Jak je to s učebnicemi v českých školách?

Nejen učitelé, ale i nakladatelé učebnic potřebují dobré podmínky pro dobrou práci a dobrý odbyt kvalitních učebnic.

Nemoct koupit pro žáky lepší učebnici, když ta dosavadní už prokázala svou zastaralost nebo nepoužitelnost, je tristní. Vyvíjet lepší učebnice, když je mizivá naděje, že si je dost škol koupí, je Sysifova práce.

Ministeriální šetření na nesprávném místě se však netýká jen nákupů učebnic, ale už před tím a hlavně nad tím profesního vzdělávání a profesního rozvoje učitelů. Ani dobrá učebnice neudělá dobrou výuku, když bude učitel nesamostatný, nenápaditý, nevybavený profesně.

A MŠMT doposud vždy znemožňovalo vývoj nějakého systému profesního rozvoje učitelů – z něhož by pak mohla vyplynout i jasně vymezená role a potřebnost učebnic.

Kdyby bývala reforma kurikula prováděna od počátku s náležitým ohledem na stav učitelstva a s řádným strategickým plánem, vyplývalo by dnes zaměření a obsah učebnic ze vzdělávacích programů. Je to však pořád spíše naopak: nakonec je to učebnice, co rozhoduje o cílích, o způsobu i o obsahu výuky. To je však zásadně špatné! A je to špatně i tehdy, když se na trhu objeví relativně pěkná, promyšlená učebnice s dobrou uživatelskou podporou – je jen jednou z mnoha, a použít ji dokážou právě zas jen učitelé schopní se učit a zdokonalovat svou práci.

Český celkově nefunkční systém řízení školství se nedá zachraňovat žádnou jednotlivinou: ani pouhým zvýšením platů, ani třeba zlepšeným financováním učebnic. To jsou jen další nesystémové postupy. Učitelé a jejich přátelé-rodiče žáků by měli společně tlačit na to, aby byla v profesní komunitě učitelů vytvořena jasná perspektiva a mechanismy profesního rozvoje učitelů, spojeného s platovým postupem a se zajištěním optimálních podmínek k práci učitele a učení dětí. Až v tom pak bude možné dojít k rozumnému závěru o podobě, tvorbě a nákupech učebnic.

Proč se neupínat k učebnici jako spáse?

Role učebnic ve výuce je složena z více složek. Učitelovi může dobrá učebnice sloužit několika způsoby, a jeden učitel má obvykle trochu jiné potřeby než druhý. Mnozí učitelé vůbec nepotřebují učebnice, a to co dělají, když si hledají, kopírují, vytvářejí, tisknou své vlastní pracovní materiály pro své žáky, to není žádné „kompilování“, nýbrž tvorba. Ani autory dobrých učebnic bych nenazval kompilátory.

Učebnice může učiteli usnadnit vyhledávání a přípravu materiálů ke studiu pro žáky určité úrovně zvládání předmětu – ale ovšem žáci ani v jedné třídě nejsou stejní, takže učitel obvykle potřebuje i nad dobrou učebnicí dál diferencovat. I když učebnice nabízejí vedle základních i „nadstandardní úlohy“, jen málo z nich nabízí i nadstandardní výklady nebo dokonce badatelské problémy. Pro substandardní zvládání látky některým žákem bude učitel možná muset sáhnout do jiné učebnice – z minulého ročníku. Potřeba kombinovat zdroje, a také inovovat texty a podněty navíc neplyne jen z rozmanité vyspělosti žáků, ale i z toho, že učitel potřebuje sám pro sebe nové podněty, aby ho učitelství nenudilo a neubíjelo.

Slabého učitele ovšem učebnice vede – a když je dobrá, svým vedením ho odvede od špatné výuky, kterou by vymyslel sám bez pomoci. Typickým příkladem mohou být otázky kladené žákům. Většina učebnic, pokud je nabízí, obsahuje otázky „učebnicově kontrolní“, nudné, odrazující. Potřebnému umění klást otázky se slabý učitel ani dobrou sadou otázek, třebas k textu literárnímu, nenaučí. Slabý učitel dobře učit nebude ani podle dobré učebnice, to si nenamlouvejme. Bude to dělat mechanicky. Dobrá výuka není jen dobrý sled dobře vybraných úloh, ale hlavně je to dobré vedení žáků určitým způsobem myšlení, tázání a vytváření odpovědí – vědomostí i vytváření dovedností a postojů.

To, co by pomohlo českým učitelům víc než učebnice, by byly dobré programy výuky určitých důležitých oblastí v jejich oboru. „Oblasti“ nejsou „témata“! Oblastí mysleme něco, čeho má žák dosáhnout: v češtině stejně jako v dalších poznávacích předmětech to může být třeba právě to kladení otázek, nebo mluvené vyjadřování, nebo psaní pro přesvědčovací účely, nebo odhalování křivých záměrů autora textu, atp. Takových učebnic by ovšem uměli používat jen učitelé, kteří nepotřebují tu tradiční učebnici, jež se rovná osnovám předmětu naplněným údaji a poučkami.

Kdybychom chtěli, aby učitelé ve školách měli většinově lépe sestavené plány výuky, programy pro svůj vyučovací předmět, museli bychom vytvářet takové programy ve spolupráci s praktiky, ale i s ohledem na soudobé poznatky o procesech učení a výuky. Učebnice by mohly být knihami, které by programům sloužily. Ale dokud budou učebnice mít za úkol být učebnicí na celý „předmět“, tedy budou mít za úkol pokrýt všecka možná témata a cíle a potřebné postupy výuky, nemůžou dobře fungovat v rukou a v hlavě žáka ani jeho učitele.

Musíme jistě být i realisté – v dnešní situaci s dnešním věkovým průměrem učitelstva, s úrovní přípravy nových učitelů na fakultách si nemůžeme dělat iluze o optimálních poměrech ve školství. Rozumně a vtipně sepsaná učebnice sice pomůže mnoha žákům k tomu, aby je škola neodradila od učení a vzdělávání na celý život. Mnoha učitelům umožní taková učebnice přežít neutěšené podmínky ve školství aspoň tím, že z nich sejme břemeno shánění dobrých materiálů do výuky. Ale opakuji: dokud nemá školství řádnou vzdělávací politiku, strategické řízení a hlavně, dokud se občané ČR nezačnou zajímat o vzdělání svých dětí, dotud je marné a neefektivní bojovat o zlepšení poměrů v některé izolované části systému, například právě u učebnic, nebo třebas v oboru testů a maturit, nebo při prosazováním další a dalších „předmětů“ do RVP.