Dnes se chci podělit o příběh, který začal před mnoha lety. Nic prudce akčního, je to jen o tom, že i obyčejné věci mohou vyprávět. Mám totiž staré předměty ráda. Hlavně ty, které se mohou pochlubit velmi zajímavou historií.
V 70. letech minulého století bylo několik tmavě hnědých židlí součástí skromného vybavení našeho ateliéru. Byly pevné, pohodlné a podle vypálených značek na spodní straně možná patřily někomu, kdo musel kdysi naše město opustit (Sudety).
Jejich barva byla hodně smutná, a proto jsme se rozhodli, že je natřeme. Vedení školy moc nadšené nebylo, ale zvládli jsme to. A tak se červené židle staly dominantou ateliéru, barevnou součástí maleb zátiší a dokonce v našich představách posloužily i jako dopravní prostředky, když jsme se potřebovali na něco podívat „tak nějak z nadhledu“.
Když nám pak budovu zavřeli, pracovali jsme v odpoledních hodinách v propůjčených třídách základních škol. Také tady byly židle. Jedna „kantorská“ a ostatní malé, jako pro trpaslíky. Jen ty pro učitele nám mohly být alespoň tvarově pro studium užitečné. Umíte si vůbec představit v jakém pohodlí tvořili svá díla studenti středních škol?
Zase jsme to zvládli. Červené židle uletěly neznámo kam, jejich osud však nebyl podstatný. Byli jsme rádi, že se máme.
Vše potřebné bylo uložené v taškách z domova. Z pěkné prvorepublikové vily na nás dohlíželo vedení a pečlivě kontrolovalo množství i kvalitu výkresů odesílaných do různých soutěží.
Nakonec jsme si zvykli na to, že „nemáme kde bydlet“.
Na začátku 90. let to vypadalo, že už bude všechno dobré. Opak byl pravdou, nějak se to zamotalo. Škola pro výuku sice získala dostatečně velké prostory, ale naše přesvědčování příslušných institucí o potřebnosti společné budovy pro všechny obory bylo asi příliš naléhavé. A tak se stalo, že ke konci školního roku jsem se musela spokojit jen s výukou kresby v plenéru.
Reakce studentů a rodičů byla jasná a tím i další problém. Podle mých nadřízených jsem nedokázala rodiče a studenty uklidnit. Z toho byla jediná cesta, žádost o přeložení na úplně jiný typ školy. Svým žákům jsem však slíbila, že výuku „výtvarky“ nějak zajistím.
Obojí se povedlo a přes různé další peripetie učím v současnosti už děti tehdejších studentů. Dokonce mám zpět i jednu starou židli. Je modrá a červená se jen na odřených místech. Není už dominantou ateliéru, ale je jednou z ostatních různě barevných židlí. Asi to tak má být.
Věřte, že letos byla mým nejmilejším vánočním dárkem. Už zase máme „lítací židli“. Protože „ ….kdo židli má, bydlí.“
Mgr. Jana Kneřová
14.1.2012 at 17.39Byla jsem jednou z těch, co na židli sedávali. No a musím říci, že mne někdy mrzí, že bydlím tak daleko, protože občas bych si ráda zase přišla posedět, pohrát s barvama a potkala stré známe, ale i nové spřízněné duše. Ať se vám všem na půdě s modrou židlí dobře bydlí.
Petr Koubek
17.1.2012 at 13.14Krásné vzpomínání: to my jsme si výtvarku plnou barev užívali také, jen na standardních školních stolcích a s igelitovými ubrusy. Aspoň že jsme mívali dvouhodinovku. Ale to víte, ve třídě, kde nás bývalo i 35, a s vidinou známky na konci každé hodiny to nebylo úplně tak, jak to vidím na obrázcích v článku…
Jana Langerová • Post Author •
17.1.2012 at 16.39Jsem moc ráda, že se moje vzpomínání líbí. Chci svým vyprávěním trochu povzbudit vyučující výtvarné výchovy (Vv).
Dobře vím, že se docela často „výtvarka“ učí jen na doplnění pracovního úvazku. Zrovna nedávno, jedna bývalá studentka se s velkou radostí chlubila, že letos už konečně učí Vv.
Počty vyučovaných hodin, používání odborné učebny s dostatečným materiálním vybavením nebo aprobovaně vedená výuka bývají pro některé školy nedostupné. Také vedení Vv nedělených tříd s výukou až ke konci vyučovacího dne, je rovněž dřina.
Přesto znám učitele, kteří věnují tomuto předmětu velkou péči a snaží se žáky v rámci možností alespoň naučit základní výtvarné dovednosti. Žáci i studenti si takové výuky považují, dokonce se těší a jako „dospěláci“ vzpomínají na pohodu „ve výtvarce“.