RVP 21. – L4 – Metodika vzd. technologií

Metodika vzdělávacích technologií

–       RVP 21.století – L4 –

 Motto:

Zdrojem poznání je vztah k jiným lidem. (Lev Semjonovič Vygotsky: The problem of the cultural development of the child, 1929, – cit. z přednášky Ing. Brdičky Ph.D. v e-kurzu RVP Vzdělávací technologie pro 21. století).

 Za důležitý metodický princip práce s novými technologiemi považuji například změnu přístupu a osobního postoje učitelů, na všech stupních školského systému, k technologiím ve výuce, kde stále lze bohužel sledovat častý odmítavý postoj, nebo technokratické degradování nové technologie k tradičnímu použití. (Např. náhrada „opisování“ textů z učebnic opisováním z projekce elektronické verze, použití zaběhnutých metod práce, jen s použitím e-přístrojů, apod.)  

Lze také vycházet z: „Přestože dochází k překotnému rozvoji technologií, to co by mělo být řídícím principem vzdělávací reformy nejsou technologie, ale změněný způsob zacházení s informacemi“. (David Warlick – vybráno z přednášky Ing. Brdičky, Ph.D. v e-kurzu RVP Vzdělávací technologie pro 21. století).

Domnívám se, že je zřejmé, že zásah nových síťových globálních technologií do komplexního života lidí, musí být využitý nově i v procesu vzdělávání, pokud chceme žáky zaujmout, efektivně a přirozeně oslovit, předat informace a být opravdově „braným“ partnerem ve vztahu učitel – žák. V současnosti (2011), jak lze vypozorovat, jsou bohužel informační technologie stále ještě často cílem, namísto prostředkem a multimediálním komunikačním kanálem. Naštěstí existují i příklady „dobré praxe“, což by mohlo motivovat a více zapojovat další učitelskou a managerskou veřejnost.

Ale i bez moderního technologického zázemí mnoha škol lze podpořit přípravu učitelů, ale také managementu, na novou metodickou práci školeními, reálnými i typovými příklady systému kompetencí TPCK, podporou a popularizací internetu od 1. k 2. generaci, vývojem Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů k témuž pro kreativní prostředí apod.

Již v raném věku moderních vzdělávacích technologií na prahu 21. století jsem zastával myšlenku při své práci a projektových řešeních: „Proč znovu vymýšlet již vymyšlené“, pokud to není tréninkový a výukový prvek učebního procesu, ale cesta k řešení reálného problému.

V tehdejší době převládajícího instrukčního přístupu a teprve prvních kroků programovaného učení v naší zemi a nového začleňování kybernetiky do vzdělávání, to byla otázka téměř provokativní až drzá. Nicméně i v této době znamenal tento postoj jediné, a to snahu o zefektivnění zpracování úkolů a řešení problémových zadání sdílenou spoluprací se „sousedy“.

V podstatě by se dalo říci, že se jedná jen o historicky se opakující prvek vývoje společnosti , jen v novém kvalitativním stupni, např. podle J.Wericha: od „Hej rup“ až ke „Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc. … My všichni budem na tom lépe, když dáte rady nám a my vám dáme své rady, …“, pochopitelně bez zneužití dobového politikaření.

 Dále se chci věnovat v této souvislosti života v digitálním světě vybrané situaci, kterou prožívám v každodenní osobní i profesní praxi. A samozřejmě že nejen já. Jedná se o otázku: Kde například současná škola zůstává opodál (bohužel na rozdíl od politické scény)? Jako jeden z mnoha současných trendů ovlivnění lidstva síťovými technologiemi lze použít příklad silně rostoucího dobrého využití proti zneužití sociálních (a dalších) sítí.

Zatímco globální informační vesnice vede ke vzájemnému poznávání a porozumění, ke sdílení informací pro řešení problémových úloh, pro možnost překonávání osobních bariér různého druhu (disporuchy, sociální vrozené rysy, společenské zábrany, apod.), umožnění, zvýšení či napravení rozptýlené rodinné sounáležitosti, nalézání společenských i profesionálních kontaktů, pochopení situací z různých hledisek a v mezinárodním kontextu, realizace osobní zábavy a uvolnění, a tak podobně, je infikována i zneužíváním.

Stejně rychle (možná i rychleji), souběžně vznikají a obrovsky se rozmáhají situace opačné, od spamů, přes vykrádání informací, hackerování a virování, až k pronásledování a ke kyberšikaně a dokonce ke zcela novým formám mezinárodního terorismu.

Z těchto příkladů se do života škol velmi silně promítá právě problém kyberšikany v různých stupních a provedeních a tedy problém metodiky ovlivnění žáků učiteli v pochopení důležitosti ochrany jak osobních dat, tak identity, identifikovatelnosti, důvěřivosti virtuálním kontaktům, většinou větší než vůči rodičům a učitelům. Zde hraje opět velmi silnou roli partnerství učitele s žákem. Učitel, který projevuje obdobně kladný vztah k technologiím jako jeho žáci, má mnohem větší šanci uspět v důvěře a vzájemné komunikaci.  

 V této souvislosti vybírám ze seriálu článků o bezpečnosti na internetu v časopisu Reader´s Digest Výběr 2011 – „Pozor! KYBERŠIKANA“ několik uváděných problémů.

Cit: „Díky chytrým telefonům, laptopům a herním zařízením mučitelé po libosti brázdí kyberprostorem, pronásledují své oběti, posílají jim zprávy v denních i nočních hodinách, na sociálních sítích jim vytvářejí falešné profily a ty pravé nabourávají. Oběti jako by se najednou ocitly ve světě, kde se sesypaly všechny zdi., … „S chytrými telefony, které jste svým dětem koupili, dokážou dělat mnohem víc než jen udržovat kontakt. Mohou špehovat. Mohou zaznamenávat. Jsou nebezpečné,“ varuje Bamber Delver z holandské Nadace dětského spotřebitele a spoluautor nedávno vydané knihy Generace WiFi., … „Před dvěma lety nikdo nevěděl, že něco takového existuje,“ upozorňuje Baltazar Rodriguez, inspektor odboru počítačové zločinnosti portugalské kriminálky. „Za poslední rok ale přichází na naši policii jedno oznámení denně.“, … Evropská unie loni zveřejnila studii Děti online, které se zúčastnilo 25 000 dětí a teenagerů z 25 zemí. Obětí šikany se stalo šest procent z nich.

V České republice se z 1250 dětí ve věku 11 až 16 let setkalo se šikanováním v kyberprostoru 59,4 %.,   … Dětská šikana je problém dospělých, říká v našem rozhovoru Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše Dítě.“

„Kyberšikana se provádí snadno, bránit se proti ní je ale těžké. Pokud se děti zdráhají svěřit, je pro učitele obtížné sledovat, co se děje v kyberprostoru, nemluvě o nějakém zvládání situace. „Většina učitelů se k odpovědnosti hlásí,“ ujišťuje Heidi Vandenbosch, asistentka na katedře komunikací univerzity v Antverpách. „Školy ale nemají jasno v tom, jak žáky v této věci poučit. Mnoho učitelů je nakloněno myšlence kampaně proti šikaně, ale obávají se, že to bude příliš technologicky náročné a oni to nezvládnou.“

Francouzský učitel matematiky Thierry Cadart soudí, že vražda třináctileté dívky, k níž došlo v červnu 2011 poblíž Montpellieru, představuje tragický příklad toho, proč se mají učitelé i rodiče zajímat o to, co se mezi žáky děje v kyberprostoru.

Kyberšikana až příliš často přerůstá z posměšků v násilí. A v poslední době nejen vzájemně mezi žáky, ale stále častěji ve směru „vytočení“ a šikanování učitele žákem.

Společenský celosvětový problém se stal logicky i problémem škol. Co děti k šikaně vede? Kam se obrátit pro pomoc? Jak k tomuto problému přistupovat, jak mu předcházet, jak se bránit, jak jej řešit?

A tady je, jak se domnívám, další nutný prostor pro posílení metodik řešení zcela nových problémových, technologických, sociálních, pedagogicko psychologických kompetencí učitelů jak stávajících, tak budoucích.

Domnívám se, že metodika zvládání a řešení nebezpečí na internetu se chtě – nechtě, stává nedílnou součástí komplexu metodik vzdělávacích technologií pro 21. století a internetu 2.