Vybrané problémy učitele a žáka v digitálním světě – 2. lekce RVP VT 21

Motto: Vliv medií na děti způsobuje změny jejich chápání světa – restrukturalizuje jejich myšlení. V mnoha případech se jedná o vývoj přijímaný pedagogy s nelibostí. V jeho důsledku vzniká tzv. „síťová generace“ obtížně vzdělavatelná tradičními metodami. Její odpor k dosud běžným postupům přitom stále stoupá. …vzniká „síťový konflikt“, na který „síťová generace reaguje v tom horším případě ignorací, posměchem nebo přímo sabotáží“. (Vliv technologií na děti prudce roste, Bořivoj Brdička, RVP – Vzdělávací technologie pro 21. Století)

Je jistě nesporné, že obrovský rozmach technologií velmi silně ovlivňuje život každého jedince. Ve svém zamyšlení se budu snažit nastínit dva vybrané současné problémové okruhy života s ICT. Jednak snaha o smysluplné využívání ICT, za druhé pak zneužívání ICT. Domnívám se, že tyto zdánlivě rozporuplné náměty spolu úzce souvisí.

Děti obklopuje současná moderní technika a ICT jakmile se narodí a tak to pro ně znamená opravdu přirozené prostředí, na rozdíl od dospělých, které tato technika a technologie „přepadla“ v jejich zvycích a životní rutině. Pro učitele je řešený problém, jak ovládnout technologie, jak je zařadit do profesního a soukromého života, jak najít společnou cestu k „sobě samému“ a vůči okolí, jak vliv technologií využít, ale i jak se mu bránit. To vše znamená v jeho životě mnoho nového, dynamické-ho, proměnlivého a cizorodého, oproti dětskému vnímání. Životní zkušenosti také radí vysoký podíl opatrnosti, ale nové způsoby používání technologií nemají ještě zažité mechanismy osobní ochrany, ta se musí získávat, a to bohužel i cestou omylů a pochybení.

Naopak u dětí se projevuje téměř absolutní důvěra novému informačnímu prostředí. A tak mají po-cit, že je zbytečné se čemukoli učit, neboť „vše za ně vyřeší ICT“. A odtud mimo jiné pramení i současné problémy, jejichž řešení není v žádných dosavadních šablonách.

Výhoda skryté identity a „neživé“ komunikace se stává přes častá zklamání i reálným nebezpečím. Složitě a těžce se určuje, co je iluze, co je klam, co je seriózní a reálné, co je zábava a co může znamenat problém či nebezpečí. A zde také narůstá zcela nová úloha dospělých, rodičů a učitelů. Podstatná je rovina generačního střetu, kdy lze souhlasit s D. Francem, že: „Jedná se o boj s hodno-tovým systémem, s přesvědčeními, s normami, přímo s identitou našich žáků.” A dále, že je dobré „Nechat probíhat normální generační střet, ale nenechat ho vyhrotit do polohy ’síťové války’ – aniž bychom žákům brali jejich svět nebo se vzdávali světa svého.” Pro učitele je „dostatečná ale-spoň pasivní znalost nových technologií a médií.“
Má-li být učitel partnerem a pomocníkem svým žákům, souhlasí i postoj Dr. Brdičky že: „…Vzdělávací systém musí technologie funkčním způsobem plnohodnotně integrovat a pohlížet na ně jako na jeden z pilířů, na nichž je budována učitelská profese (viz Integrace technologií podle modelu TPCK). Výukové aktivity se musí přizpůsobit prostředí, v němž naši žáci žijí (viz Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí) a výukové cíle se musí orientovat na budování Prenského digitální moudrosti (nebo, chcete-li, kompetencí pro XXI. st.). Není pochyb o tom, že nás v budoucím složitém světě čeká ještě mnoho těžkostí. Abychom vůbec mohli do budoucnosti pohlížet s důvěrou, rozhodně se z učitelů musí urychleně stát digitální domorodci!“. (Bořivoj Brdička, Technologie jako příčina vývojové nespojitosti, RVP – Vzdělávací technologie pro 21. Století)
Ruku v ruce se zcela nově setkávají problematiky nových způsobů otevřeného vzdělávání a narůstající zneužívání tohoto životního prostoru kyberšikanou, která se bohužel silně rozrůstá a zasahuje velmi silně do života lidí, a to bez ohledu na věk. Moderní šikana daleko přesáhla ploty škol. „S chytrými telefony, které jste svým dětem koupili, dokážou dělat mnohem víc než jen udržovat kontakt. Mohou špehovat. Mohou zaznamenávat. Jsou nebezpečné,“ varuje Bamber Delver z holandské Nadace dětského spotřebitele. Kyberšikana se provádí snadno, bránit se proti ní je ale těžké. Pokud se děti zdráhají svěřit, je pro učitele obtížné sledovat, co se děje v kyberprostoru, nemluvě o nějakém zvládání situace. „Školy ale nemají jasno v tom, jak žáky v této věci poučit. Mnoho učitelů je nakloněno myšlence kampaně proti šikaně, ale obávají se, že to bude příliš technologicky náročné a oni to nezvládnou.“ „Svět se změnil,“ poznamenává Ca-dart. „Chytré telefony jsou menší, studenti obratnější a my nesmíme zaostat.“ Ostatně terčem se mohou stát i učitelé. V průzkumu z roku 2010 přiznává 47 procent holandských učitelů zá-kladních a středních škol, že se „příležitostně“ stali obětí kyberšikany. (Svět se změnil, aneb moderní šikana on-line, časopis Readers Digest 09/2011)

V tomto odkazu je vyjádřeno také: Pět zásad pro učitele:
1. Obeznamte se s internetem natolik, abyste s žáky dokázali zasvěceně diskutovat o rizicích a bezpečnosti v kyberprostoru.
2. Zapojte žáky do tažení proti kyberšikaně pořádáním debat ve třídě.
3. Požádejte žáky, aby online nezveřejňovali nic, co nechtějí, aby viděl celý svět, včetně učitelů a rodičů.
4. Rozpoznávejte známky šikany. Je dítě zakřiknutější než obvykle? Zhoršil se mu náhle prospěch?
5. Dejte žákům na vědomí, že oznámit případ kyberšikany neznamená roznášet klepy. Dejte jim znát, že jste tu pro ně.

Problémy které tak nutně řeším v každodenní práci s výukou a žáky spočívají mimo jiné také v pře-svědčování poznávacích schopností a vlastností žáků, aby více, nebo alespoň stejně, věřili reálnému světu, učiteli. rodičům, nežli virtuálnímu světu a své „kamarádské“ komunitě, aby poznali, že pouhé kliknutí nestačí k dosažení požadovaného výsledku a že ICT znamená komunikaci nejen v techno-logickém, ale i společenském prostředí.

Závěrem se opět ztotožňuji s myšlenkou našeho školitele Dr. Brdičky, který reaguje v diskuzi slo-vy: „musíme zvládnout nejprve technologie samotné a pak jít dál směrem k jejich aplikování pro nás i pro žáky přínosným způsobem.” Stejnou myšlenku podporuji v tomto příspěvku ke kapitole 02 – Technologie ve vzdělávání.