Je Štědrý den a moje sváteční úvaha začíná vzpomínkou na babičku, která mi opakovaně jako malému klukovi vštěpovala zásadu uvedenou v titulku a kterou převzala z některé české filmové pohádky, které tak ráda navštěvovala v místním kině. V životě jsem si mnohokrát ověřil, jak je tato zásada pravdivá.
Kantořina je specifická profese, kde je učitel neustále mezi mladými lidmi a je jimi inspirován, nabíjen, ale často i deptán. Při svém působení v konkrétní třídě paradoxně až nepříjemně osamocený. S výjimkou občasné účasti ředitele či inspektora na hospitaci, je nucen denně řešit mnoho složitých komunikačních střetů a situací a vždy se rozhodovat sám, bez konzultace s kolegy, rodiči svých žáků. To ho nutí být specificky svůj a za každou cenu originální. Rád a často se před svými studenty předvádět. Určitě ho blaží přízeň a obdiv svěřenců. Na druhou stranu těžko snáší odpor, jiný názor, jejich odlišné chování, než jaké očekává. Takové působení dříve či později vede u některých z nás k pocitu vlastní neomylnosti a zbožnění vlastní osoby a role, kterou jako učitel zastáváme.
A tady už se pomalu blížím k uplatnění babiččiny životní zásady, která mi právě v těchto momentech silně pomohla vrátit se zpátky na zem. Vypomohu si jiným rčením: Žádný strom neroste do nebe. To platí samozřejmě i o našem kantorském postavení před žáky. Babiččino naučení mne vedlo k tomu, že jsem se ve své práci naučil co nejčastěji hledal velkou míru pokory. Naučil jsem se chápat pocity svých žáků a svým způsobem projevit i úctu k nim samým. I oni jsou přeci živé bytosti, budoucí dospělí lidé, kteří toho v životě hodně dokáží. A jako takové je třeba je vnímat i dnes, kdy jsou teprve na počátku své životní cesty. A já jako učitel jim mohu pomoci jako skromný a nezaujatý průvodce, rádce a pomocník. V žádném případě pro ně nejsem velitel ani neomylný prognostik.
V životě jsem dělal nejrůznější aktivity, na které teď v době kdy jsem na zaslouženém odpočinku rád vzpomínám. Nedělal jsem to nikdy pro svoje zviditelnění, svoji vlastní slávu a důležitost. Dělal jsem to z potřeby a v zájmu těch, kteří se mnou působili. Možná jsem mohl být docela slušným šachistou. Místo toho jsem věnoval stovky hodin svým svěřencům v šachovém kroužku, se kterými jsem jezdil po turnajích po celé republice, věnoval jim část prázdnin na výcvikovém šachovém táboře. Možná jsem mohl být známým fotografem. Místo toho jsem s dětmi ve školní „černé komoře“ máčel prsty ve vývojce a ustalovači a učil je prvé kroky tohoto krásného umění. Třeba jsem mohl být počítačovým praktikem a vydělávat si daleko větší peníze místo ve škole, někde na úřadě, nebo podniku jako správce počítačové sítě. Místo toho jsem trávil hodiny času mimo vyučování se svými žáky při nácviku správného psaní na klávesnici počítače.
Sám jsem se nikdy na těchto činnostech nezviditelnil. Možná jen ve vzpomínkách těch, kterým jsem věnoval svůj čas. Třeba těch co vzpomínají jako vítězové šachových turnajů a soutěží, nebo onen profesionální fotograf, který začínal v kroužku na škole a dnes je známý jako vyhlášený odborník ve svém oboru. Nebo studentka, která se svým uměním na klávesnici počítače probojovala jako reprezentantka naší země až na mistrovství světa v Pekingu. Mám radostí ze vých mladých včelařů, kteří ještě jako děti mají tolik znalostí a jsou tak odborně zdatní, že se debat s nimi obávají i ti nejlepší praktici. Z obavy, aby je tito mladí adepti svými dotazy nepřivedli do úzkých.
Měl jsem plno nadaných a vynikajících žáků, na které jsem právem hrdý, protože toho v životě hodně dosáhli. Všem svým bývalým žákům, účastníkům zájmové činnosti jejich úspěchy nejen nezávidím, ale beru je tak trochu i jako své úspěchy. Tím naplňuji odkaz kréda své babičky. Největší odměnou pro člověka nejsou jeho osobní úspěchy, ale výsledky těch, které vedl, učil, kterým pomáhal. Jejich úspěch tak mohu prožívat dvakrát. Spolu s nimi, ale také svůj soukromý pocit, že jsem jim k úspěchu alespoň malým dílem pomohl…
Štědrý den nutí k úvahám o tom, co je v životě důležité a podstatné. Já si myslím, že takovým lidským posláním nás učitelů je pomáhat svým svěřencům objevovat jejich možnosti a schopnosti a nasměrovat je do života tím správným směrem. Možná je to příliš ambiciózní úkol, ale nikdy jsem se o takový cil nepřestal jako učitel snažit. Přál jsem úspěch druhým a dočkal jsem se ho i sám v sobě.
