Matkou moudrosti není opakování, jak nám často opakují, nýbrž porovnávání. Opakování může být otcem paměti, i když bezduché opakování má paměť jen mělkou a krátkou. Skutečné opakování by se mělo podobat spíše přežvykování – sousto poznání se poněkud prožvýká, pak jde do hloubi, ale brzy se znovu vrátí a přežvykováním dál zpracuje v látku schopnou nás vyživit.
Dobře zapamatovaná data ve škole jsou ta, která se z hloubi vynořují už zároveň obalena souvislostmi.
Například. víme-li, že K.H. Mácha opěvá v Máji otcovraha, bylo by dobré si to pamatovat v souvislosti s tím, že do té role se jeho Vilém dostal nevědomky, nemilosrdným a vůči člověku chladným osudem, tedy že jako jednotlivec je člověk vydán na milost a nemilost silnějším mocnostem, než je jeho vůle. A tato znalost by se měla dalším opakováním obohatit – ve styku s jinými poznatky – o to, jak se v romantismu člověk cítil být utlačován a manipulován normami tehdejší šosácké a úzkoprsé společnosti .
Porovnávání však jde – ve srovnání s opakováním – jinam, a to rovnou směrem vzhůru, k mozku. Mají však společné to, že jde o přemítání: objekt svého pozorování nebo uvažování si předhazujeme před duševním nebo skutečným zrakem, abychom mu lépe porozuměli.
Když porovnáváme, nejenom popisujeme jedno a pak druhé (to ještě není porovnání). Hlavně musíme k sobě dávat to, co mají porovnávané věci shodné či podobné, a co mají odlišné! (V české škole málo slyšíme zadání typu „Porovnejte A a B a uveďte, v čem se shodují a liší.“
Ale proč máme k sobě dávat, v čem se věci shodují? Abychom zjistili OBECNĚJŠÍ pojem, který nad nimi stojí. Tak budeme vědět, co pod co patří, co je případ čeho jiného. A ty odlišné rysy? Ty nás ujišťují, zda opravdu jsou ty dvě věci ze stejného hnízda, anebo zda už o nich máme uvažovat jako o dvou zcela cizích objektech.
Porovnávání nás tak vede ke vzniku pojmů, vyšších a obecnějších kategorií. Jak spolu věci v našem životě a světě souvisejí, to pochopíme právě díky tomu, že umíme v nich zahlédnout a hledat to, co mají společného. A to je základ myšlení a taky vzdělání.
Příště: A co s tím má co dělat Ireneus?
Zdeněk Slejška
24. 9. 2009 at 21.19Myslím si, že v kontextu toho, co jste zde nabídnul za polemiku bych se vlastně zeptal: Co je vlastně ta moudrost? Mám dojem, že ono přísloví je založeno na určitém obrazu člověka, který je znalý věcí a vědění. Proto to bylo o opakování. Myslím si, že se v současnosti posunujeme ve vnímání moudrosti někam jinam a tudiž i nebude sedět přísloví. Co to tedy v dnešní době je moudrost? Jak ji definovat?
Ondřej Hausenblas • Post Author •
27. 9. 2009 at 20.05Souhlasím: v minulých staletích se dalo vystačit s tím, že člověk – obvykle starší, kterému se již mnohé přihodilo a leccos si vyzkoušel i mnoho lidí potkal a poznal – byl moudrý už jen tím, že pro ostatní byl zdrojem informací (živá databáze…). Uznávali ho a cenili si ho, protože také odkud jinud by ty informace vzali, než od pamětníka, od zkušeného? Nebyly tištěné knihy, nebyla jiná média než putující krajánci, a do škol se chodilo jen omezeně. A jistě tak znalý člověk také přemýšlel a na základě těch mnoha informací mu docházely mnohé souvislosti.
Ale taky nesouhlasím, že opakování může být pramenem moudrosti:
Kdyby takový znalý člověk jen zopakoval, co kde viděl, jak to bylo kdysi, co mu jiný řekl – stejně by se dělaly závěry právě zase jen skrze porovnávání: tedy závěry ohledně toho, co odpovědět na otázku „Co máme teď dělat? v téhle naší situaci, s tímhle problémem?“. To, co mudrc znal a sdělil, musí někdo porovnat s naší situací, posoudit, jak se ta jeho znalost hodí a nehodí, a rozhodnout se. Staří Arabové byli moudří, když říkali, že moudrý je ten, kdo druhým dokáže říct, co mají dělat – nikoli ten, kdo jim řekne, co je co.
Ovšem: pokud se donedávna ve starém světě jednalo halvně tak, jak velela minulost, tedy vždy stejně, jako to dělal táta a děd, nebylo třeba moc mudrovat a porovnávat.
Někdo by řekl – tak to bylo dobře! Jenomže právě ten svět, který bez vekého porovnávání a přemýšlení kopíroval činy táty a děda, se vyvinul v svět náš, kde se minulosti snažíme spíše vyhnout (někdy na svou škodu, jindy naštěstí). Ten starý svět nebyl s to zabránit změnám, které ho rozrušily – opakováním totiž moudrost, která by radila a velela třebas jak účinně jednat právě na obranu starých hodnot a proti nebezpečným novotám, nevzniká! Přemýšlení, nikoli slepé opakování a hájení minulých postupů, může dynamický svět držet pohromadě. A lidstvo je tím, že mělo a má mozek a že ho někteří i používali a používají, právě dynamickým, nepředpověditelným a nepravidelným dynamickým systémem. To je ta svoboda, kterou Hospodin riskantně investoval do Adama. V ráji zvířátka jen kopírovala, opakovala naprogramované úkony.
Takže si myslím, že moudrost je pořád jen ta jedna: je to ta schopnost z informací, které známe (bez nich to nejde) vyvozovat souvislosti a závěry a dělat rozhodnutí, a pak podle svého nejlepšího rozhodnutí taky jednat. (To souvisí se svobodou a vzděláváním, o jejichž vztahu budu psát v blogu příště…)