Segregovat, nebo ne?

Shakespearovská otázka je zvolena ne jen jako efektní figura. Má souznít s kvalitativní proměnou aktuálního veřejného diskurzu o vzdělávání, již autor s radostí sleduje. V České republice máme někdy tendenci debaty zplošťovat, formálně vyslechneme partnera v dialogu, a pokračujeme ve vlastní replice, která, jak po chvíli patříme, je monologem… Jsem přesvědčen, že kvalitativní proměna způsobu vedení debat a polemik má co do činění s růstem kvalifikovanosti argumentů; na něž nelze odpovědět jen floskulí nebo mávnutím rukou.
Proměna diskurzu bude souviset i se zvyšujícím se početním stavem publika, angažované veřejnosti; to se pak přirozeně stává náročnějším. Vyžaduje přesnost a ploché či jen formální argumenty bez odborné (znalostní) báze přestávají dostačovat očekávaným standardům naší diskuse (a diskurzu). Je to chvályhodné a jako letitý kritik a glosátor ne-kvality diskurzu a neangažovanosti veřejnosti jsem velmi šťastný a doslova si v tom lebedím! (uvidíme, zda to bude mít dopad i na tvorbu veřejné vzdělávací politiky – zatím je efekt viditelný, a pozitivní!).
Jednou z ukázek kvalitativně jiného dialogu je, a doufám i nadále bude, dialog o segregování dětí v základním vzdělávání. Svou reflexi up-to date nyní umisťuji do tohoto příspěvku a budu rád za reflexe této reflexe ze strany Vás, ctěných a pozorných čtenářek a čtenářů. Reflexe je původně umístěna též na webu Respekt.cz pod příspěvkem Tomáše Feřtka a replikou Jiřího Pilaře.

Pane doktore, pane redaktore, jsem rád za tuto reakci i nekončící debatu. Východiska alespoň pro mne jsou jasná: k segregování „našeho“, zde diskutovaného typu nemáme valné věcné ani legislativní oprávnění, ale přesto se zhusta děje (bez etnických ohledů, i když právě tyto sociokulturní predispozice jako důvod segregace mohou být právně neobhajitelné, jak jsme již jednou shledali). Nástrojem inkluze je individualizace práce a zkvalitňování komplexního působení pedagoga na základě jeho vlastní profesní reflexe, zejména reflexe účinnosti vyučovacích praktik vzhledem k žákům, které ve třídě má, ale také na základě pochopení odborné argumentace. Jedině inkluzívní škola pomůže kvalitativně jiné, plnější socializaci všech účastníků. To je teorie vymezující optimální stav.
Vy, pane Pilaři, správně konstatujete, že praxe je optimu na hony vzdálená a v současnosti je částečná segregace tedy de facto harm reduction (žákům se neposkytne plnohodnotná socializace, ale získají plnohodnotné základní vzdělání i nějaká oprávněná profesní očekávání). Ve školách, o nichž je řeč, se nejčastěji dosahuje plného základního vzdělání, jak je definuje školský zákon, nejedná se tedy formálně o znevýhodnění nebo slepou vzdělávací cestu; „jen“ se děti nevzdělávají v přirozeném, ale umělém kolektivu (když pak přejdou na střední školu, stane se…).
Dat o následných vzdělávacích trajektoriích žáků KVALITNĚ mainstreamovaných kontra žáků skupinově selektovaných moc nemáme; jen víme, že drop-out rate je v ČR nízký a relativně (vzhledem k datům z dalších evropských zemí) nízká je i nezaměstnanost absolventů úplného středního vzdělávání. Absolvovaná ZŠ a sociokulturní kontext se v této souvislosti z dat vyčíst nedají. A právě na to bych se zaměřil: spolu se speciálními pedagogy a výzkumníky by MŠMT mělo definovat standard pro školu, její řízení i učitele a další pedagogický a podpůrný personál (vč. vymezení vzdělávacího obsahu a příležitostí k učení se pro žáky, preventivních a nápravných opatření), aby mohla poskytovat mainstreamové vzdělávání pro každého žáka. A takový standard bych experimentálně zkoušel v několika základních školách po dobu, než se efekt projeví v docházce a úspěšnosti absolventů ve středním vzdělávání. Bez takového experimentu, který by standard inkluzívní školy stanovil, ověřil a validizoval, a bez jeho následného důsledného dodržování, může být skutečně rychlý zásah velmi kontraproduktivní. A to nejen politicky.