S příchodem podzimu se ukázalo, že naše zahrada je velmi přírodní, ale ne díky dokonalé kompozici, nýbrž kvůli nedostatku času.
Nezbylo nám, než usadit děti na písku a odpoledne se věnovat vytrhávání bodláků a mléčů, které vyrostly na všech nehlídaných plochách, zároveň jsme vyčistili prostor kolem plotů abychom netýrali sousedy. Pod jedním plotem jsou pražce, takže tady úpravy z naší strany počkají, kolem druhého plotu budeme muset udělat ochranný pruh my.
Paní sousedka mi dala hromádku odkopnutých břečťanů, takže začínám s prací na zóně 0 – dům. Do trávníku vysazuji břečťan a doufám, že se jednoho dne doplazí až k domu. Vzadu u zdi, v malinové houštině, začalo růst plané víno, tedy jsem nezaváhala, vyryla jej a zasadila před dům, zapíchla jsem k němu tyčku, kterou jsem nahoře uvázala k balkónovému zábradlí, uvidíme, kam až doroste.
Se vší vervou jsem se vrhla také na zeleninu – zóna1? Jen co jsem zrušila stávající záhony, vrhla jsem se na přípravu zvýšeného záhonu. Uvidíme, jestli udělám i ten vysoký záhon. Zatím jsme dovezli trámy a muž je sešrouboval po dvou na sebe, hezky podél chodníčku, a začali jsme k nim házet hlínu. Zůstaly zhruba tam, kde zelenina byla doteď. Zdá se, že mi zkrátka bude zasahovat až do keřové zóny 2.
Hlínu a trávu, která byla podél plotu jsem také přeházela na záhon a ten pruh pokryla gumou. Zbylou plochu jsem oddělila kartonovou a prkennou cestičkou od záhonu a osela osivem Česká květnice.
A došlo i na keře, zakoupili jsme tři rakytníky řešetlákovité, zasadila jsem je podél plotu mezi třešeň a jabloň, tam, kde si chodíme posedět, pokud zrovna náhodou něco nebudujeme. Dále jeden angrešt a jeden dřišťál.
Další průlomové okamžiky nastaly samozřejmě na jaře. Abych mohla něco pěstovat, pustila jsem se do dokončení vysokého záhonu. Jaképak dokončení? V zimě jsem zase četla a četla, a tak jsem se dozvěděla, jak je škodlivé polívat hlínu neustále vodou, z čehož mají rostlinky jen mělké kořeny a že se to levně vyřeší pomocí vodovodu z PET láhví.
Takže jsem nemeškala, popadla rýč a podél té cestičky jsem vyryla v záhoně 15 metrů dlooouhou díru. Samozřejmě po spádu od povrchu až po dva rýče. Přesto voda na konec nedotekla. Tak mi nezbylo, než to rozdělit na dva úseky a dva vodovody a znovu rýt jako krtek. Když jsem hadicí napouštěla každou polovinu zvlášť, tak voda na konec dotekla.
Tak jsem to mohla konečně zahrabat a pustit se do setí. Muž mezitím odkopal plácek na bazén a tak mi přibylo na vysoký záhon ještě dost hlíny.
Oproti loňsku jsem se rozhodla být trošku konzervativnější a každé plodině jsem přidělila jeden řádek a napsala cedulku. Než to vyrostlo, tak jsem ovšem zase netušila, co kde je, protože cedulky dávno smyl déšť. Tím se mi také komplikovalo postupné setí, které se doporučuje, aby měl člověk úrodu postupně.
Během jara jsme také výrazně zasáhli do zóny vzrostlých keřů a stromů, totiž zasadili jsme dva modříny, pět boroviček, jedličku a hrušku. Skalník, brslen a růži. Kdyby to snad všechno vyrostlo, tak budeme mít jednoho dne dost dřeva na topení. Pokáceli jsme jeden stromek, co uschnul.
Záhonek jsem mezitím začala zase potupně zalévat hadicí, protože semínka a sazeničky nejevily ochotu růst bez zalévání. Až na závěr jsem vždycky napustila vodu do těch zavlažovacích lahví, co kdyby si díky tomu rostliny přece jen vytvořily lepší kořeny.
léto s přírodní zahradou
Paprikookurky jsem vysadila na kompost spolu s okurkami, aby se pnuly po zdi a s cukínami, které měly růst dole, ovšem vyrostla jen jedna. Musí se ovšem nechat, že naší rodině pět cuket za léto úplně stačí. Zatímco okurek na salát mi vyrostlo všehovšudy osm, tak paprikookurek tam byla hromada. Brzy mi nezbylo, než se odvážit vyrobit rajčatovo-okurkový salát z nich a dopadlo to naštěstí dobře.
Trávu na mulčování jsem nestihla shrabat ani jednou, ono je to nakonec dost práce s dětmi, domácností a státnicemi, takže rostlinkám nezbylo než trpět v hlíně udusané vodou a popraskané sluncem. Přežily jen ty nejsilnější a nezbylo mi než záhon třikrát za sezónu důkladně vyplet.
Přesto jsem mangold nestihla ani sklidit, dříve než vyhnal do květu, tak jsem si jej chtěla nechat na semeno. Jenže to už se na něj vrhli dřepčíci, kteří už obežrali květáky. Nakonec jsem všechny obežrané rostliny ještě před dovolenou spálila. A dobře jsem udělala, protože po dovolené na nás čekalo několik nových květáků dál na řádku, které jsem pro jistotu utrhla ještě dosti mladé, aby se tam ti broučci zase neobjevili.
Rajčatům jsem kukuřičnou ochranu proti chladu nechala vyrůst jen z jedné strany, ale zase jsem je dala dosti nahusto, asi po čtvrt metru, takže měl děda obavy, jestli mi nějaké vyrostou. Bazalkové bioochrany se však nedočkaly ani letos. Ale vyštipovala jsem je správně, takže úroda byla velká. Asi pomohlo i to že je neovíjely fazole, tak jak se mi to stalo vloni.
Fazole jsem se rozhodla dát i s kukuřicí kolem ovocného stromu, aby vytvořily takový fazolový stan pro děti. Bohužel mně nenapadlo, že je ten strom bude stínit. A z té strany, kde je nestínil strom dost rychle zarostly ostružiním. Kukuřice tam vůbec nedorostly a fazolím se o loňské bujnosti mohlo jen zdát. Zkrátka o stanu pro děti nemohla být řeč, naštěstí jsme jim o prázdninách postavili klasický podsadový stan a fazolí jsme se taky dočkali, sice až v září, ale přece.
Brambory ve slámě vyrostly. Také to nebylo jen tak, protože nejdříve jsem je vysadila moc brzy, tak zmrzly. Pak jsem je dala ven zase už skoro pozdě, protože jsem pořád čekala, jestli ty první vyrostou. Také jsem se nemohla rozhodnout, jestli mám dělat bramborovou věž nebo brambory ve slámě na široko, protože ve věži se má sláma stále přidávat, aby nať přirůstala nahoru a vyrůstaly na ní stále nové brambory. Já jsem tam přidala slámu jen občas, ale ukázalo se, že je jim to jedno, vyrostly pěkně. A hlavně, stačilo vyhodit slámu, nemusela jsem je vykopávat.
Okolo ohrádky na brambory jsem zase dala stará dřeva, a když jsem ji zvýšila, tak jsem tam přidala ještě nějaké desky. S radostí můžu konstatovat, že mandelinku bramborovou jsem letos viděla jen jednu, když seděla na bazénu a to už jsem měla brambory sklizené.
Se stromy ovšem letní vedra pořádně zamávaly. Tak jak se všichni na jaře divili, že máme meruňky veliké jako broskve, tak jsme měli broskve malinké jako meruněčky. A taky jablek byla spousta mrňavých. Děda nám je sice pomáhal v červnu protrhat, ale při tom množství stromů jsme to dostatečně nezvládli.
Modříny a jedlička zatím žijí, ale z boroviček ty vedra přežila jen jedna. Ale jestli vydrží, tak to nejspíš bude stačit.
