Svoboda ve vzdělávání?

Jak často se ve škole bavíte o svobodě? A v jakém duchu? Považujete svobodu za chaos, za zpovykanost, za „cochcárnu“? Když děti dostanou svobodu, polezou po skříních? Vidíte, jak to dopadá, když tu svobodu dneska mají – co ve vaší výuce dělají? Anebo se u vás o svobodě mluví jako o cíli vaší výchovy dětí v dospělé lidi? Pochvalujete si sborově svobodu, kterou jste dostali s RVP, a vyvíjíte si pro výuku příležitosti, ve kterých naučíte děti se svobodou zacházet?

Minule jsem napsal, že moudrý člověk porovnává, a ne jenom opakuje, co říkají starci, a tak porovnáme chaos a svobodu, a snažíme se najít i to, čím se navzájem liší:

V chaosu nevidí dítě pro nic pevné místo ani řád, neví, co je čí povinnost a kdo za co zodpovídá. To co se ve škole děje, se mění nepředvídatelně a beze smyslu. Děti se rozhodují se pod vlivem náhody, doma mají vzor rozhodování podle reklamy, bez hlubších souvislostí. A tak jsou následky málo očekávatelné, a překvapují žáka tím, že obvykle jsou vlastně zlé. Dokazuje se jim tím, že škola je zlá.

Svoboda by pro žáka znamenala, že si může udržet sebeúctu, že mu ji nevezme náhoda, zmatek ani cizí zlá vůle. Je to svoboda od nevypočitatelného ponížení ze strany spolužáka, školníka, učitele, i od neočekávatelné manipulace ze strany rodičů a učitelů.

Děti (a často i jejich rodiče nebo někteří učitelé) se potřebují naučit, že svoboda neexistuje bez zodpovědnosti. Nebudeme dětem dokola omílat, že ke svobodě a právům patří i povinnosti – tím je znechucujeme a ženeme do vzdoru. Musíme provoz výuky a školy vést tak, aby všichni věděli, z čeho budou mít radost, čeho mohou dosáhnout a čí uznání získají. Ale taky za co zodpovídají a „co si vylížou“, když si svou zodpovědnost neuvědomí a podle ní jednat nebudou. Z nepřinesených pomůcek se žák nemůže „vylízat“ nějakou výmluvou nebo falešným papírkem od rodičů… Důvody můžeme přijmout, ať jsou pravdivé, nebo jakkoliv podezřelé – ale následky nastanou: bez náčiní k rýsování nemůžeš s námi ostatními bohužel zpracovávat tenhle zajímavý projekt „návrh školního bazénu“, a budeš tedy dnes jen propočítávat množství potřebných dlaždiček při různé velikosti bazénu podle vzorce, který si pro výpočet musíš sám vyvodit. Když to neuděláš, nepřipojíš se k naší práci ani zítra, a budeš jenom cvičit výpočet objemu vody v bazénu. Bohužel ten, kdo se práce na projektu neúčastnil, s námi nemůže jít návrh prověřovat výzkumem ve Vodním světě v nedalekém krajském městě…

Slyším ty námitky, jak by takové souvislosti v provozu výuky znamenaly nepřekonatelné potíže: co když se někdo utopí, co když rodiče si budou stěžovat, atd. Když na ně neumíme dát odpověď a ani si ji nevypracujeme jako strategii v ŠVP, pak nebudeme takto děti vychovávat a svobodné pracující občany prostě v důchodu kolem sebe mít nebudeme…

Pro výchovu ke svobodě je nezbytné dávat dětem co nejčastěji možnost volby. Aby se učily, že svoboda znamená, že si člověk může – ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí! – vybrat to, co považuje za nejlepší. Nemůžeme učit děti, aby za sebe nechávaly věčně rozhodovat rodiče, učitele, pak vůdce party, pak ústřední výbor a nakonec Vůdce národa. Protože následky si vždy ponesou sami, a žádní „to oni!“.

Sovoda volby se dá realizovat (nejenom cvičit!) každý den: témata, úlohy, kritéria kvality výkonu – to vše si děti mohou v dobře řízené a připravené výuce vybírat. Znamená to ovšem, že učitel vidí ty možné varianty, že má připraveníé materiály, že dovede nabídnout repertoár možností (a ne cokoliv si dětivyvzpomenou), aby to vůbec zvládl. Ale také to znamená, že výuka nebude „od chytrého učitele k hloupým žákům“, protože na zvoleném tématu, postupu budou žáci muset tvořivě zapracovat, upřesnit téma a kritéria a dovyvinout si postupy. Tím se ovšem učí myslit, jednat a učit se…

Pochopitelně se dá namítnout, že právě pro tohle nemáme u nás ve škole podmínky – pravda. Nemáme. Ale aspoň víme přesně, co bychom potřebovali my i žáci, co máme prosazovat, jak odůvodnit své žádosti, návrhy a protesty. A když to tak přesně máme promyšlené, možná nás spíše napadne, kterými kroky začít, čeho dosáhnout i za ztížených podmínek, a nenechat se otrávit tím, že MŠMT zase zrušilo celý komplexní projekt profesního růstu učitele a jeho platu, a že ho radši rozdrobí v malé projekty, ve kterých se bude práce vedoucích i toky peněz mnohem hůře kontrolovat.

Možná můeme začít přemýšlením o svobodě slova ve své výuce.

Aby člověk uměl rozhodovat co nejlépe – podle svého vědomí a svědomí – musí své vědomí mít – tedy hodně se dozvědět a promyslit, a musí se naučit svému svědomí naslouchat. To je důvod, proč svobodná společnost nemůže být tam, kde není vzdělaný lid!

Svoboda slova je kamenem v základech svobodné společnosti. To ovšem souvisí s myšlením a vzděláváním: Slova (rozumí se i věty a celé promluvy…) je nutné se naučit poctivě a spravedlivě používat, abychom rozuměli, co se ve společnosti děje, a dovedli se k tomu vyjádřit a spolu s druhými to ovlivňovat. Máme-li myslit a jednat svobodně, potřebujeme si dobře rozumět. Máme-li si všichni rozumět, musíme se všichni dobře vyjadřovat. Nebo aspoň rozhodující většina národa… Nejlépe se tomu naučit včas, už ve škole.

Je velký výkon vzdělaného člověka, když umí vyjádřit přesně to, co má na mysli, a ne jenom nějaké obecně povšechné sdělení, které si leckdo vyloží chybně a pak se pohádají nebo si natropí škodu. Ani říct o někom jen tak něco „jako v tom smyslu, že…“, a pak nechat druhé, aby nařčeného odsuzovali bez soudu. Ani nenechávejme druhé, aby si myslili, že svoboda je právo plácat cokoliv nebo i lhát. Pletou si pojmy, plácání je hloupost, ne svoboda.

Je výborný projev vzdělanosti, když umíme porozumět cizímu sdělení co nejblíže tomu, jak bylo míněno, a ne rozumět jen „po svém“ nebo rovnou osočit ze špatnosti. Ani se nemáme nechat vehnat pomluvou nebo „neprůkazným nařčením“ do nějakého nespravedlivého rozumění. Umíme si ponechávat svobodu k pochybování a k ověřování cizích tvrzení?

Někdy lidé do cizích poctivých sdělení vnášejí své osobní zkreslující nároky:

Například čtu-li zprávu, že lékaři zjišťují, zda je možné vyvinout očkování proti Alzheimerově chorobě, to ještě neznamená, že půjdu do lékárny a budu zuřit, že ten lék nemají na skladě – i když bych ho už moc rád dal někomu blízkému, kdo by to tolik potřeboval.

Ve školství zažíváme i opačné případy než „přání otcem myšlenky“ – „strach má velké oči“. Když se připravoval ten Standard profese učitele, v diskusích bylo slyšet, jak jeho prvotní návrh učitelé čtou jako ohrožení – „určitě nás tím Standardem budou měřit a vyhazovat z práce…“ Své pochyby o své kompetentnosti a své neblahé zkušenosti s neschopnými posuzovateli mnozí učitelé rovnou vkládali do čteného textu, přestože o pár řádek dál bylo vysvětlení, jak se bude používat. Pak diskutovali o těch zkušenostech, a nikoli o tom, co jim v různých variantách navrhoval k prodiskutování text Standardu…

Takovým přístupům se vzdělaný člověk dovede vědomě bránit, i když i jeho podvědomě popadají. Ale musel ho tomu někdo naučit: děti jsou od přírody důvěřivé, spontánní, a kontrole nad sebou a svým rozuměním se teprve učí – od nás starých. A naučí se tomu tak dobře, jak my sami to umíme. Ještě že máme ve školách učitele, kteří tohle umějí lépe než my laici. Anebo si tam takové učitele musíme najmout! Musíme se tedy snažit, aby vláda dala na vzdělání tolik peněz, že se ve školách naprostá většina dětí a budoucích občanů naučí vyjadřovat se a rozumět tak dobře, že bude jen velmi těžké na veřejnosti bulíkovat lidi, zalhávat a švindlovat, nebo se protlačovat do funkcí záměrným popouzením jedněch proti druhým – však to vidíme denně na politické scéně.

Co v té věci dělat, o tom příště.