A proč?

Když jsem se minulý týden po téměř půlročním pobytu v Moskvě vrátil domů, se zájmem jsem se pustil do čtení svých oblíbených časopisů. Kromě Cizích jazyků a Moderního vyučování je to také Moje psychologie. Ve speciální květnové edici jsem narazil na článek Ivany Ašenbrenerové „Hloupý? Ne, jen hyperaktivní…“. Autorka se zabývá problematikou dětí s ADHD. Osobně si myslím, že touto diagnózou mnozí rodiče pouze maskují své selhání, protože jejich dítě přece nemůže být malý rozmazlený hajzlík (omlouvám se za výraz). V článku se mimo jiné píše:

„Kde je chyba? V dítěti ne!“

„Proč nechtějí dospělí jedinci, kteří ve škole dětem předávají hodnoty, pochopit, že dítě s poruchou pozornosti vážně nedělá většinu věcí, které dělá, schválně? Učitel by to přece MĚL vědět! Informace o dětech se specifickými vzdělávacími potřebami a možnostmi práce s nimi jsou povinnou součástí vysokoškolské přípravy učitelů. Kde jsou ty informace, zapomněli je? Nebo je prostě jednodušší nechat je kdesi pohřbené?“

Ano, je jistě pravda, že dané informace jsou povinnou součástí vysokoškolské přípravy učitelů. Vyslechnout na přednášce, zapsat, naučit se ke zkoušce pár teoretických pouček o individualizaci, pozitivní motivaci nebo odměňování je jedna věc. Chtít je pochopit, přijmout za své a transformovat do praxe je věc druhá. Je spousta důvodů, proč to spousta budoucích učitelů neumí nebo nechce umět. A pomineme-li celý ten dlouhý výčet, vyvstává otázka „A proč by měli chtít?

Jako budoucí učitel (a jako student oboru základy společenských věd) bedlivě sleduji situaci kolem sestavování vlády – především pak výstupy z jednání koaličních partnerů. Stejně jako pan Kalousek tleská některým plánovaným reformám, já tleskám vyjednavačům za to, že konečně pochopili vážnost situace našeho školství. Minimálně problém finančního ohodnocení pedagogických pracovníků. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale za zhruba dvacet tisíc korun hrubého (což není ani průměrná mzda v ČR) po více jak třiceti letech pedagogické praxe je skutečně nasnadě otázka, proč by učitelé měli chtít?

Čeští učitelé a české učitelky jsou dlouhodobě finančnice podhodnoceni, profese jako taková je, jemně řečeno, vnímána veřejností ne zrovna pozitivně. Osobně (a to stále ještě studuji) jsem unaven z toho, jak mají všichni pocit, že učitel je pohádková profese – 22 hodin týdně, placené prázdniny více jak tři měsíce v roce, spousta volného času. A tak bych mohl ještě pokračovat, čímž se více a více zašmodrchávám do klubíčka problémů učitelů a školství jako takového.

Myslím, že bylo načase se konečně postavit čelem k realitě a uvědomit si, že stát už nemůže učitele jen tak přehlížet. Zcela jistě budou křičet úředníci, lékaři, policisté… Jenže ti, stejně jako učitelé, křičeli a hrozili stávkami už dříve. Jakmile se zdálo, že hrozby zachází příliš daleko, se všemi byla vedena jednání, všem se vyšlo vstříc. Všem až na učitele.

Učitel prý není jen profese. Je to poslání. Ale i člověk plnící poslání musí bydlet, jíst, šatit sebe a svou rodinu. Zadarmo ani kuře nehrabu a dovedu si představit, že za učitelskou mzdu by se kuře v tom hrabání taky moc nepřetrhlo. Argumenty, že v daném případě jsou brány žáci jako rukojmí jsou do určité míry opodstatněné, avšak je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti, podmínky a možnosti, které učitelé mají. Nevěřím, že to ti učitelé, o kterých se paní Ašenbrenerová ve svém článku zmiňuje, dělají schválně. Ale při třiceti dětech ve třídě (z nichž svým způsobem každé vyžaduje speciální a individuální přístup a péči, protože každé je osobnost) by nesměl před katedrou muselo stát těch vysokoškolsky vzdělaných a patřičně motivovaných (ano, také finančně) učitelů minimálně pět.

Každá ryba smrdí od hlavy. Proto spíše než učitelům zkusme začít spílat těm, kteří za celou situaci skutečně můžou. A zamysleme se nad tím, zda i my, vědomě či nevědomě, neshazujeme před svými dětmi jejich učitele a tím v nich nepodporujeme představu, že kantoři a kantorky jsou vlastně jen sborem profesionálně deformovaných individuí, kteří se neumí uživit poctivě.