MEZI NÁMI SOUROZENCI

Možná jste zažili to co kdysi já.  Na jednu školu se mnou chodila jako žákyně i moje mladší sestra.  A je pochopitelné, že jsme samozřejmě měli několik společných učïtelů. A já pak musel doma často poslouchat, zvláště v předmětech  kde jsem právě nijak moc nevynikal:

„Jó, to tvoje sestra, ta by tě strčila do kapsy! To je jiná klasa než jsi ty !“

Samozřejmě se mi takové hlášky moc dobře neposlouchaly. Ale vím, zda ona měla stejný problém s učitelem matematiky, kde jsem zase byl jejím „králem“ já.

Ale jinak jsme jako sourozendci využívali ze společné docházky jen samé výhody. To když jsem si zapomněl kružítko na geometrii, nebo měl malou svačinu, sestra byla vždy po ruce a ochotně mi vypomohla. A protože věděla, že  jí to příště rád oplatím, nikdy na mně doma rodičům při mých školních výpadcích  nežalovala.

Ale vraťme se k úvodu, kde jsem psal jak jsem trpěl od některých našich společných učitelů. Později už jako kantor jsem se s  situaci kdy jsem učil současně několik sourozendců z jedné rodinysetkával denně. Na základě vlastní nepříjemné zkušenosti jsem se důsledně vyhýbal veřejnému porovnávání jejich schopností. Ale úplně  vyloučit to prostě nešlo. Už při představování  žáků na začátku novéhoškolního roku, jakmile jsem zaslech povědomé příjmení, automaticky ze mně vyšlo:

„A nemáš ty bratra v 8.ročníku?“ Nebo: „A Jiřina v 7.A  je tvoje sestra?“

Po kladné odpovědi mozek automatisky zafungoval a automaticky „zašuplíkoval“ mladšího sourozence do přihrádky, na základě zkušeností s tím starším a mě dostatečně známým. A zde je právě ta největší chyba, které se my učitelé nevědomky a často  dopouštíme. Každé dítě je jiné a jakákoliv šablona může nám učitelům, ale hlavně žákovi jenom škodit.

Mám teď namysli zcela konkrétní dvojici sourozenců. Jára chodí do 8. ročníku. Je nadprůměrně inteligentní, ale neprůbojný, až bojácný. Nerad se předvádí a ukazuje na veřejnosti a svoje nadání přímo skrývá před svým okolím. Zato jeho sestry Vlasty, žákně 6. ročníku,  je všude plno. Hyperaktivní, také nadprůměrně nadaná a schopná, ale na rozdíl od bratra je přímo výbojná a zbrklá, je ráda všem neustále na očích. Kdo je oba předem nezná, v žádném případě by v nich nehledal sourozence. Polarita jejich povah a projevů je až neuvěřitelná. Usuzovat o jejich schopnostech a povaze  pouze na  záladě sourozeneckého vztahu by byla vyložená chyba.

A to je problém, který jsem měl i já. Svoji sestru jsem měl a mám velmi rád. Ale každý jsme docela jiný a už jako děti jsme potřebovali zcela odlišný přístup svých vychovatelů. A to někteří z učitelů nerespektovali a tím nám  ubližovali.

     Z toho pro mne vyplynul závěr, abych si jako učitel dával na takový postup hodnocení dobrý pozor. Každého ze svých žáků jsem viděl jako individualitu. Nikdy nebyla kopií někoho jiného. To mi hodně pomáhalo v tom, abych byl v jejich hodnocení objektivní. To ale neznamená, že jsemse jako ujčitel choval tak  jakobych o jejich příbuzeneckém vztahu nevěděl. Pokud byl jeden z nich nemocný, často jsem se ptal sourozence na původ nepřítomnosti ve škole, druh nemoci se kterou jsou doma a  na délku absence. Při delší absenci posílal po nich pozdrav a zprávy ze školy, když si to přáli tak i úkoly. Často jsem požádal toho staršího, aby dohlédl na svého mladšího sourozence,  když měl ve škole problémy s chováním. Nebo je vyzval, aby doučili mladšího sourozence to co z vyučované látky  nezvládal. Někdy to bylo účinnější, než volat do školy k řešení problémů samotné rodiče.

    Marně pátrám v paměti, zda jsem na některé škole učil s kolegy-sourozenci. Takový případ jsem nezažil. Ale jistě by  tu také nebyl žádný problém.  Spíš pamatuji na manželské dvojice, ale také na dvojici matka-dcera, oba učitelé.

Fenomén sourozenců ve škole není žádný přírodní úkaz, natož problém. Přináší běžné situace, které řeší učitelé mezi ostatními žáky. Přesto jsem měl kolegyni učitelku, která na těchto „rodinných“ vztazích stavěla veškeré svoje kantorské působení. Učila na jedné škole po celý svůj život, přes 40 let. A tak v některých případech učila již třetí generaci jedné rodiny. Pak jí stačilo, když přišel její žáček do třídy, vzpomenout na jeho matku a babičku a už měla jasno.

„Ta bude od hlavydřevěná, maximálně má v hlavě piliny. Tak jako je tam měla kdysi její bába.“ A  bylo vymalováno. Nesmírně mně to pobuřovalo, protože jsem se mnohokrát přesvědčil, že takhle to vůbec nefunguje…