I když je to hodně dlouho a já se s určitým nadhledem vracím k této problematice, jsem stále více přesvědčena, že základní podmínkou aktivního poslechu hudby je soustředěná pozornost. Cílené poučení pak podpoří především nezobrazující výtvarnou činnost a obráceně tato činnost může pomoci dětem k lepšímu porozumění hudby. Estetická působivost díla je tak znásobena a obohacena o nové souvislosti (synestézie). Po víceméně popisném zobrazování bylo potřeba všimnout si souvislostí mezi hudební a výtvarnou teorií. Většinu hudebních formotvorných prvků můžeme považovat za adekvátní k výtvarným. Proto lze pomocí různých zadání poznávat i elementární pravidla hudební nauky. K zobrazení melodie je nejvhodnější „citlivá“ linka a jejím prostřednictvím pak bez problému můžeme vyjádřit lidovou písničku i „melodickou linku“ orchestrální skladby.
Podobně se nám podařilo soustředit se a výtvarně zobrazovat dynamiku, rytmus a barvu (témbr) hudebního nástroje. Prostřednictvím formálního uspořádání lidové písně žáci poznávali některá jednoduchá pravidla hudební formy a starší studenti si zkusili vyjádřit charakter (žánr) skladby.
Po každé výtvarné realizaci jsme hodně povídali. Pro žáky bylo poměrně snadné pochopit, že vnímání sluchovým vjemem vzniká na základě mnoha faktorů a transfer zvukového vjemu do zrakového je u každého jiný. Sami si také odvodili, že nelze jednoznačně určit barvu tak, aby odpovídala určitému zvuku. Mluvili jsme i o symbolice barev, o její obecnější platnosti.
V této chvíli se můj záměr začal příliš rozšiřovat a bylo jasné, že nemohu své žáky o hudbě poučit vyčerpávajícím způsobem. Proto si myslím, že bychom měli děti hlavně přesvědčit o smysluplnosti našeho snažení. Trpělivé, ale nenásilné poukazování na podstatné znaky, společné a rozdílné prvky jim pak zaručeně pomůže v porozumění.