Co se/je letos naučím?

Léto utěšeně míjí, čas plyne jak voda (to není dnes dobré přirovnání, sorry), nabyté síly je třeba začít zase obracet do budoucna. Opět to začne… Co v tomto školním roce zlepším sám na sobě, a co u svých studentů?

Než nás zaplaví fůry úkolů „provozně-technického rázu“, tedy všecky ty blbiny, které nás zdržují od práce, bylo by dobré si takový osobní výhled udělat, pokud vás k němu systematicky nevede váš ředitel (takové školy u nás už jsou!).

Já mám různé plány, naléhavé a nesplněné úkoly, ale jeden mi vyvstává v mysli s tím, jak se na podzim spustí na zkoušku ta příšerná státní maturita:  zase se vzedme  hustá a docela marná diskuse.

Chtěl bych svým studentům učitelství nějak pomoci k tomu, aby pochopili to, co nechápe většina diskutujících: v čem je skutečná vadnost státní maturity! Ta není jenom v tom, že ji připravují málo schopní tvůrci (ti se už mnohému naučili), ani že se CERMAT snaží intervenovat do víc a víc oblastí, na které mu vzdělání ani nestačí (to možná politici zatrhnou kvůli penězům a až skončí evropské dotace, ti různí výdělkáři kolem celostátních testů přejdou vysávat fondy z něčeho jiného než ze školství). Vadnost státní maturity není ani v tom, že není dost náročná nebo je moc náročná (když tenhle stát nemá ani Národní vzdělávací program, s cíli vzdělávání a s představou, co vlastně je dobré vzdělání, není nebezpečí, že by se jedna nebo druhá verze náročnosti nějak usadila – vždy je odpůrci v dalším volebním období zase vyvrátí…)

Ta hlavní chyba je v tom, že tak málo lidé kolem školství si uvědomuje, že koncová zkouška nikomu k vzdělanosti nepomáhá! Je to jen a jen úřední, byrokratická (a ovšem taky obchodní, zisková) záležitost. A nikomu vysvědčení o takové maturitě nezaručí a nenapoví, jak dobrým zaměstnancem nebo studentem bude maturant.

Chtěl bych, aby moji studenti učitelství pochopili, že to, o čem se má myslit, vzdělat se a pak teprve i debatovat a na konec do čeho silně investovat, je PRŮBĚŽNÁ A SYSTEMATICKÁ PORPORA ŽÁKOVA UČENÍ po celou dobu učení a studií. Že jako učitelé se mají naučit a být připravení poznat u žáka, v čem se jeho učení v dané látce právě zadrhlo, proč nechápe nebo neumí jít dál. A pomoct samému žákovi, aby to lépe a včas poznával a uměl si pomoci – dovednost na celý život!

Ani sebenáročnější a přísnější maturitou a vyhazováním od ní se nespraví to, že maturanti neumějí docela zásadní věci, které měli zvládnout už v sedmé třídě… Dávat kontrolní a trestný mechanismus až na konec studií, to je pozdě. Takto stanovený cíl působí na žáka stejně asi jako reklama proti kouření – smrt je moc daleko! Neznáte to? Tím, že nastavíte závěrečný test, pomůžete k lepšímu vzdělání jen několika specificky nadaným jedincům (těm, co zdědili zicflajš neboli dovedou sedět poslušně na zadku) – a ti by se možná dokázali vzdělat i bez školy a učitelů.) Ale promarníte mládí mnoha nadaných jiných. To, co každý člověk k vzdělávání potřebuje, ať chytrý nebo trumbera, je podpora už BĚHEM učení. Kdyby ji ti nadaní dostávali pořádně už během let studia, budou mnohem lepší než ti nejlepší dnešní i než my, co jsme udělali maturitu kdysi. A těm jinak nadaným by škola výsledky nekazila, a měli by taky dobré výsledky, a ti docela nenadaní by měli své nejslabší výsledky mnohem lepší, než jaké mají dnešní trumberové. (Jistě, že pár úplně nejhorších je všude a vždy – ale ať v tom stát, škola ani učitel proboha nemají vinu!)

Taková podpora spočívá ve zpětné vazbě (ne v trestání známkou ani v korumpování známkou) a v krocích skutečné pomoci od učitele přesně v tom, co daný žák ke kroku vpřed potřebuje. Pár učitelů u nás to už ví a umí, bylo by dobré je vidět při práci! Ale co je to stojí! Na takovou pomoc učitel potřebuje a) mít víc času pro každého a víc vytrvalosti, b) (u mnoha jiných učitelů) mít lepší dovednosti, jak rozpoznat potřebu takové podpory u konkrétního žáka a jak ji poskytovat.

Samozřejmě to obojí se dá od učitelů žádat jen při slušném platu a vyhlídce na profesní růst, (případně na profesní pád, pokud se učitel nelepší a neroste, jen krní), a ne jako u nás. Jak si vysvětlujete, že ministryně Kopicová zasekla vývoj Standardu učitelské profese? Bez něho se vůbec nedá zavést profesní růst spojený se zlepšováním platů. A Standard ovšem se nedá zavést bez koncepce vzdělávání, která ministerstvu pořád schází. A bez systému profesního a platového růstu nemá cenu vypracovávat ani zavádět nějaký standard. Takže to zasekla proto, že stát nedá na učitele peníze? A radši je vyhodí (ovšem mnohem menší sumu) za státní maturity?

Kdyby učitelé uměli pomáhat žákům v učení opravdu krok za krokem a byli v tom soustavně a promyšleně podporováni, pro národ by to bylo všestranně výhodné a nadějné. (Nejslabší vrstva národa by nebyla tak zoufale bezradná a neschopná, nejsilnější vrstva by byla mnohem lepší, a možná i zodpovědnější, a průměr by se mohl vyhoupnout z evropského dna… A některé partaje by časem možná docela ztratily voliče, kdyby se mladí ve škole naučili aspoň trochu vnímat a uvažovat…)

Takže trvám na tom, že diskuse o koncové maturitě je prostě mimo, že máme debatovat o tom, jak BĚHEM STUDIA mohou a mají žáci dostávat podporu (a v ní i dohled) k tomu, aby se posouvali kupředu. Co když se o tom u nás tak málo diskutuje proto, že je tu málo lidí, kteří vůbec mají představu, jak by taková podpora v učení vypadala? Co když ji většina učitelů provádí jen heslem „A do zítřka se to naučte“, nebo postupem „Zkus to znova“ nebo „Tak znova, sleduj můj výklad a příklad“. To jsou hesla moc daleko a vysoko mířící. Žákův problém v učení dané látce je mnohem konkrétnější, nepochopení nebo neumění mnohem specifičtější a obvykle různé u různých žáků.

Možná, že si máme zájemně psát a nabízet takové příklady, jak některému žákovi náhle pomohlo to, co jsme mu osvíceni poznáním jeho problému poradili v docela určitém problému s učením: např. když on pořád ne a ne pochopit, proč jsou některé věty vedlejší a jiné hlavní, nebo když nemohl zvládnout konstrukci trojúhelníka, nebo když pořád nedokázal říct něco zásadního o době Ferdinanda Prvního.

Jasně, že takové vyučování je těžké. Lehké je nechat někoho být nebo zůstat i sám hlupákem.