Je tomu dávno, co jsem navštěvoval školu jako žák a později student. Říká se, že ve stáří se člověku vracejí vzpomínky z mládí a vybavuje si podrobnosti z tohoto období svého života. Naopak to co dělal včera a před týdnem, si už nepamatuje. Mohu potvrdit, že tomu tak skutečně i v mém případě je. Vracím se často ve vzpomínkách do školních let a nejčastěji si vybavuji své učitele.
Domnívám se, že jejich jména nejsou důležitá, proto je ponechám v anonymitě. Moje prvá učitelka na osmiletce byla mladá začátečnice. Byli jsme její prví žáci. Přesto jsme ji od prvého dne plně respektovali a uznávali. Učila nás víc než 4 roky. Pak se vdala a během pátého ročníku odešla na mateřskou dovolenou. Právě její předčasný odchod ukázal, co jsme v její osobě ztratili. Byla vždy spravedlivá, ale přísná. Uměla nás zaujmout. Dodnes si vzpomínám, jak nám dokázala přiblížit tragédii Lidic a vysvětlit, co se v naší zemi dělo za německé okupace.
Z vyššího stupně osmiletky mám ve vzpomínkách hned několik učitelských osobností. Naše matematička, zároveň třídní učitelka, která nám věnovala hodně ze svého času i mimo školu. Její suchý humor a přímočarost mi imponovaly. Nebo historik a knihovník školy, který záhy poznal, že je pro mne sedění v lavici ztrátou času a zasvětil mně do základů knihovnické techniky. Právě díky jemu se později stal dobrovolným knihovníkem v naší obci a tato činnost se pro mne stala jednou z mých největších životních zálib.
Na střední škole vzpomínám na profesora matematiky, který uváděl řadu mých spolužaček k zoufalství svým sarkasmem, uměním bleskově zhodnotí situaci a říci to co bylo třeba povědět. Vidím ho u maturity, kdy můj kamarád Fanda, který se v matematice po celou dobu studia doslova topil, předvedl takový výkon, že se za něj přimlouvali předseda komise-ruštinář. On však nepoznal, že celou Fandovu maturitu za něj vlastně „udělal“ pan profesor. Takový to byl mistr-učitel!. Nebo náš fyzikář, jehož kreativní metody, které do výuky přinesl, jsem kopíroval a rozvíjel po celou svou učitelskou dráhu.
Vzpomínám rád i na učitele na vysoké škole. Mnozí vynikali odborností, lidským přístupem ke studentům, byli skvělí pedagogové a vzorové osobnosti. Ale byli tam i takoví, kteří se na vysokou školu učit dostali nějakými omylem. Nejenže toho moc neznali, ale docela jim chyběl citlivý přístup k nám, studentům. A právě od nich dostat zápočet nebo zkoušku, to byl tvrdý oříšek. Na ně se muselo jinak. Přes jejich osobní ješitnost a oslavu jejich schopností, které ale nijak mimořádné nebyly. Ale jinak nebyla šance uspět.
Vracím se a chci se podíval na podobné typy učitelů, na které raději nevzpomínat i na nižším stupni škol. To když jsem s našim třídním jezdili několikrát za rok na exkurze, což jsme samozřejmě vítali. Ale přitom jsme nemohli nevidět, že to byla záminka k objížďce jeho známých, u kterých nakládal na podzim ovoce, v zimě zabijačku a zjara jahody, cibulku a jiné plody země pro svoji spotřebu. Na osmiletce jsme měli zcela nekompetentní ruštinářku, která nás nezvládala a já pak až do maturity v každé hodině trpěl, protože se mi nedařilo dohnat to, co jsme u ní za 3 roky ztratili ze samotných základů výuky jazyka. Nebo ta střídající učitelka na „národní“, která v matematice raději vynechávala slovní úlohy, protože jí ani jedna z těch co nám je u tabule předváděla, nikdy nevyšla.
Co mě opravňuje k takovému třídění svých učitelů? Možná že moji spolužáci ty samé učitele viděli docela jinak a v opačném znaménku!? Je pravda, že učitel je osoba, která se nesmazatelně zapíše do života každého žáka či studenta. A to v dobrém či ve zlém, v souladu s tím, jakou zkušenost s jeho působením ve škole oni sami získali. Často jsem si už jako učitel tuto zodpovědnost uvědomoval a připomínal. Snažil jsem se, abych nezavdal příčinu k tomu, aby moji žáci přecházeli při setkání se mnou ulici a snažili se dělat, že mně vlastně vůbec neznají. Vím, že jakákoliv snaha je v tomto případě málo a nemusí mít žádný efekt. Ale je dobře si svou osobní zodpovědnost učitele v životě svých žáků občas připomínat.
