Slova, která jsem směřoval k romskému žákovi vyvolala ve třídě živou reakci. Až pak jsem si uvědomil, co jsem to vlastně vypustil z úst. Vzniklou situaci zachránil samotný žák, když mi pohotově odpověděl: Chtěl jste říci, že budu bílej. Černej jsem přece už od narození…
A třída se znovu zasmála a napětí povolilo. Romský problém hýbe naší společností od přízemí až po nejvyšší patra politiky. Před chvílí jsem v televizi slyšel, že Róm žaluje stát za to, že ho přeřadil do speciální školy a tím mu ztížil jeho životní uplatnění. Jako učitele mne takové zprávy nenechávají klidným. Právě naopak, přímo osobně se mě dotýkají. Přece dobře vím, že pro tyto děti nebyla a ani dnes není docházka do speciální školy trest, ale východiskem z nouze a jediným řešením jejich složité životní situace. A že se tak vždy dělo a děje po důkladném vyšetření a doporučení speciálních pedagogů, psychologů a sociálních pracovníků. A konečné slovo o tom, zda do takové školy dítě opravdu nastoupí, mají jeho rodiče. Právě na ně by se tedy měl stěžovatel v prvé řadě obrátit a zeptat se jich, jak to s jeho zařazení do takové školy kdysi bylo.
Romských žáků jsem měl ve třídách, kde jsem v životě učil určitě několik stovek. Nevzpomínám si, že bych s nimi měl nějaké zvláštní problémy. Je pravda, že byli mezi ostatními nepřehlédnutelní, nejen svojí barvou kůže, ale jinou mentalitou chování. Vždy chtěli zůstat svoji. Neradi se podřizovali školním i třídním pravidlům a zvyklostem. Ale svým chováním nijak zřetelně nevybočovali od ostatních žáků. A snad proto, že jsem učil technické předměty, neměli s výukou problémy a patřili vždy do průměru třídy. Žádný z mých romských žáků v těchto předmětech u mne nikdy nepropadl. Ale musím přiznat, že ani jeden nad ostatní nijak nevynikal. A zase to nebylo tím, že to byli Romové, ale chyběla jim potřebná ctižádost a vůbec zájem prosadit se mezi ostatními. Vzdělání nebylo jejich prioritou ani životním programem.
Z těch několika stovek romských žáků neznám ani jednoho, který by přímou cestou, došel přes střední školu k maturitě a třeba jen začal, studoval na vysoké škole. Ano, několik se jich dostalo na střední školu, ale většinou skončili se studiem už během prvého ročníku a ze školy sami odešli. A vinu dávám v prvé řadě zase a jen jejich rodině. Rodiče těchto žáků nepovažují vzdělání za směr, kterým by se měl rozvíjet život jejich dětí. Většinou se nechali k podpisu přihlášky na střední školu dlouho přemlouvat. A když pak jejich děti začaly na střední škole studovat, jejich podpora byla minimální. A bez ní se na takové škole student nemohl dlouho udržet. Připouštím, že v některých případech nebyla dobrá ani podpora a zájem ze strany učitelů střední školy, ale sama o sobě by k úspěchu studia stejně nestačila.
A jsme znovu na začátku u stížnosti Roma na jeho diskriminaci se zařazením do zvláštní školy. Bez zájmu, podpory a snahy rodičů to nikdy nepůjde. Jak ale změnit jejich postoje, když oni sami vzdělání neuznávali, protože ho nikdy nepotřebovali? Tady by se mělo začít rozmotávat klubíčko navršených problémů s dětmi této skupiny našich obyvatel.
