No přece zlaté! To přece ví každý… Platí to ještě dnes? Nejde o pouhou setrvačnost aneustále opakovanou tradici? Podle toho, jak klesá zájem žáků o učební obory se zdá, že dno dnešních řemesel je hodně, ale oprvdu hodně rezavé. Co je toho příčinou? A dá se naše učňovské školství revitalizovat?
Zatímco ještě nedávno větší polovina absolventů základních škol měla snahu vyučit některý z učebních oborů, v současnosti je taková orientace žáka znakem jeho naprosté neschopnosti a nepoužitelnosti. Učňovské školství živoří a s ním i získané dovednosti a na ně navázaná řemesla, která náš národ v minulosti ve světě proslavila. Co je toho příčinou? Je současná generace pro výkon řemesel méně schopná?
Důvodů je samozřejmě hned několik. Hlavní vidím ve zcela živelném vývoji středního školství. Orientace na maturitní vzdělání a formální vzdělanost, likviduje zájem a orientaci uchazečů o odborné školství. Snížení nároků v přijímacím řízení na střední školy, kdy převaha trojek a dnes běžně i čtyře není stopkou pro maturitní studium. Střední školy bojují o přežití a v zájmu své existence jsou schopny obětovat nejen svoji pověst, ale co je horší, i kvalitu. A to nás to nejhorší ještě čeká, v souvislosti se snižujícím se počtem potenciálních studentů a učňů v každém z populačních ročníků. Důsledkem této sobecké taktiky je strmě klesající úroveň vzdělání a úpadek vzdělanosti celé populace. Zároven s tím totální likvidace odborného vzdělávání a s tím souvisejících řemesel.
Dalším faktorem snižujícím zájem o učební obory, je existenční nejistota absolventů těchto oborů. Pokud dochází k propouštění pracovníků, jde zpravidla právě o profese vyžadující řemeslnou zručnost. Ta je stále více nahrazována automatizací, která je lacinější a přináší vlastníkům větší zisky. A tak se absolvent s výučním listem musí připravit na to, že bude v životě často zaměstnání, pracovat v existenční nejistotě a s nižší mzdou než maturant nebo absolventi s vysokoškolským diplomem. Živým příkladem jsou odbornosti ve sklářství, které dříve patřily k těm prestižním. Působil jsem na škole v místě, kde bylo pro absolvent terno být přijat na některý z oborů v této pro Čechy tradiční výrobě. Sklářská škola ve Světlé n.S. si své učně vybírala a vyžadovala na nich kromě dobrého prospěchu i ověřenou dávku talentu a výtvarného cítění. Absolventi měli jistotu práce v pěkném prostředí, zpravidla v moderních výrobních provozech. U nás to byl závod sklárny Bohemia v Poděbradech. Dnes je české sklářství v rozkladu a pracovníci továren jsou po stovkách propouštěni a rozšiřují řady nezaměstnaných. Děje se tak nejen v nám blízkých Poděbradech, ale i ve Světlé nad Sázavou a sklárně v Novém Boru. Lze se pak divit, že se mladí lidé takovým rizikovým oborům obloukem vyhýbají?
Jestliže má být naše zboží světě konkurence schopné a naše provozy se nemají stát pouhými montážními dílnami, bez dobré úrovně odborné přípravy svých pracovníků se neobejdou. Sami podnikatelé a majitelé provozů by měli mít zájem na tom, aby se řemeslná příprava jejich budoucích pracovníků děla na vysoké úrovni. Cesta ze současných problémů je jenom ta, že odborné školství najde finanční i morální podporu v samotné praxi. Ta mu pak také zajistí pro absolventy jistotu zaměstnání. Tím se obnoví důvěra veřejnosti a její zájem vrátí odborné školství na to místo, které mu právem patří.
