Odpověď na položené otázky je možné najít už u J. A. Komenského, který vyslovil potřebu těch nejvyšších nároků na přípravu a odbornost učitele. Požadavek toho nejvyššího vzdělání pro učitele formuloval i G. A. Lindner, a to už v 19. století. K naplnění myšlenek těchto našich pedagogických velikánů se naše školství dopracovávalo dlouho a těžce. Nakonec se podařilo jejich ideálu dosáhnout, za což sklízíme ve světě uznání. Jistě i proto byli a snad stále ještě jsou absolventi našich škol, v konkurenci svých vrstevníků z jiných zemí, hodnoceni jako jedni z nejlepších.
Je kvalita přípravy učitele skutečně v onom vyžadovaném papíru, potvrzujícím absolvování vysokoškolského studia pedagogického směru? Vzpomínám spolužáka, který na vysoké škole po odborné stránce neměl mezi námi studenty konkurenci. Ale hned po nástupu do praxe se ukázalo, že se k výkonu učitelské profese vůbec nehodí. Po vystřídání několika škol musel školství definitivně opustit a živit se jiným způsobem. Vyžadované potvrzení o pedagogické způsobilosti, které absolvování vysoké školy pedagogického směru sice vlastnil, mu k úspěšnému výkonu učitelského povolání nijak nepomohlo. Na druhé straně jsem poznal několik učitelů bez této kvalifikace, třeba jen pouhých absolventů středních škol, kteří si při výkonu učitelského povolání vedli úspěšně a dovolím si říci, že ověření způsobilosti k pedagogické práci by pro ně bylo pouhou formalitou. Přitom osvědčili mimořádné nadšení a věrnost své práci, protože na svoji nekvalifikaci významně dopláceli nižším finančním ohodnocením.
V naznačeném sporu se přesto jednoznačně stavím za podmínku plné kvalifikace učitele. Lékař také nemůže vykonávat svoji praxi bez příslušného naplnění odbornosti. A my učitelé se často a rádi s tímto povoláním srovnáváme. Takže v nárocích na jeho pracovníky nelze ustoupit. Přesto se přimlouvám za uplatnění výjimky v případě, že nekvalifikovaný učitel vykonává svoji práci dlouhodobě a velmi úspěšně. V takovém případě by měl mít ředitel možnost navrhnout zřizovateli jeho plnou kvalifikaci i bez požadovaného „papíru“. Domnívám se, že ředitel své učitele určitě zná nejlépe, a to z hospitací i běžné denní činnosti a nenavrhl by k takovému mimořádnému postupu někoho, kdo si ho nezaslouží. Pod kontrolou studentů, jejich rodičů a celé veřejnosti by si ani takový postup opakovaně nemohl dovolit.
Požadavek pedagogické kvalifikace, který má být na učitelích vyžadován zákonem do konce tohoto roku, potřebuje k jeho naplnění vytvořit nutné podmínky. Není jich málo. Na vysokých školách pedagogického směru měly být již dávno a předem vytvořeny možnosti, které by zájemcům z řad nedostatečně kvalifikovaných pracovníků nabídly potřebné množství oborů ale i různých forem studia. Domnívám se, že by na těchto vysokých školách měli vedle odborníků v oborech studia působit v dalekovětší míře pracovníci, kteří jsou nebo alespoň byli učiteli na školách, pro které učitele připravují. Navíc takoví, kteří pedagogickou odbornost zvládají a dostatečně uznávají. V současnosti je tato příprava na vysokých školách doslova „Popelkou“ a vykonávají ji většinou učitelé, kteří na školách nikdy neučili, nebo tomu bylo před dávnými léty a současný stav praktické výuky už neznají. Teprve takto zajištěná výuka bude uchazečům o doplnění studia přínosem a nepůjde jen o administrativní naplnění zákonného požadavku. Studium by mělo pro samotné uchazeče a jejich praxi, kterou na školách již řadu let provádějí, v něčem nové a přínosné. .
Jen za takových podmínek má přijaté opatření smysl a může našemu školství opravdu pomoci. Vytvořit podmínky už na vysokých školách k takové přípravě nelze ale z roku na rok. Proto je správný a logický požadavek, aby naplnění zákonného opatření bylo zase o několik let odloženo. To by ale nezbavovalo nekvalifikované učitele povinnosti, i v tomto přechodném období se o doplnění kvalifikace studiem na příslušné vysoké škole alespoň pokusit.
Petr CULEK
4. 6. 2009 at 12.39Článek naprosto přesně komentuje situaci kolem v současnosti platného
zákona o školských pracovnících. Na základní škole mne základně
ovlivnili tři učitelé a ani jeden z nich neměl vysokou školu. Byli
absolventy jakéhosi učitelského institutu, jehož název si ji přesně
nevybavím. Poskytoval budoucím učitelům základy pedagogiky a
souvisejících věd. Tím samozřejmě nechci bagatelizovat nutnost
vysokoškolského vzdělání učitelů. Naopak. K paradoxu současné situace
ale mohu uvést svůj příklad. Dokončil jsem studium pedagogického oboru na
teologické fakultě. Při nástupu na tuto fakultu jsme byli ubezpečeni, že
dosažené vzdělání je dostatečným pro výkon učitelského povolání
(5 let distančního studia, titul Mgr.) Během studia došlo ke změně
zákona a po absolvování SZZ jsem byl postaven před následující situaci.
Abych mohl učit na druhém stupni ZŠ, musím si doplnit kvalifikaci
dodatečným pedagogickým studiem, přestože jsem úspěšně složil SZZ
z pedagogiky, jejíž součástí byla psychologie a didaktika. Úplným
extrémem se mi pak jeví, že doplňovací studium pedagogiky pro učitele II.
stupně žádná VŠ v seznamu svých studijních programů nemá. Musím tedy
absolvovat studium pro vychovatele nebo (pro což jsem rozhodnut), vystudovat
třísemestrový program pro učitele středních škol. Tím bude litera
zákona, který uvedli v život zaměstnanci MŠMT pod vedením tehdejší
ministrině Buzkové, naplněna. Také by mne zajímalo, proč žádná
z našich pedagogických fakult nevypisuje jednooborová distanční studia pro
rozšíření nebo získání aprobací. Tento typ studia by byl určitě pro
učitele přínosnějším, nežli současná akreditovaná školení.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
5. 6. 2009 at 19.23Váš příběh jen ilustruje jednu z absurdit současného školství.
A určitě není ojedinělý. Jde o to, aby o každém takovém případě
bylo rozhodováno s ohledem na potřeby školy a v zájmu jejich studentů.
Místo toho je vyžadován „papír“. Je pravda, že se tím systém brání
před různými chytráky, kteří se chtějí na školství přiživit. Ale to
jistě není Váš případ, ani případ mnoha dalších úspěšných
učitelů, kteří působí dlouhodobě na školách za mizernou odměnu, ale
bez vyžadované pedagogické způsobilosti. Pro ně ( a samozřejmě i pro
Vás) by se mělo najít řešení, aby školy o tyto platné síly nepřišly.
Určitě by pomohl větší zájem a citlivost při nabídce řešení ze strany
vysokých škol, které pro řešení tohoto problému zatím neudělaly nic,
nebo jen velmi málo. Držím Vám palce, ať svoji snahu dokončíte, abyste
mohl v klidu a s chutí věnovat energii svým studentům.
Alena Ščuková
8. 6. 2009 at 22.05Absurditu současného školství vidím především v současných
vysokých školách pedagofických, které připravují odborníky
v jednotlivých oborech – předmětech a zapomínají na svou podstatu –
pedagogiku a didaktiku… Učí, nebo-li lépe řečeno požadují, aby studenti
ovládali vysokoškolskou matematiku, biologii či historii, ale neučí, jak
naučit žáky ty základní dovednosti (kompetence…)- pokud ano, tak
v minimální hodinové dotaci! Studenti pak absolvují minimum praktických
cvičení a jsou „hozeni“ do praxe. Souhlasím s názorem, aby studenty
učili lidé, kteří učí a né ti, jenž o učení jen
přednášejí…Dosud jsem ve své praxi nevyužila nic například
z vysokoškolské matematiky a vše nutné pro praxi jsem získala od těch,
kteří jsou s pedagogickou praxí stále v kontaktu. Měla jsem kdysi
štěstí na „didaktiky“, ale co ti ostatní?
Mám stále pocit, že by se mělo začít měnit školství právě od
vysokých pedagogických škol – vždyť samotný portál DUM dokazuje, že
řadoví učitelé se stále učí a umí…!
Lukáš Hartmann
12. 2. 2013 at 10.00Jj, taky myslím, že v tom je jádro pudla. VŠ z nás udělaly odborníky v oborech (což se jistě dalo udělat v menším rozahu, netuším, jestli kdy ve své praxi vytáhnu aspoň polovinu z těch věcí). Bohužel nás ani v pedagogických oborech nikdo nevedl k tomu, jak řídit třídu, jakým způsobem učit tohle či toto téma…
Jsem zvědavý, jestli se to někd yněkam pohne… 😉