„Cožpak jste klesnul tak hluboko, že se bojíte rozbít řetězy otroctví, které jsme pět let pokorně nosili?“ psal Yorck svému nadřízenému, opatrnému generálu von Bülow. (Komu čest, tomu čest, a opatrný von Bülow po počátečním váhání rozbil svoje „řetězy otroctví“ spektakulárním způsobem v bitvách u Grossbeeren a u Dennewitz.)
V Česku jsme zvyklí očekávat z Německa obecně a z Pruska zvlášť spíše ohrožení. A hle, pozor změna! Johann David Ludwig Yorck (1759 – 1830), hrabě von Wartenburg, v době největší slávy generál, v závěru kariéry polní maršál, stál na naší straně. Na straně svobody a svobodných národních států.
Co vykonal generál Yorck tak mimořádně záslužného? Zařídil, za cenu obrovského osobního rizika, že se Prusko stalo z liknavého Napoleonova vazala sebevědomým nezávislým státem a věrným spojencem Ruska v protinapoleonské koalici. Jak to Yorck dokázal? Takto (přibližně) to popisuje Wikipedie: „Když na konci roku 1812 zbytky francouzské Velké Armády prchaly
po výprasku z Ruska, Francouzům podřízený Yorckův sbor se ocitl odříznutý a posléze obklíčený ruskými vojsky. Jako voják byl Yorck povinen prolomit obklíčení a probít se k Francouzům, ale jako pruský vlastenec to viděl jinak. Nebyl právě toto vhodný okamžik k zahájení boje za osvobození Pruska? Yorck usoudil, že ano.“
Měl štěstí na vhodného partnera – v ruských službách tehdy působil Carl von Clausewitz, pozdější „klasik strategie“. Pro mazaného Clausewitze bylo hračkou vymyslet ty správné diplomatické kličky a ten správný technický postup, jak z Yorckova sboru vytvořit jádro budoucí pruské národně-osvobozenecké armády.
Clausewitzův fígl dostal název „Tauroggenská konvence“, 30.prosince 1812 – dnes je to 205 let a pár týdnů – ji podepsal Yorck a za Rusko generál Dibič, a od toho okamžiku už to jelo. Yorck a jeho pruští kolegové Bülow a zejména agresivní Blücher, spojenečtí ruští generálové (za mnohé jiné Barclay, Platov, Osten-Sacken, Voroncov), později i Rakušané v čele s glorifikovaným Karlem Filipem Švarcenberkem zaráželi do rakve Napoleonova imperia jeden hřebík za druhým, až dostali Napoleona na Elbu a posléze na Svatou Helenu.
Příběh generála Yorcka naznačuje, že na světě možná je spravedlnost. Yorck (péčí Dibiče, a pravděpodobně dalších, možná dokonce mnoha dalších Rusů a Němců) neskončil před popravčí četou, ale jako národní hrdina. Na stará kolena dokonce dostal hraběcí titul „von Wartenburg“ na památku jeho brilantního násilného přechodu Labe.
Ale proč „von Wartenburg“ a nikoli „von Tauroggen“? Násilný přechod Labe byl sice zdařilý kousek, ale takových prováděli v té době pruští generálové tucty. Kdežto Tauroggen bylo cosi, na co pomyslel – a zdařile provedl – jenom jeden jediný.
Inu, odhaduji, že u berlínského dvora se nikdo neodvážil otevřeně ocenit Yorcka za postup jednoznačně a nápadně v rozporu s královými poraženeckými rozkazy. Špatný příklad pro ostatní poddané.
Prameny:
Wikipedie, https: //de.wikipedia.org/wiki/Ludwig_Yorck_von_Wartenburg,
https: //en.wikipedia.org/wiki/Convention_of_Tauroggen
Zejména všem doporučuji: Jiří Kovařík, „Napoleonova tažení“ (několik dílů)
