Anti-strategie

Je to vůči stratégům nespravedlivé. Považuji totiž každou strategii určenou pro české školství za špatnou a škodlivou ještě dříve, než do ní nahlédnu. Proč? Inu proto, že odhaduji, že v současné situaci, při stávajícím rozložení politických sil v nesmiřitelně rozdělené společnosti, mezi stratégy vždy převládnou osoby nakloněné neziskovým aktivistům a progresivistům.

Čím to? Mají snad progresivisté ve společnosti tak výraznou a stabilní převahu? Ne, to rozhodně nemají. Fígl je v tom, že staromilci, pokud někdy získají převahu, nehoří touhou vytvářet strategie na desítky let dopředu. Tím spíš, když většina učitelů netuší, co bude za rok.

Pak ale do té strategie (Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, resp. přípravný materiál zvaný Příprava Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR 2030+) nahlédnu a ukazuje se, že jsem ve svém odsudku zas až tak nespravedlivý nebyl.

Kdo se o věc zajímá, strukturu onoho dokumentu zná. Finance jsou výslovně uvedeny až jako poslední ze čtyř strategických linií, přestože různé zmínky jsou v předchozích částech. A to je principiální zádrhel.

Finance svým významem pro dnešní české školství strčí veškerou ostatní školskou a vzdělávací problematiku do kapsy. Dokonce – kdybych patřil mezi zastánce vytváření strategií (což rozhodně nepatřím!) – bych požadoval, aby nejprve byla vytvořena, všemi možnými instancemi schválena, a (alespoň zčásti ?) realizována Strategie financování školství, a teprve pak aby se začalo řešit cokoli dalšího – podružnosti jako získávání kompetencí pro to či ono, zvýšení odborných kapacit, atd. apod.

K jednotlivým zmínkám:

Shrnutí dosavadní diskuse je pochopitelně značně obtížné, protože debaty se zatím nesly přirozeně na poměrně vysoké úrovni obecnosti. Stěžejním úkolem bylo vytipování hlavních oblastí a témat, které lidi z praxe i odborníky na vzdělávání nejvíce pálí. — Je pozoruhodné, že právě zde finance zmíněny nejsou. Je mi celkem jedno, co pálí „odborníky“, ale já neznám žádné „lidi z praxe“, které by netrápilo financování školství. Je tedy záhadou, s kým z praxe se stýkají stratégové.

Jednou ze strategických linií, které navrhujeme, je například dostatečná míra financování a efektivní alokace prostředků na vzdělání. Tento bod považujeme za klíčový natolik, že by měl být ve strategii samostatně akcentován. Na straně druhé, zvýšené financování není cíl sám o sobě. Je to prostředek nutný, ale nikoli postačující, k tomu, abychom dosáhli cílů, které mají smysl sám o sobě. — „Prostředek nutný, ale nikoli postačující“ je obvyklá průpovídka těch, kdo chtějí pokračovat v současném nedostatečném financování. A  pak, prý aby se přiblížili k podmínce dostačující, si navymýšlí desítky nesmyslných a zejména nesplnitelných dalších požadavků na učitele. Kariérní řád byl zdařilou ukázkou této taktiky.

Stratégové se tváří, že české školství je v podstatě v pořádku, a že oni ho svou strategií vylepší. Naproti tomu já tvrdím, že české školství se nezadržitelně potápí, a jenom radikální zlepšení financování je udrží na úrovni srovnatelné s dnešní. Ne na stejné úrovni, ale alespoň na srovnatelné. Zatímco bez peněz (případně s handrkováním o slíbených mizerných 15 procent) prostě zkolabuje. Za ty peníze si žádný rozumný člověk nezvolí kariéru učitele. (To píšu z pozice důchodce.)

Zdůrazňuji tedy:  z hlediska cíle „zabránit kolapsu českého školství“ je radikální zvýšení platů učitelů prostředek nutný a postačující.

Nejde „jen“ o zvýšení platů učitelů, ale také o posílení pedagogických týmů o potřebné další odborníky, o úpravu systému dalšího vzdělávání, snížení administrativní zátěže a mnoho dalších opatření. — Osobně podezírám kohokoli, kdo toto prohlásí, že mu jde hlavně o nezvýšení platů učitelů. Všechna ta „posílení“ a „úpravy“ a „mnoho dalších opatření“ budou bez zvýšení platů učitelů bezpředmětná. Nebudou žádné pedagogické týmy, a ta hrstka zbývajích učitelů se strategiím vysměje.

Důsledkem je zaostávání platů učitelů na všech stupních škol a nízká atraktivita učitelského povolání. — Asi by nepůsobilo dobře předstírat neznalost této okolnosti. Avšak ve svých úvahách stratégové právě této okolnosti přisuzují nulovou váhu.

Otázka financování ovšem není spojená „pouze“ s výší prostředků, ale také jejich alokací.  — Mlžení. Údajná „efektivní alokace“ je záminka, proč učitelům nezaplatit.

Je také důležité připomenout, že důležitou část financování ve školství tvoří prostředky z EU, jejichž objem bude pravděpodobně v budoucnosti klesat.  — Odkud ty peníze na školství půjdou není starost nikoho ve školství. Od toho je Ministerstvo financí, které by mělo plnit celospolečenské rozhodnutí. Pokud nebude existovat celospolečenské rozhodnutí ohledně důstojného financování školství, nemá vůbec smysl se školstvím zabývat.

Je tedy třeba se zaměřit i na udržitelnost financování.  — Opět, tohle není starost nikoho ve školství. Pokud jsou vysocí představitelé českého státu ochotni napravo nalevo rozdávat sliby ohledně výše financování „obrany“, měli by stejně řešit financování školství.