Dost mě vyděsila zpráva, že naše vláda chystá změnu naší národní hymny. V 90tých létech již jedna taková byla. To když z ní po rozpadu Československa zmizela rytmická slovenská část: Nad Tatrou sa blýska… Obával jsem se, že po ohlášené změně se ztratí hymna docela a že bude Topolánkovou vládou, v rámci probíhajících reforem, nahrazena nějakým vojenským maršem. Za několik dní se naštěstí ukázalo, že prohlášením o změně hymny chtěl premiér jen odvést pozornost národa od průšvihů, které on a jeho vláda za své poměrně krátké působení napáchali.
Bez problému přiznám, že krok k nové nahrávce a její technické úpravě spočívající v digitalizaci hudebního projevu fandím a považuji ho za krok správným směrem. V této souvislosti se mi vybavily v mysli dvě vzpomínky spojené s naší národní hymnou.
Ta prvá sahá, až do mých školních let a je ukázkou v dnešním pojetí „šikany“ ze strany učitele na nás – tehdy žácích. Na osmileté škole k nám do třídy občas chodil suplovat za nepřítomné učitele zástupce ředitele Hroch. Ať to bylo na kterýkoliv předmět, tak nás pokaždé začal zkoušel slova národní hymny. A hned na známku. Po jednom a pěkně podle abecedy jsme přicházeli k tabuli se žákovskou knížkou a odrecitovali plynule a bez přeřeknutí slova písně Kde domov můj… Kdo se přeřekl, nebo si na slova hned nevzpomněl, na toho Hroch zařval: PĚTKA. Pochopitelně že v takové dusné atmosféře napětí a strachu dostala nedostatečnou většina žáků třídy. Mojí jedinou nadějí bylo, že díky svému příjmení jsem byl až na konci abecedy a tak se na mně do skončeni hodny při zkoušení nedostalo. Jednu přednost taková kantorská šikana přeci jen měla. Všichni moji spolužáci i já osobně, umíme slova naší hymny tak dobře, že je často křičíme iv noci dokoncee i ze spaní. Samozřejmě že také víme kdo je autorem hudby i textu. To vše nás zastupující učitel Hroch perfektně a pro celý život svojí drilovací metodou naučil.
Druhá vzpomínka už není školní, ale obecně ze života. Na prázdniny jsem jezdil do malé vesničky na Jičínsku a ač tehdy nebyl 6. červenec ještě státním svátkem, jako vzpomínka na upálení Mistra Jana Husa, konala se v obci tradiční slavnost. Na břehu místního rybníka byla postavena velká vatra a k ní v podvečer toho prázdninového dne přišli slavnostně oblečení občané i prázdninoví hosté. O významu Husa promluvil řídící učitel Koudelka a některý z vážených občanů na počest Jana Husa slavnostně podpálil připravenou vatru. Ta se rozhořela za hudebního doprovodu místní kapely. Je pravda, že její repertoár byl zaměřen na pohřby, kde pravidelně hrála. Nějak jsem nechápal, že lidé při tónech její skladby stáli v pozoru a klidu (na rozdíl od slabší pozornosti v průběhu projevu pana řidícího). Až při rytmických tónech Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů jsem pochopill, že jsme iety právě vyslechl naši národní hymnu, což ostatní přítomní, znalí místních zvyků, věděli od začátku. Dnes, když už tam ta slovenská část není, bych tehdy naši hymnu v provedení venkovské kapely asi vůbec nepoznal.
Taková příhoda se dnes nemůže opakovat. Jsou natočeny 4 verze digitální nahrávky státní hymny. Stačí si jen vybrat a přes dobrý přehrávač ji slavnostně veřejně reprodukovat. Holt, pokroku se nedá zabránit. Ale zase je o to méně legrace…
