Čerstvá absolventka Hanka Pilařová o e-kurzu „Klíčovek“

Loňské léto bylo hodně hektické. Nestihla jsem se ani ohlédnout a bylo září. A co s načatým školním rokem, že? Na portále se objevila nabídka nově chystaných kurzů a mezi nimi i klíčovky, do jejichž čekárny jsem už jednou zapsána byla, leč termín minulého běhu mi úplně nevyhovoval. Hlavou se mi koulela pro a proti. Začne se na podzim. Hmmm a ve škole inventarizace. Je to dlouhý kurz. Hmmm a pojede přes pololetí, takže zasáhne do uzavírání klasifikace a mého úkolu vytisknout vysvědčení. A pak jsou tu šablony a další úkol zpracovat projekt, nacpat ho do Benefitu a odeslat. Usoudila jsem, že nějak bude. Vždycky se v období školního roku najde něco, co by studiu mohlo překážet. Takže to risknu a do čekárny se zapíšu. Sice s pochybnostmi, jestli se do chystaného běhu dostanu, s dalšími, jestli to časově zvládnu. Školkáč a dvouletá princezna taky potřebují svůj čas.

První pochybnost byla odstraněna, když přišel mail, že jsem do kurzu zařazena. A tak jsem se 5. listopadu 2010 vydala směr stověžatá matička, zaškolila se v Moodlu a seznámila se s tutory a s dalšími účastníky. Stala jsem se na 17 týdnů studentkou. Vzpomínala jsem na dobu hned po fakultě, kdy jsem čerstvě nastoupila na naši základku, a rozhodla se, že si ještě „dálkově“ přidám ke své aprobaci informatiku. Tehdy jsem nedotáhla ani semestr. Ach jo, jak mně se před těmi mnoha lety nechtělo nikam jezdit a během příprav na vyučování a práce ve škole nebyl na učení čas. Jak se mi teď studovalo krásně. Z domova. Mezi večeří a čtením pohádky jsem pročítala přednášky a diskuze, když konečně usnula i malá protestantka, mohla jsem i já do diskuzí přispět nebo „psát úkoly“. Třeba tenhle:

Hromádka vhodné studijní literatury na mém stole se utěšeně zvětšovala. Probírala jsem se všemi podstatnými pojmy, hledala nové podněty, zkoušela s dětmi ve škole nové aktivity a metody. Pořád jsem dumala, kde vzít čas na všechno, co bych ve škole ráda dělala, a nastalo velké plánování v myšlenkových mapách. Dívala jsem se na natočené hodiny a srovnávala jsem s nimi svoji práci. Ověřila jsem si na vlastní kůži užitečnost zpětné vazby. Objevila jsem SMARTER a E-U-R.

Díky pondělním Pepoušovým vlnobitím a blogům Lukáše Bajera jsem studovala ještě celkem pravidelně i další materiály. Objevila jsem obrázky, hledala vhodnou formu zápisu, aby se dětem dobře učilo, zkoumala využití různých organizérů. Na vlastních dětech jsem zkoušela modelování a přestala jsem používat nic neříkající „ty jsi šikulka“ bez vysvětlení, proč si to myslím. S postupujícím časem a jak týdny běžely, dostávaly mnohé věci jiný smysl a až nakonec všechno krásně zacvaklo a zapadlo na své místo.

Není jen obsah, jsou i kompetence.
Všechno chce svůj čas a je to třeba brát na zřetel.
Když vím, kam jdu, jde se mnohem lépe.
Různé cesty vedou k cíli a je stále třeba hledat tu v danou chvíli nejvhodnější.

Začal rok 2011 a nebezpečně se přiblížilo natáčení vlastní hodiny. Ve které třídě to bylo celkem jasné. Je přece ideální pracovat s deseti dětmi ve třídě. A tam padla volba na matematiku u šesťáků. Děti jsem během natáčení nepoznávala a celkem mě to vyvádělo z míry. Těžko se předává pocit po natočení hodiny, kdy vám vlastní manžel v roli kameramana řekne, že celá hodina byla vlastně o tom, dokola opakovat zřejmou věc jako třeba, že „chleba je k jídlu“. A pak se znova ptát, „K čemu je chleba?“ nebo „Co je k jídlu?“ A tak pořád dokola 45 minut. Dlouho jsem se odhodlávala k tomu, záznam si pustit a video sestříhat na požadovanou délku. Jenže ejhle. Když se člověk vidí na videu, vidí i spoustu dalších věcí. Zaznamená své prohřešky řečnické, objeví hluchá místa nebo zjistí, že pocit přímého aktéra se může lišit od pocitů pozorovatele. Ta hodina vlastně nebyla vůbec špatná. 🙂 Začala jsem tudíž i kolegům doporučovat užitečnost natočení vlastní hodiny.

Odevzdáním videa přepadla mě lenora. Ještě jsem zvládla rozbor hodiny se spolustudentkou a tutorkou a následně jsem se hodně složitě přemlouvala k dokončení poslední lekce. Ale i to jsem nakonec překonala a kurz jsem sama pro sebe zhodnotila a uzavřela. Vím, co chci a kam chci jít. Vím, co proto musím udělat a kde mě ještě bota tlačí.

Strávila jsem období zimního spánku s e-learningovým kurzem Rozvoj a hodnocení klíčových kompetencí žáků. Rozhodně jsem tuhle dlouhou zimu neprospala. A zcela jistě stály ty čtyři měsíce za to. Jak jsme se shodli na závěrečném setkání, jsou kurzy DVPP, po kterých zjistíte, že byly k ničemu. A jsou kurzy, ze kterých si mnohé odnesete. Klíčovky nám dávaly měrou vrchovatou. Nevěříte? Zkuste.

Zima pomalu končí. Inventarizaci jsem zvládla v termínu, děti dostaly pololetní vysvědčení a s kolegy čekáme na to, až nám z ministerstva pošlou vše potřebné k podpisu, abychom mohli rozjet šablony.

A já hledám kurz vhodný pro jarní měsíce. 🙂