Jako autor mám s češtinou nemalé problémy. Vcelku zvládám dilema měkkého a tvrdého i(y). Poznám kde použít s a z. Ale třeba umístění čárek v souvětí dělám intuitivně. A psaní velkých písmen je pro mne od školnách let nerozluštitelná hádanka. I proto jsem si s chutí přečel článek titulkem: „Esemeskové“ děti nastavily nová pravidla češtiny“, zveřejněný v MF DNES.
S autorem článku souhlasím v tom, že jakékoliv pokusy o nápravu a nějaké zjednodušení českého pravopisu „shora“, končí nezdarem. Přitom takových pokusů již bylo nepočítaně. Mistrem Janem Husem počínaje, až po pokusy docela nedávného data. Domnívám se, že je správné, jak autor článku uvádí, ponechat vývoj životní praxi. Pak ale v době počítačových chatů a mobilních SMS se čeština pravopisným vzorům nekonečně a velmi rychle vzdaluje. Autor připouští, že existuje čeština všedního dne, převážně v mluvní projevu. Je plná nových, z jiných jazyků převzatých slov a módních zkratek. Vedle ní pak je ještě čeština zapsaná, dodržující daná pravidla. S dvojím přístupem k čestině se pomalu smiřují učitelé a při výuce toletují žákům obě alternativy. Boj o jednotu jazyka pomalu, ale jistě vzdávají i jazykovědci.
Sám mám při psaní příspěvků pro média jiný problém. Při dodržování základních pravidel jsem čtenáři často napadán a označován jako milovník starých pořádků a propagátor dob dávno minulých. A nejde tu je o obsah toho co píši. nelíbí se jim ani forma, kterou používám. Jsem si vědom toho, že můj slovník je hodně vzdálen slovníku mých žáků. Ale připadal bych si trapně, kdybych se snažil jejich způsob hovoru kopírovat. A to jen proto abych byl v duchu doby, moderní. To si raději nechám nadávat, třeba i hrubším slovníkem. Jen mi nejde do hlavy, proč v rejstříku nadávek a urážek se od dob minulých zas až tak mnoho nezměnilo…
