Asi nelze nikoho přímo naučit, co má dělat, ale můžeme ukázat na co se podívat, co si vzít za příklad, jak se v něčem vyznat a co s čím souvisí.
Své žáky mohou učitelé při výběru hudby ovlivnit velice málo. Vyučující často neví, jaký druh hudby vlastně preferují a obráceně žáci nepředpokládají, že pedagog jejich hudbu zná. Když se náhodou názory potkají, nebývá pak učitel vstřícný a svého žáka svým postojem dokonce „vystraší“. Myslím si, že to platilo dříve a nyní platí dvojnásobně.
Před třiceti lety jsem se snažila při přípravě na motivaci „hudbou“ co nejvíce potlačit nahodilost. Bylo to nutné, protože učební plány a osnovy předmětů se musely dodržovat. Nebylo tak důležité, co jsme naučili, ale poměrně jednoduše kontrolovatelná formální stránka vyučování.
Vypracovala jsem tedy podrobné, písemně vyhotovené rozvržení, které respektovalo věkovou strukturu žáků ve skupinách. Byl také dodržen rozsah i obsah předepsaných vyučovacích předmětů (kresba, malba, grafika, dekorativní činnosti a modelování).
Vlastní výtvarný přepis hudby vzniká po emotivním prožitku při (po) přímém nebo zprostředkovaném hudebním poslechu.
Ve škole většinou používáme zprostředkovaný poslech. V současnosti mají učitelé k dispozici velmi kvalitní audiovizuální techniku. Nebo to tak ještě není?
Po dlouhém vysvětlování jsem si v ředitelně půjčila tvarově zajímavý kufříkový gramofon. V učebně se přesně „vešel“ na pevnou dřevěnou židli. A to bylo dobře, protože ještě teď slyším slova: „Musíš dávat pozor, protože je ve škole jen jeden“. Opatrnosti bylo vyhověno a mohli jsme poslouchat školní (skoro nepoužívané) gramofonové desky.
Výběr skladeb odpovídal učební látce hudební výchovy v základní škole (Ilja Hurník: „Umění poslouchat hudbu“, Zd. Fibich: „Vodník“, O. Ostrčil: „Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici“ atd.). Všechny poslechové skladby jsem velmi dobře znala z období svého působení v symfonickém orchestru (výchovné koncerty).
Už od prvního zadání bylo mým cílem soustředit pozornost žáků jen na jednu problematiku. Stejný poslech jsme tedy používali k řešení různých úkolů. Docházelo tak k opakování, žáci vstupovali do „známého prostředí“ a tím se mohli lépe soustředit na zadání.
K lepšímu poznávání jsme si z archivu půjčili několik nefunkčních hudebních nástrojů. Hrát na ně sice nešlo, ale jejich tvar žáky hodně inspiroval.
Monotematická volba námětu byla každopádně výhodná. Nemusela jsem vymýšlet stále něco nového, avšak na druhou stranu se podněty zdánlivě vyčerpávaly a hlavně pro mladší děti přestávaly být atraktivní.
Úmyslně píši „zdánlivě“, protože alternativ řešení existuje mnoho. Jen si všimnout a někdy stačí jen si s žáky popovídat.
Bohužel, v té době docela málo dětí z výtvarky navštěvovalo hudební obor. Proto jsme se dovolili a společně zašli na hospitace vyučování instrumentální hry. Hlavně nás zajímalo tvoření tónu v souvislosti s tvarem hudebního nástroje a potom možnost skutečného „muzicírování“. Úspěšnost při tvoření zvuku byla malá, ale bavilo nás to a hodně jsme se nasmáli.
Teprve potom začaly vznikat studijní práce hudebních nástrojů. Zdařilé studie následně žáci využili v grafice, modelování atd.
