Minulý týden jsem se účastnil dílen ministra školství, mládeže a tělovýchovy snažících se nadefinovat hit tohoto pololetí, evaluační standardy pro žáky a žákyně přecházející na další stupeň vzdělávání, tedy nacházející se na konci 5., resp. 9. ročníku, v tzv. uzlových bodech vzdělávání.
Když pominu, že si přítomní učitelé, zástupci ministerstva a různých dalších institucí, včetně akademických nedokázali v úvodní obecné diskusi sdělit, k čemu že vlastně práce má směřovat, celý den nebyl černobílý a ukázal určité příležitosti. Třeba na otázku, zda „za pokles úspěšnosti dětí ve škole mohou rámcové vzdělávací programy“ odpověděli ano pouze tři zúčastnění z asi sta přítomných kolegů a kolegyň.
My češtináři jsme se v následném workshopu při promýšlení účelu standardu pohybovali někde mezi ‚zajištěním práv dětí na určité penzum vědomostí a dovedností odpovídající potřebám daného věku v kontextu potřeb života, požadavků dalšího vzdělávání a budoucích zaměstnavatelů‘, ‚zpětvzetím části odpovědnosti za vzdělávání státem‘ až po ‚nadefinování sledovatelných výstupů, tedy konkretizaci očekávaných oborových výstupů RVP ZV‘. Zaslechli jsme ale i radikálnější hlasy, které volaly po vymahatelnosti vzdělání (nebo čeho, možná vymahatelnosti uznání pro dotyčné??). Pokud pominu extrémy, je třeba říci, že na válečné stezce s dětmi, rodiči a veřejností my učitelé rozhodně nejsme. A to i přesto, že stav vzdělanosti není vzhledem ke klesajícím výsledkům žáků v mezinárodních srovnáních nijak oslnivý a za poslední rok a půl jsem neslyšel politika, který by se vážně zabýval hledáním příčin zaostávání. Možná jen hledáme společný jazyk. Možná jen hledáme směr, kterým chceme dětem ušlapávat jejich cestu k budoucímu úspěchu. A možná, že jsme takovou cestu nezačali dosud hledat.
Výzvy a příležitosti
Opakovaně se ukazuje, jak velmi málo pracujeme s tím, aby mladí lidé byli motivováni a cítili výzvy doby. Nezaměstnaní nebo špatně kvalifikovaní jsou jak chuligáni ničící majetky i radost rodin z nedělního fotbalu, tak jimi byli rasističtí vrazi z Vítkova, bez kvalifikace a výhledu zůstávají desítky tisíc obyvatel strukturálně postižených regionů; a my, učitelé a vzdělávací experti jim místo podpory a odborné asistence nabízíme – vymahatelnost!!??
Společnost bez dlouhodobějších vizí a hlubokých společně sdílených hodnot sedá na lep kdejakým demagogům, tu zleva, tu zprava. Tu prosazující „křesťanské kořeny“ (chudák Ježíš, jeden z velkých liberálních duchů a bůh-člověk s obrovskou pokorou ke stvoření, by se asi podivoval, kam se posunula Dobrá zvěst o lásce a naději, kterou člověku přinesl…), jindy zase růst (montoven) pro růst čínského střihu. Vizí ale musí být otevřenost, přijímání s porozuměním, hlednání a překonávání výzev, odhodlanost se učit a jít do globální konfrontace s co nejotevřenějším hledím. Konec konců na těchto hodnotách moderní Evropa na konci středověku vyrostla a po staletí pak dominovala rozvoji světa. Strach a cla nám opravdu nepomohou. Co hledáme ve vzdělávání, hledá celá společnost – naději, touhu po sebezdokonalení, radost místo strachu. A takové potřebujeme učitele.
Realita je trošku jiná. Učitel totiž byl a je (jak ukazují Svěrák se Smoljakem) podivný otloukánek. Tu po něm chce něco starosta, tu sponzor školy (prostřednictvím paní ředitelky), tu OPŘO, tu rodiče, žáci, jeho vlastní rodina, jeho ministr. A on stále něco MUSÍ. Kdo dokáže obrátit gard – k podpoře, osobnostnímu, kariérnímu a týmovému rozvíjení dovedností a znalostí učitele? K důvěře, vedení nebo provázení a transparentnímu ohodnocení jeho práce? K důstojnému životu, k jehož naplnění by učiteli stačilo dobře odvádět svou práci a permanentně se vzdělávat, sdílet a předávat své zkušenosti..
V centru musí stát dítě, žák či student
V centru zájmu lidí, zejména v rozhodovacích strukturách, často ale bývají jiné věci. Po vzoru pana prezidenta je to často bezbřehá svoboda a ekonomický úspěch materializovaný do lyží, aut, pěkných děvčat/chlapců a milionů tun železa a betonu. Veřejné služby, které nutně musí něco stát a které, jsou-li správně nastaveny, přinášejí rovnější a spravedlivější společnost nabízející příležitosti všem – a tedy méně sociálního vyloučení a sociální patologie – a mezi něž školství patří, to jsou jen zřídka.
Poslední dobou se pro některé české politiky stává vzorem kvalitního života rudozelená Vídeň na Dunaji. Nejsou zcela mimo, Vídeň patří podle různých anket a i respektovaných studií spolu s Curychem, Basilejí a některými menšími městy Evropy k nejpříjemnějším místům k životu. Nabídněte ale Vídeň čtrnáctiletému teenagerovi, který je z virtuální sítě zvyklý na globální soutěž a ostré lokty. Pro takového bude Vídeňský podvečer v Museumsquartieru či posezení v kavárně Bräunerhof něco jako zlý sen! Pro jiného teenagera, dítě sociálně deprivovaných rodičů, bude život jako ve Vídni šance na neproduktivní flákání, občas nějaký ten černý kšeftík navíc a hlavně žádnou snahu po hledání vlastní seberealizace.
Předkládáním svého vlastního ideálu zkrátka nenalezneme správný kód pro kvalitní a efektivní spolupráci na růstu našich svěřenců. Místo Vídně jim nabízejme sebe, otevřený Haidarábát v Indii, kde deset milionů lidí v jedné aglomeraci soutěží o místa na školách, o místa v IT firmách a o další podnikatelské a jiné kariérní příležitosti. A těm, kteří to potřebují, adekvátní podporu, pomoc a nové výzvy. Souhlasím s ředitelem PORGu, dobrá škola (dobrý ředitel) a kvalitní učitel má samozřejmě standard své práce stanoven. A to adekvátně dětem, které učí, aby zúčastnění našli porozumění a hledali budoucí šance a naplňovali své schopnosti. Ano, my učitelé musíme opravdu hledat standard vlastní práce v sobě!
Na setkání kantorů mě potěšilo, že nikdo nehledá jednoduchá řešení a viníka Untergangu našeho vzdělávání. Není totiž až tak zle. Odpovědné ale musí zajímat vedle dojmů a řešení za týden také celý složitý kontext vzdělávání a zejména je musí opravdu upřímně začít zajímat budoucnost žáků a studentů, a ne jen jejich mediální ranking.
