit vyjádřit inspiraci hudbou jinak.
Konkrétní (popisný) obsah uměleckého díla většinou určí autor názvem díla. Počítá s tím, že tak vysvětlí jeho obsah a posluchač nebo divák lépe pochopí „co tím chtěl říci“. Podle mého názoru by žáci neměli být manipulováni do představ někoho jiného, byť i od autora samého.
Proto poslechu krátkých, ale výrazných skladeb nepředcházelo oznámení názvu skladby ani jména skladatele. Žáci si jen měli zkusit zobrazit to, co slyší. Techniku provedení a velikost práce jsem také nezadala, děti měly svobodnou volbu vyjádření.
Způsob předchozího poučení, soustředěná práce a možnost výběru prostředků zaručeně žáky ovlivnily. V realizacích se dokonce zcela jasně objevil mimohudební obsah, který posluchačům pojmenováním oznamovali tvůrci. Předpoklad byl tedy správný – název ani autora není třeba před poslechem znát. Dobrá hudba vypovídá sama a děti ji rozumí.
Úloha učitele není v tom, aby žák „věděl“, co hudba vyjadřuje, ale aby se hudbu učil poslouchat. Navíc se domnívám, že není ani vhodné sdělovat osobní názory na poslouchané skladby. Žák by to „své něco“ měl umět vycítit.
Každý učitel pracuje v určitých podmínkách a je ovlivněn znalostmi, včetně své hudební zkušenosti. Proto nejde napsat ani „univerzální kuchařku“ jak učit. Kdo však hledá, může najít.
