PUTOVÁNÍ DINOSAURŮ

Tak jsem byl přitom, když se v pražské O2 aréně předváděli dinosauři. Byla to velkolepá podívaná, kterou jsem prožíval se svým 6tiletým vnukem, ve společnosti několika tisícovek diváků, převážně rodin s dětmi. Nasával jsem vzrušenou atmosféru a sledoval reakce vnuka a dalších dětí kolem sebe.

Bylo se na co dívat, zvláště na „jevišti“, kde pravěké obludy byly skutečně krásně vyvedené a pohybovaly se po celém prostoru zakrytého hokejového hřiště. Přitom hrozně řvaly a mezi sebou stále dokola bojovaly.  Do toho zazníval zvučný hlas komentátora, který se pokoušel popisovat celou  jejich pohnutou historii. To všechno trvalo necelé dvě hodiny. To vše i s 20 minutovou přestávkou, za vstupné  pro děti pod 120 cm kolem 500 Kč, pro doprovázející rodiče cca o dvě stovky vyšším.

Pro přítomné diváky, zvláště ty nejmladší  to jistě byl velký zážitek. Viděl jsem to na svém vnukovi, který děj zpočátku velmi silně prožíval a živě ho komentoval. S postupem času ale jeho pozornost ochabovala a po přestávce  bylo vidět, že se chvílemi dokonce i trochu nudí. Maně jsem vzpomínal na své dětské roky a velké divácké zážitky s nimi spojené.

Atmosféra v hledišti mi tak trochu připomínala podobnou návštěvu, kterou jsem absolvoval  s rodiči někdy v 50tých létech minulého století  na spartakiádě na Strahově. Tam bylo diváků daleko víc, ale podívaná to byla tak trochu podobná. Také to byl velké a dobře nacvičené divadlo a  chvílemi pro mne, tehdy malého kluka, docela nuda. Také se bylo na co dívat a v hledišti panovala  atmosféra velkého a společného zážitku. Jen těch aktéru na cvičební ploše bylo daleko víc než těch několik počítačem řízených oblud, co jsme viděli v O2 aréně.  Chudičký děj ve stylu amerických naučných komixů mne osobně nijak nenadchl a jak jsem viděl, neoslovil příliš ani mladší diváky. A tak tu najednou byla jiná vzpomínka. Vzpomínka na stařičký film Karla Zemana : Cesta do pravěku, který jsem shlédl asi ve věku svého vnuka v našem maličkém kině. Ještě dnes cítím to napětí, jaké jsem při jeho promítání cítil a jak opravdově a silně  jsem jeho zajímavý děj prožíval. Také tam bylo použito mnoho filmových triků  a smyslem představení bylo  mladé diváky nejen pobavit, ale i poučit. Zdá se mi, že to režisér i jeho herci dokázali velmi vkusně, srozumitelně a bez laciných efektů a přitom to bylo za pár korun vstupného. Já vím, to je všechno dávno pryč. Dnes je přeci jiná doba a jde o docela jiné peníze. Najednou se mi zdá, že to ani nemohla být pravda, že to kino se odbývalo v nějakém pravěku dnešní reality života.