Nadpis textu navozuje atmosféru. Nebude to žádná detektivka. Ani školní příběhy s kulisou divadla. Chtěl bych se pokusit popsat, nakolik je škola vhodným prostředím k tomu, aby její aktéři byli schopni přiblížit skutečný život, na který se žáci a studenti ve školních lavicích připravují.
Třeba tak jak je uspořádaná. Tvoří ji jednotlivé třídy, s žáky seřazenými podle věku a zapsaní podle abecedy. To je přece jako na plakátu, kde je uveden název představení a jeho obsazení osobami. Dák tu jsou učitelé. V roli režisérů, ale současně i herců. Mají snahu obsadit sebe sama do hlavní role, což se většině daří. Ale někdy jejich pozici přebírají v dobrém i špatném slova smyslu i samotní žáci. Děje se tak často pro vůli učitelů, ale mnohdy i s jejich souhlasem a podporou. Vším se co jsem dosud napsal se snažím navodit v čtenáři představu, že škole je jedno velkolepé a denně se měnící divadlo.
Vzpomínám na zvláštní atmosféru sborovny, kde se ráno před zahájením vyučování – představení kolegyně pohledem do zrcadla ujišťují, že jim „kostým“ dobře sedí a účes je takový jaký má být. Ještě nasadit svůj úsměv na tváři a je možné vplout na prkna, která znamenají svět – vstoupit do své třídy. Tam čekají nejen diváci, ale současně i herci. Snahou učitel-herce je žáky hned od začátku upoutat, soustředit a strhnout k aktivní spolupráci, k učení. Jedna vyučovací hodina, to je přece jedno dějství nekončícího školního představení. Mezi nimi jsou přestávky a po nich představení pokračuje dál. Už v jiných kulisách, s jiným obsahem a třeba i jinými herci. Tak se to střídá po celý školní den, než přijde závěr bez konce a většinou také bez nějakého aplausu a děkovačky. A přeci dnes a denně představení začínají znovu. Denně přinášejí něco nového a snad i užitečného pro přípravu na příští život.
Srovnání školy s divadlem a činnost učitelů a žáků s prací herců v detailech určitě trochu kulhá. Ale z vlastní zkušenosti potvrzuji, že jsem se tak často před začátkem a v průběhu vyučovacího dne jako herec cítil. Tak jako herec před premiérou jsem trpěl velkou trémou. Zvláště když jsem předstupoval před své žáky poprvé, nebo měl před sebou docela nové tváře na začátku školního roku. Tak jako herci na divadle jsem s netrpělivostí čekal na reakci svých žáků na scénář, který jsem jim na vyučovací hodinu připravil. Tak jako herci jsem se snažil je do svého představení aktivně zapojit. Jako oni jsem měl snahu změnit jejich pasivitu diváka sedícího v lavici a sledujícího připravený text představení. Měl jsem snahu vtáhnout je do děje, přinutit je stát se aktivními aktéry školního dramatu – učení. Někdy se taková moje snaha setkala s pochopením a podporou. Jindy však zůstala zcela bez odezvy. Ale to mně nikdy nezabránilo, abych se o takovou spoluúčast na školním představení znovu nesnažil. Nutilo mne to stále znovu a znovu hledat možnosti, jak zapojit do představení co nejvíce žáků a dát jim možnost prožít pocit souznění při konstrukci společného díla, kde je každý z aktérů stejně významný, ať už je v hlavní roli, nebo je jen pouhým komparzistou.
Škola a její činnosti má určitě blízko k divadlu. Denně se tu hrají neopakovatelná dramata. Herci přicházejí a odcházejí, kulisy se mění, mění se i texty jednotlivých představení. Co ale zůstává je snaha přiblížit děje zde předváděné skutečnému životu. Protože to jediné má v těchto prostorách smysl a jak se domnívám, právě kvůli tomu je tu to každodenní všeobecné snažení. Je pravda. Že školní dramata zatím jen imitují ta skutečná – životní. Smyslem všeho snažení je, aby škola uměla ve svých specifických podmínkách připravit své žáky pro ta reálná dramata, která žákům i studentům připraví jednou sám život.
