MOJI INSPEKTOŘI

Ve svých úvahách se k inspektorům často a rád  vracím. Možná proto, že jsem byl během své kariéry do  funkce několikrát lákán, ale pokaždé jsem odolal. Možná proto, že jeden z nich mi soukromně prozradil: Pokud máš kantořinu rád, tak mezi nás nechoď. Inspektor je pouze dobře placený úředník. Na škole není vítaný a každý při vstupu do školy kouká, až aby byl zase pryč. 

      Jeho radou jsem se řídil a opakované nabídce jsem pokaždé odolal. Moje rozhodnutí nijak neovlivnilo můj názor, že  mezi inspektory jsem potkal mnoho skutečných odborníků a charakterních lidí. Jejich motivaci pro odchod z kantořiny na tento post jsem ale někdy tak nějak nechápal.

      Svoji prvou inspekci ve vyučování jsem zažil jen několik měsíců po nástupu na školu. Předvedená hodina matematiky v 8. ročníku byla mým dokonalým propadákem. To byla příležitost, jak mladého učitele „vycvičit“, ale k tomu se můj prvý inspektor  tehdy nesnížil.  Nic nevyčítal, ale nabídl mi pomoc tím, že mi vyjednal náslech u nejlepšího učitele-matematika na okrese, který mi se žáky přímo ve třídě předvedl, jak měla ta mnou nepovedená hodina vypadat.  Později mi tento inspektor vyjednal kontakt na pracovníky Výzkumného ústavu pedagogického, když zjistil, že mám chuť experimentovat a hledat nové  způsoby práce se žáky. To mělo pro můj další profesní vývoj zcela zásadní význam a rozhodujícím způsobem mi tímto ovlivnil život.

      Jako ředitel školy jsem poznal i jinou rovinu práce inspektora na škole. Po odstupujícím řediteli mi zbyla tradice, že každý pátek po vyučování na mou školu docházel do ředitelny inspektor „na kus řeči“. Odbývalo se to při skleničce dobrého bílého vína, které jsem musel mít pro tuto vzácnou chvilku  připraveno. Probralo se vše  co se za ten týden na školách okresu stalo a co se bude dít v příštím týdnu. Pro mne,  mladého ředitele, to byla zajímavá setkání a já si připadal jako pupek světa. Věděl jsem o všem co se kde děje a co se v nejbližší době čeká. Škoda že tento inspektor odešel po roce do důchodu a tím tradice skončila.

    Jiný inspektor, také už skoro důchodce,  vzal svoji roli tak vážně, že se dokázal naprosto znemožnit. Jako učitel zcela výjimečný, ale jako inspektor dokonale shořel. Nepochopil, že jeho  role není v přenášení svých zkušeností a schopností na učitele, které navštíví, ale v roli kontrolní. Při hospitacích většinou učil sám a hospitovaní učitelé se jen dívali, co jim předváděl. Nutil je pak používat jeho postupy a formy práce. Samozřejmě že brzy narazil na nepochopení a nezájem a byl raděj předčasně odeslán na zasloužený odpočinek.

    Měl jsem ale inspektora, který  spojení mezi inspekcí a rolí pedagoga  zvládal. Ráno přijel do školy na kole, zmrzlý jako preclík. Vzal jsem ho do třídy a udělal mu teplý čaj. Když vzadu v lavici při teplém čaji trochu roztál, rozvinul se mezi námi dialog, jak předváděnou látku učit. Postupně jsme si měnili role. Chvíli jsem učil já a on se díval, pak zase učil on a díval jsem se já. Byl to opravdový machr a svému řemeslu rozuměl. Tato setkání byla pro nás oba velmi inspirativní a obohacující. On nejenže uměl učit., ale měl schopnost dívat se a pozorovat a vidět to hlavní a podstatné. Těšil jsem se na jeho návštěvy a on za mnou na školu jezdil také rád a nejen kvůli teplému čaji. Byl to asi ideál  inspektora, který by měl být taktním rádcem a pomocníkem,, ale přitom zůstat profesní autoritou.

     Zatím dávám paradoxně samé kladné příklady inspektorů, ač jsem v úvodu jejich poslání znectil. Zažil jsem samozřejmě i ty druhé, méně vydařené druhy. To když jednoho inspektora učitelka z hospitace vykázala ze třídy,  že na něj právě nemá tu správnou náladu. A prošlo jí to! Přišel jindy. Ale jeho autorita byla někde daleko a pryč. Jiný toho z předmětu kde měl kontrolovat mnoho neuměl, takže se soustředil na prověrku učitelovy  administrativy. Hledal chybějící tečky a kontroloval, jsou li řádky proškrtány zleva doprava nebo zprava do leva.

   Práce inspektora je specifická a jsou lidí, kterým tato role jistě dobře sedí a zcela vyhovuje. Jejich postavení v současné škole dost dobře nechápu. Mám pocit, že nevědí k čemu a proč  v systému vůbec jsou. To když třeba v celém týmu po 2 letech přišli na školu prověřit, zda je ŠVP v souladu s RVP. Zjistili, že je vše v pořádku a přitom i školník musel vidět, že tomu tak vůbec není a vše co kontrolovali je opsáno z jiné školy.  Neumím a nechci pochopit proč to neviděli.