Probíhající změna ve školství vyvolává diskuse nejen v učitelské veřejnosti, ale v celé společnosti. Dnes po ránu jsem narazil na článek Emilie Thomitzkové v Britských listech : Je smyslem školské reformy učit nově? Další z mnoha názorů na současné dění na školách, nutí k zamyšlení.
Článek rozhodně stojí za přečtení. Vyjařuje názory na reformu, které sdílí značná část společnosti. Já bych dokonce řekl, že ho sdílí většina našich učitelů. Nechci tu znovu reprodukovat myšlenky autorky, ani s jejími názory polemizovat. Její vyjádření do značné míry odráží realitu. Změny ve školství musí jít ruku v ruce se změnou myšlení učitelů. Jsou toho současní učitelé, vyčerpaní mnoha každodenními problémy ve škole i ve svém životě vůbec schopni? Chtějí učitelé vůbec nějakou změnu? A pokud změnu, tak do jaké hloubky a v jaké šíři záběru? Naléhavé a logické otázky.
Pokusím se o osobní pohled v odpovědi na předložené otázky. Od začátku jsem se změn přicházejích s reformou neobával. Naopak, vítal jsem je. Dávno cítím, že to co se dnes učí a jak se učí, neodpovídá zájmům, schopnostem a hlavně budoucí potřebě současných žáků. Dávno před reformou jsem proto hledal způsoby, jak výuku změnit v používaných metodách. V obsahu se toho měnit moc nedalo, protože jsem se vystavoval nebezpečí, že při kontrole budu jen těžko vysvětlovat, že učím něco co není v osnovách. A právě v možnosti změny obsahu výuky, v tom je přednost současné reformy. Poprvé se učitelům naskytla možnost, vytvořit si podle podmínek školy a možnosti svých žáků, obsah vyučování sami. Tam kde to učitelé takto pochopili a odpracovali si to ve společné shodě a přípravě, navíc dokázali vše srovnat do společného školního programu, tam jsou dnes takříkajíc za vodou. Ale tam kde čekali že to někdo udělá za ně, nebo to dokonce odněkud opsali, tam musí zákonitě přijít problémy. Stále si myslím, že současná reforma je promarněná šance pro učitele, pro školu budoucnosti. A je velkou vinou těch, kteří měli tuto šanci učitelům ( a hlavně ředitelům) vysvětlit a přesvědčit je o užitečnosti takové snahy, že to nedokázali. Navíc zvoleným administrativním postupem učitele a dnes už i veřejnost od této užitečné a nutné cesty odradili.
Zdeněk Slejška
22. 9. 2008 at 22.52Na jednu stranu rozumim tomu co píšete, že se mělo více vysvětlovat,
ale na druhou stranu musím konstatovat, že není jednoduché přilákat na tak
problematickou věc jako je „změna“ lidské-učitelské uši. U jiného
blogu v komentáři píšete, že je škoda jak málo lidí ví o DUMech.
A vězte, že jsme za 2,5 roku absolvovali více jak 100 akcí, kde jsme
osobně prezentovali Metodický portál, na každou školu přišly 3 sborníky
výběru příspěvků, 5 čísel Zpravodaje VÚP, na 15 tisíc e-mailových
adres bylo rozesláno 12 Newsletterů apod. A přesto ví o existenci tohoto
prostoru jen určitá část pedagogů i když jeho návštěvnost je jedna
z největších v resortu. Kde je tedy zakopaný pes? Rozhodně si nemyslím,
že v tom, že by se dělalo málo. Ohledně vysvětlování reformních kroků
bylo uděláno hodně.
Oldřich SUCHORADSKÝ • Post Author •
23. 9. 2008 at 12.20Vámi uváděná čísla a argumenty beru. Pak je ale třeba se zajímat a
ptát se, co se s energií, kterou jste vydali, dělo na druhé straně
komunikačního kanálu? Už výběr těch, kteří je od váš přijímali je
pro konečný úspěch rozhodující. Většinou šlo ředitele, inspektory,
koordinátory, správce počítačových sítí, metodiky… Ale až za těmito
lidmi jsou učitelé, který jsou vaše aktivity především určeny. A k nim
se informace jen těžko touto zprostředkovanou cestou dostávají. Zůstanou
v e-mailové poště ředitele, nebo jeho odpadkovém koši. Nemyslím, že je
tomu všude a u všech, ale je tomu tak ve velkém množství kontaktů.
Každý z adresátů se nejdříve ptá,co nabízená možnost přinese mně a
teprve pak (a někdy ani to ne) co to přinese mým podřízeným,
spolupracovníkům, celému kolektivu zařízení, školy. Z vlastní
zkušenosti mohu uvést (jak víte, tak jsem rok dělal krajského
koordinátora), že z 5 e-mailů, které jsem na svoji školu jako
koordinátor poslal s konkrétním vzkazem, se do sborovny nedostal ani jeden.
Pokud jde o příručku, ta byla anonymně a bez komentáře vystavena na
nástěnce ve sborovně školy s x-jinými materiály. Sám jsem si jí všiml
až po 3 měsících, kdy jsem začal pro vás pracovat a pídil jsem se, zda
na školu vůbec došla a co se s ní stalo. Takže shrnuto a podtrženo :
Cesta informací shora dolů nefunguje. Sám mám dobrou zkušenost s adresnou
komunikací na konkrétní lidi, kteří chtějí, znají a umějí. A oni
poradí další pokračování kontaktů, za kým a s kým se spojit dál.
Vzniká taková moje interní „pavučina“ – „osobní internet“
stejně laděných duší. Je to složité a zdlouhavé, ale velmi účinné a
efektivní. Možná, že se čase takové „soukromé“ sítě každého
z nás propojí a bude vystaráno|!